Jizerské hory

Startujeme z Příchovic, malebné vesničky nad Tanvaldem. Odtud se po modré vydáme nad obec směrem k rozhledně Hvězda. Zde přestoupíme na zelenou a začínáme klesat lesní cestou ke Kořenovu. Hravý sjezdík zpestřují odvodňovací překopy cesty, hodnotnou tečku představuje závěrečný dojezd k prvním stavením Kořenova. Kdo tady váhá a sekci přetrpí, místo aby se mu na tváři otevřel úsměv, ať raději otočí a po silnici se vrátí ke krbu. Zde může strávit poklidný den s dobrou knihou, než aby se stresoval na vyjíždce.

My ostatní pokračujeme po asfaltu do Horního Kořenova, kde v serpentině odbočujeme na žlutou. Příjemná cesta kopíruje trať železnice, pro náruživé je tu bludiště mezi kameny (s efektním vodopádem v zádech) v momentě, kdy žlutá opouští vrstevnici a kraťounkým sešupem se napojuje na asfaltku, po níž vede červená.

Ta nás protáhne podél státní hranice s Polskem, vedoucí takřka skrz řeku Jizeru. Mírné stoupání se zlomí po chvíli v náročný výšlap na Bukovec. Stezka tu šplhá strání po plochých kamenech, jezdec takřka olizuje představec, jak tlačí předek do podkladu.

Bukovec sice nabízí lákavou možnost občerstvení či přímo jídla, my však hodláme ještě něco obrazit, a tak nahmátneme v camelbaku tyčinku a za chvíli již opět točíme pedály. Červená pokračuje po Jizerské silnici malebnými loukami s roztroušenými chalupami svižně, pozor však, tato magistrála je využívána spoustou dalších turistů, včetně pěších, takže to s tou rychlostí nepřehánějte. Na Smědavě se značka rozdvojuje, náš okruh pokračuje kolem kopce Plochý směrem k rozcestí Předěl. Možná si tu řeknete, proč jsme neodbočili na zelenou vedoucí po Lasičí cestě přes Pytlácké kameny. Vězte tedy, že tato pěšina vede první zónou ochrany a mechanizovaná rekreace je zde zakázána. A my to respektujeme.

Z Předělu míříme báječným sjezdem se skoky a bludnými balvany ukrytými v trávě po louce po zelené skrz Šindelový důl k silnici, a střídavě po ní a lesem k Bártlově boudě. Zde nelze nedoporučit ve stylovém prostředí s výzdobou myslivosti a lidového řezbářství pojíst něco lehkého.

Občerstveni na těle i na duchu sledujeme žlutou dále do rozlezlé obce Bílý Potok. Zde značka končí a my přejedeme do sousední části aglomerace, označené Hejnice. Odtud nás zelená povede do Ferdinandova, kde začíná modrá. Zhruba po dvou kilometrech pokračuje siesta v sedle odbočkou u Bílé kuchyně na žlutou – Oldřichovskou silnici. Ta nás následně přivede až na Stolpišskou silnici, kde podrncáváním po panelech nasáváme atmosféru Jizerské padesátky, jejíž trať tudy prochází. Možná si opět leckdo řekne, proč že nevedeme okruh po zelené, přes Frýdlantské cimbuří. Důvod je opět stejný jako v případě Lasičí cesty, tedy přísně ochranný režim blatin. Zůstaňte však v Jizerkách přes noc a projděte si úsek druhý den – stojí za to.

U Gackova pomníku přestupujeme na modrou a valíme ke Smědavě. Červenou na Bukovec už známe, opravdu příjemným zážitkem je kávička u krbu v kamenném pensionu Sklárna, jak vystřiženém ze skotských Highlands. Raritou je zasklený průhled na jezdeckou arénu.

Na Bukovci konečně končí asfaltové vyjetí po obědě a začíná další terénní eldorádo. Modrá kopíruje lyžařskou magistrálu, cesta je však přírodní, plná přejezdů potoků a objíždění kamenů. Ze Sedla pod Zámky pak začíná velmi technický sjezdík, kde centimetry odpružení jsou jednoznačným plusem, nicméně cit pro vedení kola je mnohem důležitější. Na Souši necháme vydechnout rukám, zformujeme opět potrhané řady a po červené klesáme dále k Desné.

2,5 kilometru značka padá cestou nad korytem říčky Černá Desná. Kameny, většinou mokré, kombinované s pohledem na pěnící se tok pod námi, drží vášně na uzdě. Přesto jde o překrásný úsek a dole ve městě všichni řvou nadšením.

V Desné pokračujeme ještě kus po červené, než se od ní příkře vzhůru vlevo oddělí modrá. Začíná smrťácký výjezd zpět do Příchovic. Nejprve skrz zahrádky, následně po loukách – poslední výjezd zřejmě sáhne i do energetických rezerv. Ti, kteří přijeli vlakem, si samozřejmě mohou sladkou prémii závěrem ušetřit.

Místo tečky Takže tolik jizerský okruh. Možná si říkáte, proč právě z Příchovic, proč právě tato konkrétní trasa. Důvodů je hned několik. Předně tenhle kout republiky stojí pro svoji malebnost za návštěvu. Ráz krajiny vám učaruje. Příchovice a tento okruh proto, že zdejší trasy takřka důvěrně známe, nedávno jsme na nich bikovali a rádi bychom vám je doporučili k projetí. Naneštěstí jsme se ani my nevyhnuli větší porci asfaltu. Je to dáno přísností ochrany krajiny v určitých partiích a omezení nelze než respektovat. Jen tak je možné v horách smysluplně skloubit různé aktivity a zachovat je otevřené i pro nás bikery. Narazíte-li proto na piktogram zakazující cyklistiku, berte ho vážně.