Jestřebí hory

Krakonošova předzahrádka Další spojnicí mezi oběma přejezdy je místo, z kterého vyrážíme – restaurace a hotel Na Mýtě. Seřazení naší skupiny chvíli trvá, ale nakonec se celý dlouhý had jezdců vydá na cestu. Tentokrát nejde o žádné drsné hory jako třeba Beskydy, stačí nám na ně jediný den. To je ale u podzimních akcí spíš pozitivum. Ani jsme nevěřili, že to ještě vyjde, podzim nám nepřál, ale začátek října příjemný víkend nakonec poskytnul.

Na rozjetí svalů prochladlých v chladnějším počasí poslouží pohodová jízda po silničce od hotelu směrem k Machovu stejně jako odbočka do luk po červené značce. Louky zde bývají hodně vlhké, potok Židovka tu noří svůj tok do známější řeky Metuje, oba v lukách bohatě meandrují.

U starého mlýna Kozínek přejedeme silnici a pak opět zamíříme mezi louky podél toku Metuje do Hronova. Tady má sečtělý a zejména obrozenecký biker k dispozici pravou manu nebeskou. Nebo národopisnou? Rodný dům Aloise Jiráska, jeho divadlo, kde probíhá každý rok Jiráskův Hronov, soutěž amatérských divadel, kostel se zvonicí, kde sloužil páter Havlovický, rodný dům Kaliny a Justýnky atd. Ty materiálněji zaměření pak mají možnost navštívit i dostatečný počet restaurací.

Ale nás čeká přejezd, proto opouštíme Hronov. Tedy ne úplně hned. S kamarádem suverénně odjíždím po červené, jenže se mi to nějak nelíbí, koukám do mapy a vidím, že jedeme špatně – v Hronově se totiž kříží dvě červené trasy, takže z města tato barva vede na čtyři různé strany a my odjeli po špatné. Vracíme se, přibereme zbytek, který se zdržel, a nyní už správným směrem míříme do kopce. Ten je prudší a prudší, končí asfalt a po stezce a polní cestě se drápeme stále výš. Vlevo za našimi zády se otevírá daleký rozhled do Čech, leskne se hladina umělé nádrže Rozkoš a po stranách se zvedají strmé kopce Orlických hor vlevo a Krkonoš vpravo. V remízcích rozházených po louce pak temně vykukují šedé monolity předválečného opevnění, věčný souputník našich cest ve většině českého příhraničí. Bunkry a řapíky skrývají svoji mohutnost mezi křovím a kmeny stromů, pod příkrovem stínu lesa, choulí se v nepřístupných místech, osamělé a omšelé, jakoby se styděly za svoji nikdy nenaplněnou sílu, za to, že nikdy neuplatnily to, proč byly zbudovány. Za to ale určitě nemohou tyto tiché připomínky dějů pro nás již dávno minulých, přitom stále v našich dějinách bolestivě přítomných a nečekaně se vracejících.

Nejprudší svah končí se vstupem pod první koruny smrků na okraji lesa pokrývajícího většinu hřebenu. Lesní cesta je lemována zbytky dalších bunkrů, na kterých si čačtí, ještě zdánlivě neporazitelní příslušníci Wehrmachtu trénovali možnosti rozbití betonových mastodontů před útokem na Maginotovu linii ve Francii. Je vidět, že moc úspěšní nebyli a pomohla jedině výbušnina odpálená uvnitř bunkrů. To je ovšem pro boj prekérní, neboť většina obránců do bunkrů útočníky s výbušninou kupodivu nepouští, a to ani když zaklepou. I proto směřoval pozdější útok na Francii mimo pás opevnění.

Míjíme tuhle technickou historickou stopu stopou na technice naprosto moderní a za Jírovou horou jsme odměněni klesáním po široké lesní cestě k rozcestí pod Maternicí. Ještě než ale na rozcestí dojedeme, zjistím, že při usilovném pořizování fotodokumentace pro článek zůstala mapa hor ležet asi o dva kilometry nazpátek, takže si celý sjezd dávám cvičně i opačným směrem, abych si ho vzápětí, po šťastném shledání s před chvílí ještě nebožkou mapou, dal o poznání rychleji zase dolů.

Na rozcestí na mne čeká Pavel, jediný z dnešní sestavy, který se mnou tyto kraje, naší bandou oblíbené, brázdil již před skoro patnácti lety. Společně supíme do dalšího kopce a vykládáme si letité historky ze zdejších akcí, které pro zbytek skupiny asi připomínají fantasmagorie jejich dědečků po pátém pivu. Z rozcestí se dá sjet i ke Skalákově studánce, poutnímu místu známému z díla Jiráskova, které se komunisté marně pokusili před ne tak dávnou dobou zničit kácením lesa se svatými obrázky, ničením sošek a odklonem turistické trasy. Marně, dnes je vše již opět upraveno a láká poutníka k odpočinku. Bohužel duševní strava není všechno, a tak v sedlech kol s Pavlem uháníme za ostatními a za vidinou oběda opět do kopce, od rozcestí až na silnici, po které chvíli pokračujeme doprava střídajíc barvy turistických značek stejně rychle jako zkušený karbaník míchá barvy karetní.

Opustili jsme příkrov lesa a počasí kolem nás, zdá se, neví, jestli se má přiklonit k babímu létu, nebo spíš sklížit oči a uložit se k zimnímu spánku. Temné mraky občas vystřídají oslnivé, i když již značně studené paprsky slunce, které zahřejí zemi a rozzáří zlatavé koruny stromů do tisíců odlesků podzimu. Cesta ale mizí opět v lese, táhlé stoupání střídá stejně táhlé klesání, zpestřené památníkem na těžbu nerostů ve zdejším kraji (doly jsou zde všude).

Naše břicha už vyluzují poměrně disharmonické zvuky, když se dole na louce, na kterou nás cesta vyvedla, objeví několik rozházených domů vesnice Odolov a hlavně pak také otevřená restaurace s poetickým názvem U Lotranda. Měla být zavřena, ale rozšafná paní hostinská otevřela pro početnou bandu starších trempů. Posedává tu i nemálo cyklistů. Bohužel nevaří, a tak brzo míříme dál.

Zvolíme ale ještě zajížďku k Muzeu československého opevnění. Masiv hor, tvořící předěl mezi náchodským a trutnovským pevnostním úsekem, je sám nepřehlédnutelnou přírodní překážkou. Jediným místem pro přechod techniky bylo zdejší sedlo, proto tu bylo silné opevnění. Lehká část byla postavena v roce 1937, se stavbou srubů se začalo na jaře 1938. Uzávěr úžlabiny s důležitou silnicí tvořily tři pěchotní sruby a tzv. lehké objekty 37. Jedním ze tří objektů těžkého opevnění byl i pěchotní srub T-S 26, ve kterém je nyní muzeum. Je skrytý v lese, částečně doplněný o exteriérové vybavení. Interiér je při naší návštěvě uzavřen.

Vracíme se do Odolova a od dalšího památníku, tentokráte v podobě děla na kamenném podstavci, míříme po zelené (v některých mapách ale červené) značce nejdřív po asfaltu, pak po polní cestě do kopců kolem rozsáhlého objektu, který nikomu nedoporučuji navštěvovat. Patří Vězeňské správě.

Značka odbočí doprava do ostřejšího stoupání, míjíme další bunkr a zastavujeme před nesjízdnou odbočkou na rozhlednu Žaltman na stejnojmenném vrcholu. Z železné věže, ač je poměrně nízká, je téměř kruhový rozhled se spoustou dominant – Adršpašské skály, Hejšovina v Polsku, Orlické hory či Krkonoše, vše vidíte jak na dlani, zejména v ostrém podzimním slunci. Kousek za rozhlednou čeká techničtější sjezdík vodou poničenou cestou k Jestřebí boudě – na odbočku pozor, v rychlosti ji část z nás přehlédla. Tady se konečně vydatně najíme. Fakt, že koukáme Krakonošovi do předzahrádky, jasně dává najevo pípa, z které prýští zlatavý mok stejného názvu, a cedule na zdi oznamující, že jsme na Sněžce.

Čas utíká, a tak odjíždíme loukou k lesu a spíš klesáme po široké cestě, která odbočí doprava k velkému bunkru, druhý betonový mastodont prosvítá o kus dál mezi stromy výš ve svahu. Osamělost a mohutnost šedých obrů působí v podzimním šerém lese až zlověstně, představa, jak se ženete proti nim na zteč, když by jejich stěny osvětlovaly plamínky výstřelů obránců v strašlivém ohnivém infernu, je děsivá.

Kus za bunkry se cesta mění spíš ve stezku, okolní les je převážně listnatý. Také terén je mnohem mokřejší a chvíle nepozornosti mne hodí přímo do obří blátivé strouhy. Mé enduro projede opravdu vše, ale ve chvíli, kdy bláto dosáhne obou nábojů kol, je přece jen konec a dalších pár minut doluji svého koníka z mlaskavého zajetí za posměšných poznámek mé milované ženy. Není nad pánskou jízdu! A to není vše – náhle se stezka propadá kolmo dolů mezi stromy, uskakuje mezi kmeny vlevo i vpravo a její povrch bičují stovky spletených klouzavých kořenů. Jet i se sedlem na půl žerdi je skoro nemožné, spíš kloužeme, než jedeme.

A to je vlastně konec přejezdu Jestřebích hor, to ostatní už je „jen“ bonus navíc. Vyjíždíme na silnici u zastávky vlaku Petříkovice a dáme se vpravo po asfaltu a pak po bočních cestách vesnicí Chvaleč, přes pole kol bývalého dolu, po svazích Jestřebích hor do Radvanic, z nichž známe již mnoho let lesní asfaltku podél potoku Jívka, do stejnojmenné vesnice. Odtud se dá jet již po silnici přes Stárkov do Hronova, nebo lépe polní cestou na Chlívce a pak po silnici a ostrým stoupáním terénem na památnou horu Turov s turistickou chatou na vrcholu. Turov už ale do Jestřebích hor nepatří. Příjemná cesta nás dovede do Velkého Dřevíče a odtud se vrátíme stejnou cestou jako ráno, jen plni dojmů, na Mýto.

Zážitkům ale není konec – Monika je za ten nádherný den na kole sice vděčná, ale její nohy ne, má obavy, že utrpí omrzliny a skončí jako legendární letec Meresjev. Naštěstí některé restaurace mají nadstandardní služby – pan majitel přichvátá s kýblem plným horké vody a Monika je zachráněna.

A abych nezapomenul, jak to dopadlo s tím definitivním rozpoznáním Jestřebích a Javořích hor? Vše při starém, tenhle článek jsem původně nadepsal jako hory Javoří.

Ale jedno vím jistě, krásný je celý tenhle kraj.

Daniel Kovářík Foto: Sára Čermáková-Kováříková a autor