Javoří hory

Když píšu tyto řádky, zima za okny konečně začíná povolovat (zdá se). Ať tak či onak, jaro se určitě dřív nebo později ujme vlády a my budeme zase moci vyrážet na bikové traily. Zpočátku roku se s ohledem na menší trénovanost i nejistotu počasí hodí spíš něco lehčího a kratšího. Javoří hory jsou pro jaro výbornou volbou. My jsme je jeli na podzim, ale to bývá počasí podobné. Podzim za pomoci slunce navíc vybarvil celou krajinu dozlatova, a putování tak mělo pohádkový nádech.

Za místo startu volíme Meziměstí, kam se dá pohodlně dopravit autem i vlakem – pozor na zaspání, můžete také skončit v Polsku! V příjemném podzimním slunci vyrážíme po modré značce po silničce vzhůru k horám a ač se blíží konec října, je počasí exkluzivní. Silnička se vine až do vesnice Vižňov, kde se značka odpojí od asfaltu a my na dlouhou dobu zamíříme do terénu. Zatím jen mírně do kopce, ale před námi se jasně rýsuje hřeben s rozhlednou na Ruprechtickém Špičáku. Modrá překoná louky a dorazí s námi v patách až pod koruny stromů v lese na úbočí svahů Javořích hor. Asi aby nám nebylo ve stínu korun stromů a ve vlhku stoupajícím z mechu a borůvčí zima, začne stezka usilovně šplhat vzhůru k mrakům bloudícím po modré obloze. Ruce usilovně točí řazením k lehčím a lehčím převodům, nohy točí pedály a nám se točí hlavy. Ale pořád v sedlech míříme k vrcholům, obtočíme se po úbočí Světliny (796 m n. m.) a přes údolí koukáme na protější vrchol Ruprechtického Špičáku. Cesta se tady příjemně zařízla do svahu kopce a její sklon se zmírnil prakticky na nula stupňů, to si ale jen odpočinula před závěrečným skokem vlevo mezi stromy do prudké stěny mezi kořeny, kameny a pařezy, vzhůru za kamzíky. Ovšem kamzíci, jak známo, s sebou většinou netahají do kopců horská kola, oni je tak nějak ani nepotřebují. Zato my je vzhůru táhneme.

Dalo to zabrat, ale je fakt, že to byl jediný takový úsek na této trase – a přece jen i takové úseky k horské cyklistice patří a bez nich by to určitě nebylo ono. Vyškrábeme se nahoru a narazíme na polsko-českou hranici, dáváme se stále v doprovodu modré značky vpravo a střídavě v sedlech a chvílemi pěšky pokračujeme až k rozhledně na Ruprechtickém Špičáku, nejvyšším vrcholu Javořích hor. Z rozhledny je výborný výhled na Broumovskou kotlinu i na druhou stranu do zalesněných svahů v Polsku, vstup je volný. Od rozhledny jsem si užili krásný sjezd po štěrkové cestě na rozcestí modré a žluté značky (pozor, ve starších mapách jsou v okolí dvě modré a žádná žlutá značka).

Další postup po modré je vysokou školou bikové pilotáže. Značka nás většinou vede po úzkých pěšinách, které se kroutí jako hadi mezi kluzkými kořeny, obřími šutry, zpráchnivělými pařezy a pokroucenými kmeny stromů. Stezka občas také šplhá k obloze, aby se vzápětí vrhla střemhlav dolů. Jinde obtáčí strmý svah, zařezávaje se do jeho úbočí. Po levici máme svah tak kolmý, že se o něj skoro můžeme opřít, vpravo pak padá půda kamsi do hloubky mezi vzrostlým mlázím mladých smrků.

Před lety jsem tu málem začal věřit na UFO – kamarád pilotoval svůj bike přes kořeny pár metrů přede mnou, vlevo kolmý svah vzhůru, vpravo dolů, stačil zlomek vteřiny, kdy jsem se podíval pod přední kolo, vrátil pohled před sebe – a stezka byla prázdná. Kamarád nikde. Odbočit nebylo kam, jediné, co mne napadlo, že jej odneslo UFO. Erich von Däniken měl pravdu! Naštěstí zkrvavené ruce, které se vynořily z mlází vpravo asi deset čísel nad pěšinou a snažily se zpět na cestu vrátit milovaného fulla, mne zachránily od sepisování Vzpomínek na bikovou budoucnost.

Podobný charakter má stezka dlouhé kilometry, až před hraničním přechodem v Janovičkách se náročnost mírní a dolů do vesnice již vede cesta, po dlouhých kilometrech náročného terénu se dostáváme opět na asfalt.

V Janovičkách je první a na dlouhou dobu opět poslední možnost občerstvení a také přespání, a to v poměrně bohaté nabídce. Stojí to tu za to. Místní restaurace Vyhlídka skutečně nese svůj název oprávněně – pohled do jemným oparem zahalené Broumovské kotliny s hradbou Broumovských stěn uzavírající ji na opačné straně, do korun stromů, ve kterých již rozbalil svoji paletu pan malíř Podzim, je nezapomenutelný.

Pokračování přejezdu Javořích hor vedlo od Vyhlídky prudkým padákem po silnici až na křižovatku s modrou cyklistickou značkou 4002, která přišla zprava od Heřmánkovic. My se po ní dáváme vlevo, opět do lesa po hlinitopísčité cestě. Proti předchozím kilometrům je terén na techniku jízdy sice jednodušší, ale okolí je stále kouzelné. Cesta se většinou vlní mezi listnatými stromy, slunce vytváří svými paprsky mezi korunami stromů světelné sloupy, do tisíců odstínů červené a žluté vybarvené listy vrhají barevné odlesky a pod našimi plášti praská a šumí vrstva spadaného nahnědlého listí.

Cesta obkroužila Bobří vrch, nyní již častěji klesáme, než stoupáme, v jednom sjezdu potkáváme i osamělého bikera a zdravíme se s ním. Jsme teď kus pod hřebenem, po kterém vede hranice, a zanedlouho se dostáváme z lesa na cestu mezi loukami lemovanou řídkým stromořadím zežloutlých stromů. Po pravici se nám vlní louky a na nich jsou v dálce vidět pasoucí se krávy připomínající rozsypané hračky. Skoro kýčovitá podívaná.

Minuli jsme Rudný a pak Liščí vrch, cesta, respektive značka, se zde odklonila vpravo dříve než hranice a vede nás zpátky dolů do údolí Broumovského výběžku. Po levici se z křoví vynoří zbytky ruiny polorozpadlé kaple jako připomenutí toho, že jsme na území bývalých Sudet. Pod koly nám začíná opět ubíhat asfalt a nad obzorem se vynoří věž. Jak se blížíme, pomalu se nad obzor vynořuje celý kostel u Šonova. Tím bychom vlastně přejezd těchto minihor (mini svou rozlohou, nikoli zážitky) mohli ukončit, ale k civilizaci je za prvé ještě daleko a za druhé by to byl přece jen dost krátký výlet. Proto pokračujeme po cyklostezce 4002 dál. Cesta za Šonovem opět stoupá, opouštíme asfalt a prašnou polní cestou se vyhoupneme na další hřeben. Po levici a za sebou máme krásný pohled na hřeben Javořích hor.

Polní cesta je úžasná a po táhlém stoupání následuje profilem obdobný sjezd až do Otovic. Zde se musíme držet cesty jen dle mapy, protože přes vesnici není cyklotrasa 4002 a její odbočky vůbec vyznačena. Za Otovicemi pokračujeme opět polní cestou, tentokrát do dost prudkého kopce, ale lahůdka na závěr nás ještě čeká. Po asfaltu sjíždíme do Božanova a před námi se vypínají strmé stěny Broumovských stěn s Korunou po pravé straně. Mnozí znají tenhle pohled velmi dobře a vědí, co od něj čekat. Před námi je jeden z pověstných výjezdů (pro mnohé výšlapů) kultovního maratonu Rallye Sudety.

Z Božanova je to pořádně do kopce nejdřív po asfaltu, pak ještě víc do kopce po dlážděné cestě (kdo a kdy tuhle cestu vydláždil, je mi dodnes záhadou, nutno říci, že to udělal výtečně a povrch je dodnes kvalitní) a nakonec se kupodivu jede ještě více do kopce mezi kameny a volnou sutí. No jede. Jak kdo! Stoupání zvolní před sedlem a končí u Machovského kříže. Doufám, že se vám tento přídavek k Javořím horám bude líbit. Na závěr čeká ještě další lahůdka – sjezd po červené značce (a také stále po 4002) dolů k Machovské Lhotě. Je to nádhera. V Machovské Lhotě najíždíme na silnici a po ní je to už pohodově z kopce a po rovině kolem hotelu Na Mýtě (vynikající kuchyně, možnost přespání) na vlak do Hronova nebo na zastávku Police nad Metují.

Daniel Kovářík Foto: Sára Čermáková a autor