Javoří hory

Tuto trasu jsem vymyslel již před více lety, ale zkoušíme ji až nyní. Celá partička vyjíždí od „naší“ domovské hospůdky po silnici k parkovišti u vchodu do adršpašských skal, odbočuje vlevo po žluté značce ke Křížovému vrchu souběžně s tratí maratonu Rallye Sudety. Malé skalní město po pravici, Křížový vrch, stojí za prohlídku, ale jen pěšky (křížová cesta, vyhlídka, skalní útvary). Výjezd k němu je technický a prudký, ale krátký. Odměnou je sjezdík do údolí a cesta směrem doprava a dál po žluté značce a trase Sudet (rovně do kopce mimo značky zřícenina kostela Kopeček ukrytá v lese). Projíždíme přes celý Zdoňov, počasí nám kupodivu přeje a slunce svítí, je celkem teplo.

U hranic neuhneme doprava po značkách kolem hospůdky, ale přejedeme do Polska. Hned za „čárou“ potkáváme zelenou značku a odbočíme doprava. Značení je trošku jiné než v Česku – jednak je tvar značky více protáhlý a pak také není značení tak husté jako u nás. Značka nás vede po úzké pěšině a kormidlovat naše stroje mezi stromy je chvílemi hodně těžké. Pak se ovšem trasa začne dost příkře zvedat a nezbude nám, než seskočit a začít tlačit. Vystoupáme hodně vysoko. Terén po levici padá prudce skoro kolmo dolů, napravo je hustý les a většinou také hraniční kameny. I dál vede jen úzká pěšina a jízda je opravdovou školou bikingu co se týče ovládání kola ve složitých podmínkách.

Okamžitě se tak chápou příležitosti lídři naší soutěže o prodřený trikot (nejvíc pádů za akci) a ostře jdou po sobě s vidinou bodového zisku. Zejména Pavel se předvede, když nejprve málem skončí v prudkém srázu po levici, ale naštěstí se zasekne hned nahoře o kmen stromu. To další bodový zásah je dokonce s estetickým zážitkem, alespoň pro ty, co jedou za ním – Pavel předvede stojku na kole. Bravo! Po úzké pěšině je to jinak paráda, ale kluzké kořeny činí jízdu složitou i pro zkušené. Bohužel pak přibudou v cestě pokácené stromy, a to se už opravdu jet nedá. O kus dál konečně začne cesta klesat, na což jsme se těšili. Jenže mnohde se jet nedá, a tak kola snášíme, naštěstí alespoň úsekem s pěkným výhledem do údolí.

Dole málem končíme v bažině a nakonec několikrát hledáme zelenou značku – cesta zmizela a my se dereme houštím a pak i vzrostlými kopřivami. Zelená tady prakticky není, ale vždy, když už si myslíme, že jsme mimo trasu, objeví se kdesi v houští přibližně naším směrem. Jedinou záchranou je jakési značení bílou barvou, které je četnější a jde souběžně se zelenou. Křoviny mizí, kopřivy řídnou a my se dostáváme na louku s cestou vedoucí k lesíku, už se jede dobře. Za lesíkem vidíme známky civilizace a po pravé straně přechod do Česka. Pro ty, kteří si na tuhle trasu netroufají, existuje od přechodu za Zdoňovem jednodušší varianta po cyklotrase 4020. Tak jako tak dojedou všichni k přechodu ve Starostíně. Dnes vjíždím do Česka první, Andy a Pajíkovi ještě kontrolují občanky, když přijede jakási octávie, a ač se Andy snaží uhnout, najede lehce zezadu do jejího kola. „Vy je chcete přejet nebo co?“ skloní se pohraničník k okénku auta. „Já je neviděl,“ brání se řidič. „Jo tak vy nevidíte? A máte teda vůbec řidičák? Vystupte si a ukažte doklady!“ vyjede pohraničník na řidiče. Po krátkém vysvětlení zase rychle na kola. Za přechodem se občerstvíme a rozebíráme další trasu, po zelené v Polsku už jet nechceme a volíme proto českou cestu. Mírný problém je v tom, že v různých mapách jsou turistické značky různě vedeny. Zjišťujeme, že dle nové mapy je teď značení jiné než před lety.

Od hranic jsme sjeli silnicí do Meziměstí, odbočili na modrou značku a začali po ní stoupat vzhůru ke kopcům. Do obce Vižňov bohužel jedeme po silničce, pak se ale značka odkloní vpravo do polí a před námi se rýsuje nejvyšší vrchol Javořích hor – Ruprechtický Špičák (880 m n. m.). Pěkný pohled až na to, že trčí nějak moc nad našimi hlavami. Přes louky se dostaneme k lesu, tady cesta začne mnohem ostřeji stoupat a nám brzo tuhne úsměv na rtech. Občas se naskytnou nádherné výhledy na protější strmé svahy a do zalesněného údolí. Nepříjemné je, že stále vidíme rozhlednu na Špičáku kdesi vysoko nad sebou. Je nám záhadou, jak ten výškový rozdíl na poměrně krátké vzdálenosti zdoláme. Ale na řešení záhady nepotřebujeme příliš rozumu, ostatně s ohledem na výšku a ztrácející se kyslík by rozum bylo i obtížné přivolat. Značka najednou odbočí do příkrého svahu nikoliv kančí, ale přímo kamzičí stezkou! A je po záhadě. O jízdě samozřejmě nemůže být ani řeč, kola nahoru doslova vzpíráme.

Nahoře, kde modrá dle jedné mapy končívala, nyní vede dál podél hranic souběžně se zelenou v Polsku. Ještě jednou tlačíme a pak značka odbočí vpravo a jsme pod rozhlednou. Kola opíráme kousek od pagodek z kamenů (podobné jsou často v Beskydech) a jdeme na rozhlednu. Naštěstí není zamčená. Nutno říci, že výhled stojí za to, i když nedostatek kyslíku a fyzické vyčerpání nám jej trošku zamlžují. Kopec je to široko daleko nejvyšší, a tak vidíme impozantní hradbu Broumovských stěn na druhé straně kouzelné Broumovské kotliny jako na dlani a špatné nejsou ani pohledy na Polsko. Mezitím přichází další lidé a my se vracíme. Dole polehávají dva hafani od nových návštěvníků, naštěstí jsou ale dobře vychovaní a nehrají si s námi na Červenou Karkulku a vlka.

Jdeme zpátky ke kolům a pak už sjíždíme dolů po modré značce na křižovatku. Cesta je jinačí než před lety – upravenější, zřejmě s ohledem na stavbu rozhledny – ale stejně je to pořádný padák. Kdysi dál vedla také modrá, nyní je značení žluté. Je to parádní sjezd, ze začátku mezi velkými šutry. O kousek dál už je cesta jednodušší, ale letí to taky rychle. Brzo jsme v Ruprechticích. Po levici zahlédneme hospůdku Malý Dům a neodoláme návštěvě. Nejsme zde zdaleka jediní cyklisté.

Po osvěžení už spěcháme, čas pokročil. Po červené míříme do Meziměstí a z něj pokračujeme po stejné značce do pěkného kopce. Trasa nás dovede do Vernéřovic, stále po červené dojedeme až k bývalému kostelu u Vernéřovické Studánky (dnes z něj prý Holanďané dělají zvukové studio). Přestoupíme na žlutou a dalším pořádným kopcem stoupáme na Bukovou Horu. Tady odbočíme doleva, kde se nachází Kříž smíření a symbolické kameny za zavražděné sudetoněmecké obyvatele nedaleké vesnice. Stojí za zastavení a zamyšlení nad osudy této země. Má tu stát jako znak usmíření za utrpení všech stran a místo toho jej snad pomatený člověk, dnes již mrtvý, napadnul výbušninou.

Vracíme se na cestu a proti směru Sudet jedeme dál po žluté značce až k přechodu Zdoňov. Slunce se pomalu sklání k západu. Při dalším občerstvení klábosíme s obsluhou, zejména o maratonu Sudety. Poté se rychle drápeme do sedel a stejnou cestou jako ráno jen v opačném směru – po žluté – letíme do Adršpachu. Slunce barví pískovcové stěny do červena, Vinetou a Olda Šetrný by sem zapadnuli jak zadek na hrnec. Zastavujeme u terasy naší hospůdky a končíme vyjížďku.

Tip na druhý den

Od Peňáků po červené k rozcestí pod adršpašským hradem (pěšky stojí za návštěvu), dále po červené proti směru maratonu Sudety podél skal, sjezd do Janovic, dále na zelenou a po ní kopcem zpět ke skalám, vpravo po žluté přes louky a podél skal (vlevo pěšky vyhlídka Čáp po zelené). U chatek ne vpravo po značkách, ale rovně po lesní cestě až na silnici a modrou značku, po ní vlevo chvíli po silnici, pak do lesa vlevo, technický sjezd trasou Sudet (zelená) do Teplic. Na červené vlevo a po ní kolem Teplických skal až do Adršpachu. Skvělá je však i cesta po červené značce, tzv. Jiráskově cestě z Litomyšle do Broumova – krásná, dlouhá a náročná jízda!