Jablunkovská vrchovina

Příběh opravdového banánu Ubytovali jsme se v Mostech u Jablunkova, poslední vesnici před přechodem na Slovensko. V úzkém údolí zařezávajícím se do pásů pohoří leží malebná vesnice rozházená po svazích hor v dlouhém pásu, připomínkou současnosti je železniční trať na jedné straně a nová silnice nad vesnicí plná kamionů směřujících do a ze Slovenska na straně druhé.

Na jih od Mostů se tyčí pohoří Moravskoslezských Beskyd, které už známe, ráno ale vyjíždíme na opačnou stranu, k novým tajemným vrchům. Ještě než vyrazíme, zásobujeme se v místním obchodě, kde kolem nás malebně zvučí polština, slovenština a čeština smíšená do místního nářečí. Protože ženy ví, že nejdůležitější jsou vitamíny, neopomene mne partnerka zásobit na cestu krásným banánem, jehož osud dnes budeme sledovat v paralelním příběhu.

Od obchodu vyrážíme silnicí vesnicí kolem kostela a poetického nádraží vzhůru směrem ke hranicím, ono se tady skoro ani jinam než k hranicím jet nedá. Za nádražím potkáváme modrou značku a po ní odbočíme do příkrého kopce, po mostě překonáme tlustou anakondu silnice, z které se v raním chladu kouří z asfaltu pokládaného dělníky, nedbajících dvou ocelových řad míjejících se vedle nich v nekonečném rachotu spalovacích motorů.

Naštěstí se vzápětí noříme do přírody, abychom po prvních stovkách nastou nastoupaných metrů mnohé z nich ztratili v dlouhém sjezdu, po rozbité cestě mezi ještě více rozbitými budovami bývalého kravína. Než pokračujeme dál, kocháme se laněmi, které se pasou v ohradě před námi. Další kilometry ukrajujeme po úzké horské silničce, která se po svazích zalesněných kopců kroutí nejen do stran, ale i nahoru a dolů, k mému mírnému znepokojení však víc dolů než nahoru. Banán se přitom natřásá v camelbaku a možná postupně uvažuje o tom, že změní skupenství z pevného v tekuté. Po levici nás pak informuje cedule, že dva kilometry od nás byl v roce 1914 zastřelen poslední vlk v Čechách, mám však dojem, že by si rád tento rekord odpustil…

Z lesa vykoukneme ve vesnici Hrčava, nezvyklý název asi souvisí s místním nářečím. Krom toho, že jde o naši nejvýchodnější vesnici, navštívíme dřevěný kostelík Cyrila a Metoděje, kde se konají na svátky těchto světců mše (česká, slovenská i polská) za účasti stovek lidí, kteří se ani do kostela nevejdou a zpola sedí zpola stojí na mši konané pod širým nebem. To vše nám vypráví ochotný starší pán, který nám doporučí i další místní zajímavost – Lurdskou studánku a kapli v umělé jeskyni a popíše další cestu.

Po prohlídce odjíždíme terénem k Trojmezí – zde v nejvýchodnějším bodě naší vlasti se střetávají hranice Polska, Slovenska a Česka. Místo je až skoro kýčovitě upraveno s dřevěnými mostky a kamennými jehlany. Turistický ukazatel zdůrazňuje, že další Trojmezí je 650 km daleko u Aše. Dojat z takového místa zde protnu osud naší výpravy s osudem opravdového banánu, po vynětí z batohu jej totiž pojídám. A tak se jeho osud naplnil opravdu globálně a evropsko-unijně – počat někde na jihu, zakoupen v Česku, snězen v Polsku, pozůstatky odhozeny do koše na Slovensku. Krásná to tečka za jeho příběhem.

Zamáčkneme slzu za banán a pokračujeme Polskem po zelené značce vzhůru do Jaworzynky a dál dolů do Kotelnice, bohužel zde končí naše mapa, proto se obracíme po cyklotrase 125Y a esíčkem stoupáme zpět. K hranici vede žlutá značka, která je jednoznačně bajkerským rájem – prudká rozbitá cesta nejdříve klesá přes louky, pak se vnoří do lesa a dalších asi pět kilometrů nás vede úzký singltrek jak z učebnice ČeMBA. Občas je nutné překonat ostře zařezané potůčky pěšky, ale následující úseky přes silné propletence kořenů jsou uchvacující a zůstanou nám dlouho v paměti.

Vše má svůj konec, stezka končí v brodu za kterým pokračuje značka po lesní cestě. K přechodu již jedeme po silnici a máme možnost obdivovat netušené množství cykloznaček, které se u našich sousedů používají – dokonce jsou zde speciální trasy a značky pro tandemy!

Za hranicí na nás zaútočil zákeřný nepřítel – hlad. Proto pokračujeme po trase 56 do Bukovce a dále pak po červené touto vesnicí – podle mapy máme nalézt několik restaurací. Ale bohužel, nejsou zde, nikde se nevaří, zato potkáme dvě školky a dvě školy – vždy polskou a českou. Až na konci vesnice se získáme potraviny v obchodě, v jediné restauraci mají pouze tekuté občerstvení.

Za vesnicí se nám daří zakufrovat, značení není zrovna nejlepší, nakonec ale cestu na zelenou značku najdeme, trošku mne rozladí mapový podklad v GPS, protože zjišťuji, že ne zrovna kvalitně koresponduje s naší cestou. Už dost dlouho opět stoupáme a opouštíme pomalu otevřený prostor. Výhledy do krajiny, kde nás zejména na polské straně překvapí poměrně hustá zástavba, se ztrácí mezi stromy. Měníme dvakrát barvu značky a cesta s hrubým, vodou rozbitým povrchem se prudce zvedá k nebesům, nezbývá, než sesednout a kola do prudkého kopce tlačit.

Takto dobýváme Komorovský Grúň, kde se otevře nádherný výhled přes osamělé stavení na Slovensko, kde se za několika řadami zvlněných hřbetů kopců, jak vyceněné zuby pittbulla, lesknou hrozivé, bílým sněhem pokryté hory v čarokrásném panoramatu jak ze zcela jiného světa… Ach, Slovensko, Slovensko, proč jen nejsi nám bajkerům víc přívětivé…

Po hřebenu stále stoupáme dál, ale již mírnějším sklonem, před námi je nejvyšší bod této vrchoviny – Girová. Značka na něj nevede, ale děláme si k němu zajížďku a pak se vracíme stejnou cestou na červenou značku. Mírně klesáme a dojíždíme konečně k důležité stopě civilizace – restauraci a chatě na Girové. Znavenému poutníkovi, dnes tedy znaveným bajkerům, poskytuje útočiště včetně jídla, což je pro nás teď hodně důležité.

Náležitě posilněni tak můžeme vyrazit na další část přejezdu, protože je dostatek času, nevolíme nejkratší cestu, ale naopak si užíváme příjemného počasí a krásné přírody. Míjíme Čertí Mlýny a odbočíme po zelené značce do údolí. Po neznačené cestě jsme objeli Polanku a opět po zelené značce pokračovali hlubokým lesem až na okraj města, které dalo jméno této pahorkatině i brázdě – Jablunkovu, odbočíme, po modré sjedeme na neznačenou cestu a vyjedeme v Písku, kde přehlédneme odbočku po cyklotrase, ale neznačenou cestou dle mapy se dostaneme zpět do kopců a na trasu se napojíme.

Překřížíme svoji předchozí trasu kousek od Polanky, dál je trasa opět zábavnější a vine se svahem pod Studeničným.

Na stejnojmenném rozcestí začíná modrá značka, doprava po červené je to pro drsnější jezdce (dojezd do Mostů mohou nakombinovat průjezdem zdejším bikeparkem). Modrá značka vede po cestě značně poničené lesní mechanizací a vodou, opět tak využíváme odpružení. Na okraji lesa potkáváme opět naši trasu, ale z rána. Ostrá zatáčka doprava skoro o 180° nás navede na širší lesní cestu, vedoucí prakticky po hranici lesa. Na loukách pod námi pozorujeme desítky ovcí, kolem kterých se honí či polehávají zrovna odrostlá jehňata.

Pro ty, kterým taková podívaná nic neříká, je krásný výhled o pár kilometrů dál, kde nedávno vyrostl hotel Grúň – obří srubová stavba se stylovým vybavením. Vedle výtečné kuchyně se večer můžete občerstvit skutečně řezaným pivem – tedy natočeným jako dvoubarevné s ostrou dělící čarou. U hotelu je také zmíněný bikepark s lanovkou, bobová letní dráha a další atrakce pro malé i velké. Naše trasa pokračuje nad hotelem po štěrkové cestě, zhoupneme se pod bobovou tratí a sjedeme k náspu silnice, o kus dál cesta podjede pod mostem a klesá k brodu u vesnice. To už zbývá pár metrů k našemu dočasnému obydlí.

Jablunkovská pahorkatina není veliká, ale za poznání stojí, je se zde na co dívat a i místa pro náročnější ježdění, navíc její projetí lze kombinovat s Moravskoslezskými Beskydy (již jste mohli číst ve Velu) a Slezskými Beskydy (budete moci číst ve Velu). Kraj je zde kouzelný a lidé svérázní, však uvidíte.

Daniel Kovářík Foto: Lenka Čermáková – Kováříková a autor