Hostýnské vrchy

Vyrazili jsme v ročním období, kdy se do hor jezdí běžně, ovšem spíš s lyžemi. Loni však počasí přálo, celý podzim byly teploty připomínající léto, slunečné a suché počasí. Ale v tuto roční dobu nikdo neví, proto jsme zvolili ubytování v jednom místě – na Tesáku známém zejména lyžařům – a kruhové výjezdy. Měli jsme tři dny a podle naší zkušenosti i při delším pobytu by bylo stále co objevovat.

Den první

Na Tesák jsme dorazili až v pozdním odpoledni, na vyjížďku moc času nezbylo. Ale paprsky podzimního slunce nás lechtají po tvářích, a tak neodoláme a hned po ubytování skládáme svá kola a vyrážíme vstříc prvním zážitkům. Od chaty míříme k centru střediska a chceme si objet zelenou trasu pro běžkaře.

Protáhneme tlumiče na příjemné lesní pěšině, propleteme se mezi stromy a najedeme na lesní asfaltku. Bohužel značení se nám ztratí a klesáme lesem neznámo kam. Narazíme na zelenou turistickou značku, která nás terénem vyvede na silnici v údolí. Zastavujeme u turistického rozcestníku a dumáme, kde že to vlastně jsme. Naštěstí nás osloví starší pár turistů, který nám osvětlí, že u Chvalčova. Po silnici se nám zpět samozřejmě nechce, a tak volíme cestu terénem po značce – hodně ostré stoupání nás vede vzhůru na hřeben, kde se nabízí tvarová odbočka ke zřícenině hradu Obřany. Jde o jeden z nejvýše položených hradů na Moravě. Tedy spíše šlo. Cesta k němu jest cestou svážnicí – tedy kolmou na vrstevnice, podle toho si asi představíte, jak se dá s kolem dostat nahoru. Dolů je to taky zážitek, slabším povahám doporučuji jít pěšky.

Od Obřan pokračujeme po hřebenu příjemnou cestou na odbočku zelené vedoucí na Tesák. To je sice z kopce, ale pod korunami smrků je již tma, a tak musíme opatrně. Odměnou jsou nám výhledy vlevo přes holé sjezdovky na do soumraku se nořící Hostýn a další vrchy. Hory jsou krásné.

Den druhý

Za hlavní cíl máme dnes zdejší nejvyšší vrchol – Kelčský Javorník. Z Tesáku volíme přímou cestu, co se dvojrozměrné mapy týče – po žluté na Čerňavu. Jak známo, terén je ale trojrozměrný, a tak sice nemíříme vlevo vpravo, ale zato pořádně nahoru – doslova kančí stezka se drápe do takového svahu, že nejen že musíme pěšky, ale dokonce ani computer už není schopen měřit naši rychlost, pardon pomalost.

Na vrcholu nás sice nečeká omračující rozhled, ale červeně zářící jeřabiny v zeleni stromů pod palbou podzimních paprsků slunce také stojí za to. Sjezd z Čerňavy je úchvatný, širší cesty střídají stezky, proletíme po pasekách, kde se nám kolem lýtek zavlní prameny trávy ostřice, a jediným důvodem k zpomalení je kochání se nádhernou přírodou. Při překřížení široké lesní cesty se potkáváme s trasou pověstného maratonu Drásal a spolu s ní se řítíme kamenitým sjezdem kolmo na vrstevnice. Že Drásal je opravdu drásající, dokazuje i další úsek – pro změnu se drápeme vzhůru a ne vždy v sedlech.

Od památníku L. Jaroše to na vrchol Kelčského Javorníku je již jen coby klikami otočil. Dovede nás sem úzká stezka točící se mezi kameny opět s kulisou zářících jeřabin. A že je zde opravdu bikerský terén, dokazuje skupina osmi cyklistů různého věku, které dnes i zítra potkáme ještě několikrát. Opět zde není výhled. Odjíždíme širokou lesní cestou po zelené, záhy odbočíme na úzkou stezku a dostáváme se do skvělého kamenitého sjezdu. Nedoporučuji tady zastavovat, rozjet se v prudkém svahu ve volné suti není nejjednodušší. Náročný terén končí u srubu v lese, ještě dál klesáme a z rozcestí turistických cest pokračujeme ke zřícenině Šaumburk. Smrkovým lesem vede pěšina krátkými stojkami střídanými obdobnými padáčky – nádherné „hupy“, na kterých se dá příjemně letět v sedlech kol.

Šaumburk už připomínají jen terénní nerovnosti, pár zbytků zdiva a špatně čitelná informační cedule. Cesta vinoucí se od hradu je spíš trialovým zážitkem mezi klobouky václavek než sjezdem. Chvíli pokračujeme po zelené značce, se kterou se loučíme sjezdem po svahu ne nepodobném bubnu doskočiště zimních letců na dvou prkýnkách. Zadek na něm máme stažený, že by neprošel list papíru, a brousíme si jej o špunty zadního pláště, jak se snažíme vyvážit své stroje.

Po příjemné cestě klesáme doprava do Rajnochovic, jež nás uvítají kýčovitým obrázkem sadu s plotem jak z Ladových pohlednic. Neméně důležité je to, že se zde dá velmi slušně najíst. Zahrádka restaurace je doslova obsypaná cyklisty.

Vracíme se kus do vesnice a mírně stoupáme po červené. Tu opustíme po trase Drásala a pak pokračujeme neznačenými cestami, abychom opět narazili na červenou a dojeli na rozcestí nad Lázy, z kterého nás vede krásná hřebenovka. Oproti předchozím vrcholům jsme tentokráte odměněni i nádhernými výhledy do lehce zamlženého údolí a protějších kopců Hostýnských vrchů. Proplétáme se mezi stromy, uháníme loukami s větrem v zádech, nabíráme rychlost v technických sjezdech, abychom se pak lehce vyhoupli do protisvahů. Na horských lukách dojíždíme k překrásnému osamělému stromu na Bludném, odbočíme doleva a prudkým padákem, kde polní cesta přechází do asfaltky takové kvality, že protijedoucí auto raději volí cestu po souběžné neznatelné stopě po poli, se dostaneme do Hošťálkové. Chvíli nám trvá, než najdeme zelenou značku, vedoucí, jak jinak, pro změnu do obřího kopce. Problém nebyl jen s hledáním značky, nesedí ani kilometry, a to samozřejmě v náš neprospěch. Pasoucí se ovce nás stoicky sledují, jak supíme do kopce a opět se noříme do lesa. Čas pokročil, stíny se prodloužily a my pořád máme kus cesty před sebou. Chvíli jedeme po lesní asfaltce, pak i po silnici. Značka ale odbočí opět do terénu a postaví nám do cesty dva kopce jako hrby velblouda. Za nimi je již chata na Trojáku, skýtající možnost občerstvení.

Modrá hřebenovka lehce stoupá, odbočíme z ní po červené již na Tesák. Závěrečný celkem lehký úsek nám zpestří paní tma, která padne všude okolo. Hledat v neznámém lese značku jen za svitu diodových světel nepostrádá napětí. Naštěstí jsme úspěšní, a tak již zanedlouho můžeme sedět převlečení nad kouřícím jídlem a sklenkou nápoje, a rozebírat úžasné zážitky dnešního dne.

Den třetí

V poslední den naší návštěvy se z Tesáku vydáváme po cestě, kterou jsme předevčírem přijeli – kolem sjezdovek na hřeben. Čeká nás další úžasný bikerský zážitek. Po různých značkách jedeme po hřebeni většinou spíš pěšinami než cestami, mezi stromy i přes náhorní louky, terén většinou lehce klesá a jen občas postaví do cesty i hravý výjezd. A aby to nebylo vůbec nudné, ubíhají naše kola po kamenitém rozbitém a mnohdy sypkém povrchu. Doporučuji ale dávat hodně pozor a krotit své vášně, trasa je využívána hojně i pěšími turisty. Příčina je jasná – nejen krásné počasí, ale také blízké poutní místo Hostýn, které se vyhoupne za zatáčkou před námi na strmém kopci. Tam dorazíme za chvíli, poslední metry již po asfaltu.

Hostýn je pro mne osobně turisticky rozporuplné místo – známá katedrála, jejíž přístupové monumentální schodiště je lemováno dvěma řadami obskurních dřevěných stánků s různorodým sortimentem, za katedrálou pak neuvěřitelná až pohádková křížová cesta od Dušana Jurkeviče. Nechybí tu také připomínka doby temna – památník obětí třetího odboje proti komunistické diktatuře. A o kus dál pseudohistorická rozhledna a hned vedle ní supermoderní větrná elektrárna… V davech lidí je kolo lepší vést, je zde i možnost občerstvení. Od katedrály odjíždíme terénem, vracíme se skoro na naši předchozí trasu, ale odbočíme doprava do údolí do Rusavy. Čeká mne nemilý šok. Před šesti roky tady vedla prima polní cesta, sjízdná i na krosovém kole (pominu-li prudký sklon). Nyní se zde obří cedule chlubí tím, že z podpory EU byla vybudována cyklostezka. Jedná se o ošklivou asfaltovou jizvu roztínající les a donedávna panenskou louku. Mezi pasoucími se krávami vede autostráda. Báječný cyklistický zážitek najednou hořkne.

Z Rusavy šplháme do prudkého svahu, kde nám zpestří cestu lesáci, kteří si zbudovali v lese plot nedbajíc na značenou cestu. Další prudký kopec, další hrad – Křídlo. I z něj moc nezbývá, jen poměrně zachovalý kamenný vjezd. Další náš postup se vyznačuje spíš širšími lesními cestami, které se kroutí po svahu Hostýnek nahoru i dolů, a během této cesty střídáme různé turistické značky. Bohužel v některých místech je značení horší a některé odbočky jsou těžce odhalitelné, takže následovníkům musím jen doporučit dávat pozor a nehnat se se zuby zakousnutými do představce. Ale pro takové snad ani tyto trasy nejsou.

Nakonec jedeme po zelené značce a překřížíme silničku od Rusavy. Odtud už spíš klesáme, ale nedaleko Juránků se nám po prudkém sjezdu značka ztratí, a tak do údolí sjíždíme jen odhadem dle mapy. Mapa je naštěstí přesná, takže bez problémů trefíme odbočku neznačenou cestou na Troják. Bohužel se již opět prodloužily stíny stromů, což znamená jediné – co nejrychleji do auta a domů. Proto jedeme dál přímo po silnici (mimochodem je to pěkný stoupák), ale lze použít i trasu ze včerejška. Hostýnky nejsou velké, ale jsou krásné.