Hornosvratecká vrchovina

Tahle paralela se sem hodí víc než jinam. Právě v sotva hodinku vzdáleném Jimramově totiž strávil část svého života evangelický farář a autor Broučků Josef Karafiát.

Létem sežehlá louka si ale nezaslouží srovnání se šťavnatou zelení jara. Také sedmikrásek nehostí kdovíjaký počet. A to jsou na trase i vyloženě méně idylické, nepohádkové okamžiky. Za Poličkou ani nevíte jak, a stojíte v místech, kde královské město vykonávalo své hrdelní právo. V krku lehce vysychá a na svačinku to tu rozhodně není. A pak třeba samou euforií z vřelého podzimu, pod sprchou teplých paprsků, zapomenete na nejednom místě sledovat čas, užíváte hédonisticky dne a v tom máte třicet kilometrů na základnu, slunce za obzorem a tma začíná vylézat z lesů a zpoza stodol. A když se k tomu po časovce ještě přidá skoro za humny kempu špatné odbočení, pozná člověk zmlsaný městskou světelnou show, co je to černočerná tma na silnici uprostřed lesů. Tma, že skutečně nevidíte, kam směřujete, a ostatní ze skupiny lze registrovat jenom po hlase.

Adaggio

Špičky smrků se ježí proti nebi, od nich dolů ale je vše neproniknutelná tma. Co je silnice a co už les, osahává nesměle Michalova svítilna. Svou jsem nechal doma. Držím se proto tohohle kuželu světla zuby nehty. A přemýšlím: co je nakonec horší – pád do škarpy anebo mrazivá atmosféra ve skupině, která se velkým dílem vinou kapitána ocitla v téhle noční bojovce? Jak že to bylo s tou Bounty?

První dějství přitom nemohlo být lepší. Sotva zůstaly v chladném, ale meteorologicky nanejvýš optimistickém ránu babího léta chatičky kempu v rozlezlé obci Borová za zády, již staví polňačka bike na záda – vzpíná se jako kůň. Pod Luckým vrchem leží Telecí s jedinečným počtem roubených chalup a zpívající lípou. V jejím dutém kmeni si hluchý písmák Lukáš podle pověsti opisoval bibli a zpěvem žalmů udivoval sousedy. Kraj a Telecí vůbec bylo plné tajných evangelíků. A právě silnici touhle vsí jsme v opojení za soumraku minuli…

Mysl, napůl fixovaná na bludičku svítilny vpředu, dále třídí zážitky prošlých hodin do pořadače. Cesta do Poličky poli a remízky je poklidná, svižně ubíhá, i když nevede po stole, provázena dalekými pohledy do kraje. Královské město založené roku 1265 již zdaleka ohlašuje věž novogotického svatojakubského kostela. Aby také ne: v ní bydlela rodina Martinů, která vedle toho, že dala světu a městu slavného rodáka, držela vartu proti ohnivým plamenům. A že ono hlídkování mělo valný význam, dokazuje velký požár v polovině 16. století a další pak před půlkou století devatenáctého. Ty měly vždy za následek mohutné stavební renovace – jednou renesanční, později klasicistní. Zachovalé historické domy zdobí jak náměstí s pro Poličku typickou radnicí s gotickou věží, tak i postranní uličky. To vše svírají hradby, u nichž bylo obnoveno několik přimknutých domků chudších obyvatel. Jo, to nám bylo ještě hej a čas plynul líně jako voda v nádrži za hradbami.

Ven z opevnění a strmě přes sjezdovku na Šibeniční vrch. Odtud rychle pryč parádním singletrackem hájkem opět mezi pole. Zemědělská krajina s ohradami luk, poli, sily a kravíny a občasnými Božími muky pak pokračuje v nedramatickém tempu širokých, často slušně rozbitých polňaček až do Jimramova. Zámek byl původně renesanční, dnes najdete klasicizovanou podobu dvou křídel ze čtyř. Právě tady, na belcrediovském sídle, vyšetřovala komise záměry několika desítek zběhlých rekrutů v době napoleonských válek, skrývajících se v okolních lesích. A tady, v již vzpomínaném rodišti Karafiátově, kde rovněž zazněl prvně dětský křik obou bratří Mrštíků, se napojujeme přímo na hřbet Hornosvratecké vrchoviny. Za dlouhou hlavní ulicí souvislé řady domů splývající v náměstí překoná most bublající Svratku a začne pěšinové eldorádo.

Largo i Allegro

Tentokrát krmíme Jendu: vším možným, co zbylo. Procházíme v šeru pouliční lampy halené mixem mlhy a dýmu z baráků další postup na mapě. V duchu cením nad zlato povahu party – nálada se drží překvapivě vysoko, žádná hysterie, ostrá slova. Že by kapitána pověsil až vojenský soud na základně?

Strmě, často stezkami širokými právě na jedna řídítka, hravě hopsáme přes kořeny a kamení, energeticky náročně, zaříznuti v úbočí zalesněných svahů nad Svratkou. Panečku, to bylo o několik hodin méně, větrovky v batohu, slunce v plné síle a skoro ještě nad hlavou. Řeku značka znovu překonává v Dalečíně, který se pyšní hradem ze 14. století pobořeným o dvě století později coby sídlo loupeživého rytíře v době slabé jagellonské vlády. A stačí se otočit od zbytků hradeb na místě a zíráte na zámeček v alpském stylu, původně však chronologicky navazující na pobořený hrad v 16. století.

A znovu terén, nahoru dolů jako na houpačce. Technicky i silově, s dojezdem ve Vítochově, za nímž stojí na vršku opevněný raně gotický kostel, nyní již romanticky upravený. Odtud je vidět Karasín s rozhlednou na protější stráni. K němu ale značka šplhá výjezdem za potokem – snad ani ne tak technicky náročným jako příkrým. Tu a tam však pavoučí muž ukáže, že ne nereálným k pokoření.

Náhorní plošina za Karasínem se opět zlomí, louka ustoupí lesu. Stroje se řítí lesní cestou. Šotolinové zatáčky jak na Markétě zpestří trialová zkratka a ve finále pak padák k asfaltu nad hrází Víru. Oči slzí, o ruce se pokouší křeč, z destiček stoupá nezaměnitelný pach zahřátého obložení.

Po aplausu – přídavek!

Podivné, až zlověstné je ticho v obci Vír pod přehradou budovanou v padesátých letech. 300 metrů dlouhá a 70 metrů vysoká hráz přepaží řeku Svratku, aby vznikla 230 hektarů rozlehlá nádrž pitné vody. Snad by jej rozptýlilo několik skleniček ve 40. letech vyhlášeného likéru Vírský vánek, který vzpomíná průvodce. Možná.

Tak jako tak, výletníci mají v tomhle bodě dvě možnosti volby. O návratu na hráz a pokračování cyklostezkou podél nádrže do Dalečína u nás rozhodla jak blízkost tmy, tak i stav rezerv ve fyzickém fondu pelotonu. Dobře si nyní s posledním hltem z camelbaku ve tmě pod poblikávající pouliční lucernou vybavuji, jak jsme v předtuše zatahující se opony dne i pod vlivem vzpomínek na náročnost apendixu o přídavku ani neuvažovali. Přímo nad obcí totiž leží jedinečné trio hradních zřícenin ze 13. století: Pyšolec, perštějnský Aueršperk a mohutný Zubštejn pánů z Medlova. Schovány v lesích čekají na své návštěvníky. Nedají se však zadarmo. Malý (a ještě menší) převodník je, oč tu běží. Smyčka však stojí rozhodně za to.

Laktát z lýtek vyhání převalování na prostřední převodník po asfaltu z Dalečína do Jimramova v osvěžujícím chladivém vzduchu u Svratky. Třeba pomáhá také fakt, že copatá Eva tahá s přehledem špici hada a my hoši, co spolu mluvíme, dolujeme zbytky z ega pánů tvorstva. S fanfárou had doslova vlétne do Jimramova. Obavy z noční etapy jsou zažehnány stačí přece již jen šlapat rovně za nosem přes Telecí. Bludný kořen už ale byl překročen jak snadno se ze dvou cest vezme v euforii ta špatná!