Holé vrchy

Začátek trasy nás vede kousek podél dálnice. Pak se cesta otočí vlevo a začne ostře stoupat listnatým lesem vzhůru. Za námi a částečně už i pod námi zůstává Mladá Boleslav s nepřehlédnutelným komínem automobilky vévodícím celému kraji. Za dobré viditelnosti je možné jej spatřit až z hřebenů Krkonoš. Během dvou kilometrů nastoupáme nějakých 150 metrů, když se před námi otevře pole lemované lesem s výrazným valem uprostřed.

Díky naučné tabuli poblíž se dozvídáme, že se jedná o útvar s názvem „Švédské šance“. Popis říká, že val s ještě znatelným příkopem je pozůstatek střední doby hradištní a název sám je vzpomínkou na třicetiletou válku a švédský pobyt na tomto území. Šplháme nahoru pro větší výhled do kraje, ale studený vítr nás po chvilce žene zpátky dolů. Však také další naučná tabule sděluje, že náhorní planina nad vesnicí Chloumek má průměrnou roční teplotu pouhých osm stupňů! Odtud asi název opodál ležícího vršku Studený (353 m n. m.).

Stále po červené pokračujeme na Vinařice. Míjíme zámek, který se majestátně vypíná nad pojizerskou rovinou již od 16. století. Zub času na něm hodně zapracoval, ale vypadá to, že stavbu již někdo postupně asanuje. S myslí na to, kolik peněz asi podobná rekonstrukce stojí, sjíždíme prudce z kopce do Dobrovic.

Zdejší zámek tolik štěstí jako ten vinařický neměl – byl přestavěn na cukrovar. Že to ale je obluda! Největší cukrovar ve střední Evropě se činí, z komínů se valí chuchvalce dýmu a do vrat míří traktory a auta s řepou. Celý výjev jako by nás vracel o 150 let zpět do roků průmyslové revoluce. Ohromná továrna polyká, co se do ní hodí, čoudí, hlomozí a prská, plive dým. Kolem ní popojíždějí vlečky, náklaďáky a nakladače a odvážejí kamsi to, co se vyrobilo. A na konci Dobrovic se ocitáme v současné průmyslové realitě. Na ohromném oploceném poli rozbil svůj stan jeden z největších automobilových logistiků. Míjíme nekonečné řady vozů různých značek, barev a tvarů, které čekají na své zákazníky. Už se nemůžou dočkat, až budou čudit cyklistům pod nos.

Ocitáme se na rovině a pokračujeme (stále po červené) do polí. Tady začínají potíže. Vzhledem k déletrvajícím dešťům je cesta sjízdná jen se zapřením. „Macaté“ kusy bláta se lepí do vidlic a občas proletí kolem hlavy. Díky velkým zdvihům a kotoučovým brzdám nehrozí zanesení, ale běžnému hardtailu by se tu za chvíli přestala točit kolečka. Přijíždíme do Pěnčic a na asfaltce do Jabkenic otloukáme z kol lepivý nános. Míjíme mohutné památné stromy s obvody od 280 až do 430 cm a vjíždíme do zcela jistě nejznámější osady celého výletu. Jabkenice proslavilo husitské hnutí, unikátní dřevěná zvonice z 15. století, ale především Bedřich Smetana. Ten si tu příjemně žil přes deset let a komponoval díla (např. Čertova stěna, Hubička atd.), která patří do zlatého fondu české kultury.

Po chvilce domluvy, zda-li bude hospůdka a občerstvení již zde, pokračujeme bez zastávky směrem na Ledce. Stále po červené směřujeme po lesní cestě přímo do srdce Přírodního parku Jabkenicko. Počasí se kazí a začíná pršet. Cesta je přímá jak výstřel z pušky, je však také plná děr a výmolů. Části široké cesty ale zůstávají zatím téměř suché, a tak jedeme vcelku komfortně. Uprostřed lesa opouštíme červenou značku a pokračujeme dále po zelené. Je to pořád po „lautr rovině“, a tak kilometry přibývají rychle. Protahujeme se vesničkou Ledce a vzhledem k tomu, že už zcela nepokrytě lije, padá rozhodnutí vynechat jeden z cílů výletu – zámek Dětenice. Zkracujeme tedy cestu po silnici přes Rabakov do Domousic, kde chceme opět najet do terénu. Zámek jsme sice vynechali, ale objevili jsme jinou nádheru. Před Rabakovem vidíme motorku vznášející se ve vzduchu, která slouží jako poutač soukromému muzeu motorek Jawa pana Františka Miclíka. A protože nás staré stroje zajímají, hrneme se dovnitř. A stojí to za to. Je tu množství zajímavých kousků včetně bonbónků, jako jsou závodní plochodrážní speciály a v rohu cení ocelové hroty i pneumatiky závoďáku na ledovou plochou dráhu. Jde z nich docela hrůza. A tomu všemu vévodí předválečné monstrum Čechia-Böhmerland. Motorka pro tři jezdce, která je tak dlouhá, že snad musí do zatáček přešlapovat.

Jsme však cyklisté, motory nemáme, a tak musíme šlapat dál. Za Domousicemi uděláme vlevo hleď, vlevo toč a po modré značce stoupáme ostře na vrch Křemenice (334 m n. m.), který je středem Přírodního parku Čížovka. Cesta je rozježděná od lesáků a jízda není příliš příjemná. Plahočíme se po hraně hřbetu, který nás dovede zpět až nad Mladou Boleslav a na který jsme na začátku výletu nastoupali. Jezdí se tu většinou po širokých cestách. Občasnými průseky již vidíme dominantu, která dala název celému výletu – boleslavský komín. Jenže to musíme ještě přežít jediný opravdu ostřejší sjezd do osady Dolánky. Jede se pod sloupy vysokého napětí, pěkně kolmo na vrstevnice. Žádný hard core, ale zdvih odpružení se tu občas hodí. Otáčíme vlevo a pokračujeme po modré směrem k vesnici Holé vrchy. Cestou se rozpomínáme na mládežnické pohárové závody a cyklokrosy, kterých jsme se tu bratru před 20 lety účastnili. Vzpomínáme a utvrzujeme se v tom, že je lepší se tu jen tak v klidu motat po lese a ne si „natahovat držku“ při nějakém soutěžení.

Ale co to? Už nad vesnicí vidíme, že se tu cosi děje. Je to vůbec možné?! Ono se tu ještě závodí! Trefili jsme se přímo doprostřed závodu Českého poháru v cyklokrosu! Tak to si nenecháme ujít. Pojídáme buřtíka u stánku a pijeme grog. Občas povykujeme na závodníky a jsme rádi, že nemusíme závodit. A také konstatujeme, že se za těch dvacet let nic nezměnilo. Stejné závody a kolem nich stejné tváře činovníků, trenérů a bafuňářů. Jakoby se zastavil čas. A když kolem nás projíždí pár jedinců na obstarožních rámech našeho mládí Alan a Guerciotti, dáváme si ještě jeden grog a raději pokračujeme k cíli. Už nás čeká pouze pár kilometrů lesem stále po modré. Cestička je zde úzká a uklouzaná. Volíme raději opatrnější jízdu, abychom nakonec ještě neryli nosem v hlíně. Poslední dvoukilometrový sjezd dolů z hřebene už je hračka a za teď již opravdu citelného chladu a stálého deště balíme kola a vracíme se domů.

Pro právě popsaný revír můžeme přihodit několik obecně platných rad. Je to oblast ideální pro rodinné výlety s malými dětmi. Terény nejsou nijak náročné a každý je zvládne. Trasy se tu dají kombinovat tak, abyste se vyhnuli prudším stoupáním, eventuálně se dá vystoupat po silnici a pak pokračovat terénem (první stoupání z Boleslavi, vynechání Křemenice apod.). Nejezděte sem po déletrvajících deštích. Polní cesty jsou někde opravdu bezedné. Za sucha však budou perfektní. Celý výlet se dá v pohodě absolvovat s dětskou sedačkou. Kromě několika míst na návratové modré, které je možné vynechat, lze všude použít i dětský přívěsný vozík. Pozor zpočátku na červené značce. Vede několikrát po asfaltových komunikacích. Nejsou nijak frekventované, ale opatrnost je na místě.

Nezbývá, než konstatovat, že jsme objevili velmi milou a nenápadnou oblast. Kdo chce lítat po kopcích, krkolomně sjíždět, rvát se s pěšinkami nad hlubokými srázy, ať jede jinam. Tady je to „na pohodu“ pro všechny, která stojí za to.

Tip na druhý den

Z Mladé Boleslavi po modré do Plužné, dále přes Koňský důl na rozcestí Valdštejnsko. Odtud stále po modré na Bezděz. Po návštěvě hradu zpět do Bělé pod Bezdězem. Od železniční zastávky opět po modré na Bítouchov a Zvířetice. Odtud po červené podél Jizery Zlatou stezkou Českého ráje zpět do Boleslavi.