Hanušovická vrchovina

Království much a defektů V letním odpoledni vystupujeme z vlaku v Králíkách. V tomto městě nejsme za článkem poprvé, ale nyní vyrážíme jiným směrem než při sjíždění Orlice před lety. Stoupáme nad město směrem k dominantě okolí, známému klášteru Kopeček. Podnikneme k němu zajížďku stejně jako k soše místního ochránce, rytíře dobroděje, která se tyčí bokem od kláštera na návrší s dokonalým výhledem na Kralický Sněžník či Praděd a jeho okolí. Výhled je krásný stejně jako návštěva kláštera, pro ty nenasytnější je tu také občerstvení s velmi slušnou obsluhou i nabídkou.

Kopec, který jsme vyjeli, byl výživný, ale bohužel (i když proč vlastně bohužel!) ne poslední. Vracíme se od kláštera zpět na křižovatku a po rozbité cestě míříme kolem rozhledny Val na další rozcestí. Držíme se chvíli žluté značky, ale pak se necháme zlákat novou tvarovou odbočkou, která zde před lety nebyla a není ani v mapě – míříme šikmo přes louku a dál souběžně se značkou běžkařské trasy kolem nejvyššího kopce této vrchoviny, Jeřábu. Značka nás dovede až k pěkně upravenému prameni řeky Divoká Orlice, který zůstal při jejím sjíždění utajen, nyní tedy symbolicky tento dluh napravujeme. Od pramene pokračujeme ještě chvíli po zimní běžkařské trase souběžně s vrstevnicí a užíváme si ne zcela běžného setkání s datlem, usazeným na stromě a se zájmem sledujícím naše pachtění.

O kousek putování dál po neznačené cestě dle mapy vedeme naše kola doleva, předem podotýkám vedeme, ne jedeme! Svah je tak příkrý, že se ocitáme vedle svých kol, bohužel v tomto pohoří zdaleka ne naposledy. Ihned se také projeví další typický rys tohoto kraje. Kolem nás se vznáší doslova mraky much, kterým se prostě nedá uniknout – zabít dvě mouchy jednou ranou tady je velký problém, většinou jich trefíte aspoň pět. Ale nakonec se na Jeřáb vyškrábeme. Odměnou nám je omezený výhled ze zalesněné náhorní plošiny hlavně za nás na Orlické hory. Právě tam jsme články o českých pohořích začínali… Neubráním se vzpomínkám.

Cesta dál je příjemná, klesá poměrně pomalu a posed u cesty navíc poslouží jako rozhledna, z které je nádherně vidět protější masív Kralického Sněžníku. Je to sladkost za odměnu za předchozí pěší martyrium. Několika zatáčkami a prudším svahem míříme na žlutou turistickou značku a ke kapli Sv. Trojice uprostřed lesa. Asi půlkilometrová zajížďka nás přivedla k Severomoravské chatě, kde je příjemné posezení. Čas pokročil, proto se vracíme na rozcestí a míříme na neznačené rozcestí, kde se spustíme po lesní cestě na modrou značku, poměrně svižným sjezdem polní cestou i rozbitým asfaltem se dostáváme až do osady Vysoký Potok. Rybářská bašta poskytne zázemí k noclehu i dostatek živin (mnoho rybích specialit, vynikající polévka) nutných k přežití zítřejšího dne.

Ráno se nám sice z postelí moc nechce, ale představa zuřícího šéfredaktora je natolik živá, že na další část přejezdu přece jen vyrazíme. Musíme zpět do kopců a k tomu volíme zelenou značku, pohříchu se klikatící po úzké asfaltce, i když do tohoto kopce je to možná i dobře. Když konečně dosáhneme vrcholu stoupání, napojíme se na chvíli na včerejší trasu u kaple. Ale ne nadlouho, červená značka nás vede doprava do nových neznámých trailů. Nutno říci, že značení neodpovídá mapě (ne naposledy), kde cyklo a pěší červená vedou různě, ve skutečnosti se ale kryjí.

Tento úsek je jeden z nejhezčích v tomto kraji. Cesta se mírně vlní nahoru i dolů a je bez problémů sjízdná, slunce ale přes koruny stromů celkem slušně pálí a dává tušit, že i dnes bude velmi žhavý den. Brzo zjistíme, že nejen kvůli slunci. Chceme se zastavit u partyzánských bunkrů, ale stejně jako rozcestí se zelenou je omylem přejedeme – prý není ani divu, ty bunkry jsou skoro neznatelné. Červená se rozskotačí z kopce, my po ní spokojeně uháníme a když zjistíme, že jsme přejeli, vracet se nám nechce. Pokračujeme proto dál a k údivu potkáme žlutou, která v mapě vůbec není, a po ní dojedeme do Jakubovic, kde se chceme občerstvit v příjemné hospůdce. Právě včas, zjišťuji – přední kolo mi podklouzlo, defekt! No nic, objednáme si, posadíme se na zahrádku a já začínám opravu. Demontuji pevnou osu, na rozdíl od šéfredaktora vozím imbusy (možná si vzpomenete na jeho fejeton na tohle téma), a tak mne přítomnost tohoto prvku nezaskočí, vyměním duši a foukám, foukám, foukám, ze mne leje, zle je! Duše je prázdná. Opět ji dám dolů a hle, je defektní, má utržený ventilek z výroby… Vyndám lepení a… lepidlo mokvá v brašničce místo v tubě, která praskla. Naštěstí je jedna duše u Sáry, a tak kolo zprovozním – už opět za zájmu nesčetného ansáblu much.

Od hospůdky prcháme celkem zmoženi stále po žluté na místo zvané U Ameriky, kde sice správně najdeme zelenou značku, ale když hledám, kudy vede dál, a Sára se za mnou zbytečně vrací, dojde k nejhoršímu – tentokrát je prázdné Sářino zadní kolo! Tak to už je k vzteku. Jedu napřed do vesnice Janoušov a sháním lepení, což se mi u místního pana starosty podaří, vracím se a u zdejšího hotelu potkávám Sáru, která má již také zajištěnu pomoc od zde ubytovaného cyklisty, který v nás dokonce odhalí spolupracovníky Vela. Musím říci, že z toho mám příjemný pocit. Daří se nám oprava dvou duší, zprovozníme kola a máme i rezervu. Loučíme se a stoupáme vesnicí. Čas již velmi pokročil, místní mouchy to ale na vědomí neberou a v kopci jsme pro ně lehký cíl. Sypou se na nás jak spitfajry na skopčáky za bitvy o Británii. Narazíme na další značku, co není v mapě, modrou –, a dle ní to je kousek na Paramuť.

Jenže – kopec je to pořádný a navíc computer ukáže dvakrát delší cestu, než psali na ceduli… Už jsme po dnešku opravdu vyřízení, ale ještě není konec. Naštěstí už nás však čekají spíše sjezdy. Podle mapy se dostáváme na lesní silničku a kolem obory jedeme dál již po červené značce. Tu ale opustíme, sjedeme do údolí a dáme si závěrečný výšlap k Zámečku, kde najdeme vysněný nocleh. Moc jsme toho dnes nenajeli, ale prudké kopce, defekty, slunce a mouchy nám daly zabrat víc než trať Rallye Sudety!

Třetí den putování po Hanušovické vrchovině začíná návratem na červenou značku a sjezdem do Hanušovic, takové drobné rozehřátí. Následuje cesta po modré více méně kopírující trať a řeku Moravu v údolí. Ne však na dlouho – po několika kilometrech odbočíme doleva do kopce k zřícenině Nového hradu. Pominu zajímavou slovní hříčku, že něco nového je staré ba rozbořené, je ale pravdou, že vše kdysi bylo nové… Dokonce i já. Co pominout nemohu, je další pochodové cvičení. Mám dojem, že traseři KČT se v tomto kraji vyžívají v těch nejprudších stoupáních, co se kde dají najít, vrstevnice jim způsobí ekzém, zatímco svážnice extázi. Kola už netlačíme, ale spíše vzpíráme, podotýkat, že nám k tomu tleskají zástupy blanokřídlých, je už asi zbytečné.

Odbočka k hradu je už celkem sjízdná, a tak přes vodopád potu můžeme konečně sledovat zbytky zdí, kvůli kterým jsme se vydrápali tak vysoko. A to netušíme, že to jde ještě výše. Zelená značka sice vypadá jakoby mířila po vrstevnici, ale o pár kilometrů dále opět hledá trasu, která se snaží spojit vrstevnice co nejkratším možným způsobem bohužel směrem nahoru. Když nám pak výhled na vesnici Kopřivná ukáže hluboké údolí a strmý výjezd, raději odbočíme příjemnou cestou loukou vpravo a několik kilometrů do Osikova překonáváme po silnici, i když místy jde o asfaltu mluvit jen stěží. Na kopci se už opět napojíme na turistickou značku nořící se do vysokých kopřiv, naštěstí však jen na chvíli. Uháníme širokou prašnou lesní cestou dál. Konečně příjemné bajkování!

Ale brzo je vše jinak. Nejdřív jedeme excelentním trejlíkem proplétajícím se mezi stromy – parádní, ale náročné. U Městských skal už jde do tuhého. Vyhlídka je nádherná, Šumperk vypadá jen kousek odtud, ale cesta k němu jednoduchá není – nejdřív žebřík zdolávaný s kolem v ruce, pak pěšina spíš na nošení než co jiného. Nakonec se řítíme dolů prudkou stezkou, zadek za sedly, ruce na brzdách. Fully však pracují spolehlivě a jejich vlastnosti oceníme ještě víc na lesní cestě, která je bohužel vysypána obřími kameny ztěžujícími jízdu i chůzi. Naštěstí míříme stále dolů. Ovšem závěrečný sjezd do Šumperku je zase příkladem krásy – pěšina se vine a klesá mezi kmeny borovic k městu, slunce svítí, muší predátoři se nestačí držet v závěsu.

Šumperk má nepřeberné množství nabídek k občerstvení žaludku i ducha. Posíleni vyrážíme na poslední část přejezdu. Projedeme městem a změníme barvu značení, mírně stoupáme k lesu, z nějž ční věž rozhledny nepříjemně vysoko. Brzo víme, jak se tam dostaneme. Na kraji lesa totiž začíná další místní typizovaná cesta – kolmice na vrstevnice. Zpestřením je v závěrečné fázi množství volných kamenů, které ujíždí pod tretrami. A to nahoře ke všemu zjistíme, že rozhledna Háj je zavřená! Jedinou naší společností široko daleko je další černé hejno. Naštěstí odtud už mu bez problému pro zbytek dne ujedeme.

Místní značka nás vede technicky náročnějším sjezdem od rozhledny na rozcestí se žlutou značkou, která bude naším průvodcem pro zbytek přejezdu. Ještě chvíli klesáme, pak na závěrečné kilometry, abychom to neměli zadarmo, cesta nabídne několik krátkých stoupáků i klesání. Pod Lovákem se značení skoro ztrácí, několikrát myslíme, že jsme mimo trasu, ale nakonec se vždy žlutá objeví. A to v skutečně netušených místech. Z cesty je najednou pěšina, pak neznatelná stezka připomínající spíš cestu divočáků než lidí, dereme se houštím, hustou trávou a jen čvachtání pod koly nám dává najevo, že to je spíš koryto potoka než cesta.

Nakonec se vynoříme z lesa a sjíždíme k prvním domkům vesnice. Přejezd Hanušovické vrchoviny končí, skoro bych řekl právě včas – kombinace strmých stoupání, horka, defektů a létajících hmyzích „kamarádek“ byla opravdu téměř smrtící… Na druhou stranu výhledy i příroda byly fantastické. A tak dojíždíme mezi domy k zastávce a odjíždíme vlakem s rozporuplnými pocity. Ale převažují pozitiva – bajkování přece znamená i překonávání překážek!

Daniel Kovářík Foto: Sára Kováříková-Čermáková a autor