Drahanská vrchovina

Známé neznámé pohoří Za místo startu si vybíráme Vyškov, ač každý z účastníků vyjížďky bydlí pod dnešním pohořím, sjíždíme se z rozličných směrů: Jirka jede vlakem z Velkých Opatovic, já stejně z Lelekovic a přisedám k němu v Brně a jediný Pavel dojede do Vyškova z domova necelých deset kilometrů po ose. V každém případě u nádraží ve Vyškově se v plné síle tria a v nádherném slunečném dnu, vypadajícím spíše na léto než končící jaro, dychtivě vydáváme po červené značce vstříc novým zážitkům.

Drahanská vrchovina byla kdysi velmi řídce osídlena a pokryta hlubokými lesy překříženými několika obchodními stezkami. Ve 13. století začala vznikat světská i církevní panství převážně za velké (též německé) kolonizace. Až po husitských válkách, po vylidnění a zániku mnoha vsí zde pozvolna převládal český živel. Drsná a zemědělsky málo výnosná Drahanská vrchovina již nepřitahovala nové osadníky a katastry zaniklých vsí obvykle zarostly lesem, nevzniklo tu žádné významné město, v době průmyslové revoluce ani žádný významný podnik – příhodné to podmínky k vzniku bajkerského ráje! V roce 1935 došlo v jihovýchodní části ke vzniku Vojenského výcvikového prostoru Vyškov a je tu dosud. Ač se zdá, že jsme ve vnitrozemí, po vzniku Protektorátu Čechy a Morava bylo v rámci programu germanizace a konečného řešení české otázky vysídleno 33 obcí Drahanské vrchoviny, přičemž záminkou bylo rozšíření vojenské střelnice. Po druhé světové válce bylo všechno zase jinak a na některých místech je dodnes patrná přetržená kontinuita vývoje. Znám taková místa z pohraničí, zde ve vnitrozemí si člověk ale uvědomí hlouběji, jaké kruté zásahy dvacáté století přineslo nejen do našich krajin…

Přiznám se ale, že touto historickou odbočkou se netrápíme, místo toho projíždíme bočními uličkami Vyškova, kde nás překvapí nepříliš rozšířený obchod s vývěsním štítem Cykloservis Večerka, a pak již silničkami stoupáme mírně vzhůru prvními vesnicemi vrchoviny. V Dědicích nás čeká první zakufrování, značka zamířila do terénu, my ne, ale omyl napravíme a čeká nás hned zážitek jako hrom – cesta se mění ve stezku a ta se kroutí po mezi, zamíří přes louku a mizí v lese, kde se zařízne do svahu nad potůčkem Velká Haná. Užíváme si kořeny, technické kličky i kameny. Tedy spíše dva z nás si užívají, Jirka kupodivu na hardtailu není tak nadšený jako my na fullech. Dost překvapeně hledíme na to, že značka vede do míst označených jako vojenský prostor s dodatkem o zákazu vstupu, ale prošlapaná a projetá cesta značí, že opravdu tudy…

Dojíždíme na místo označené Pod Rychtářovem a je to přesné pojmenování, do Rychtářova vede ostrý kopec. Ke všemu hned za ním nám nejen zmizí značka, ale i vzduch z mé duše. Opravuji defekt, zatímco kluci hledají marně značku, pomůže až GPS. Vracíme se na cestu pravou a jsme rádi, že jsme nejeli jinudy, míjíme totiž zříceninu Hrádek, za kterou je krásný, i když krátký, technicky náročnější sjezd. V následujících kilometrech lehce stoupáme po širší skoro asfaltové cestě. Tady pookřeje Jirka, zato já se svými 15 cm zdvihu se loudám v pozadí a obdivuji zázrak moderních myslivců – plastový posed! Že by soudruzi z východního Německa?

Na rozcestí mineme dřevěnou sochu strašidelného Kolloreda létajícího po smrti dle pověsti na ohnivé bečce za trest, že nepřál lidem na svém panství. A jsme opět v terénnější části trasy. Stoupáme trošku ostřeji a pak vyjedeme z lesa na polní cestu, která klesá do Kulířova. Značka tady ukazuje vpravo, jet se ale má, jak po zajížďce zjistíme, vlevo… Udeřil hlad, a proto děláme zajížďku do známého campu Baldovec, umně skrytého za obřím povrchovým dolem, vpravdě romantika. Ale konečně jsme se najedli, jinak cestou moc možností není. Vracíme se zpět na trasu, měníme původně vymyšlenou červenou značku za žlutou, mineme tak obec, podle které má vrchovina jméno – Drahany, a do kopce opět stoupáme k vesnici Niva.

Bohužel znovu po zpevněných cestách. Až do chvíle, když před sebou spatříme větrné elektrárny, které z ekologického hlediska bystře odsoudíme. Je přece logické, že když u letadla vrtule je hnána motorem a žene letadlo vpřed, tak u těchto větrníků je princip opačný a tedy vítr tlačí proti vrtulím, vytvoří sílu působící na jejich sloupy, a tak zpomalí zeměkouli! Je to bezesporu časovaná ekologická bomba a Greenpeace nikde!

Po delší době si užijeme sjezdík polní cestou a dorazíme k Malému Hradisku, kde bývalo obří keltské oppidum zvané Staré Hradisko. Bohužel moc z něj už neuvidíte, přece jen je to nějaký pátek, co odtud Kelti odešli. Chceme dál po zelené, ale odbočka vlevo do kopce je dobře skryta, dlouho ji hledáme a později tak musíme trasu zkrátit proti plánu. Teď spíš stále stoupáme až k Bukové a přes les jedeme do Horního Štěpánova, kde se chceme občerstvit. Hospůdky jsou však zavřené, protože na hřišti se koná dětský den s opilými dospělými. Naštěstí i s občerstvením. A to už je skoro konec dnešního dne, po silnici sjedeme do Pohory a dál prudkým sjezdem lesní cestou do Cetkovic, kde nás překvapí splašený kůň křižující cestu. Před námi je Jevíčko, mimochodem místo, kde kdysi vznikl náš cyklo klub a kde nyní přespíme.

Druhý den ráno se scházíme ve Velkých Opatovicích a odjíždíme přes louku do Uhřic. Je celkem vlhko, ještě před chvílí to vypadalo, že nepojedeme, prudká bouřka bičovala krajinu provazy deště. Jenže teď svítí slunce a v následujícím prudkém dlouhém kopci vytváří krásnou saunu. Navíc bláto nás mnohdy nutí tlačit. Ale s vypětím sil se daří dorazit do Pohory a stejnou cestou jako včera i do Štěpánova. Na křižovatce s půvabným názvem Pod Paprčem se od včerejší trasy oddělíme a lesem i Pavlovskými mokřady míříme k jihu. Chvíli jedeme po silnici, pak přes louku, kde opět máme dojem, že jsme v prádelně. Odměnou nám je dobytí nejvyššího bodu vrchoviny – Skalky vysoké 735 m n. m. Stojí tu mimochodem také meteorologický radar.

A nás čeká odměna – nádherné prašné cesty a stezky vedoucí skoro stále mírně dolů po mnoho kilometrů. Pod koly praská navezený štěrk, střídá jej šotolina, kořeny – prostě dnes vyzkoušíme vše, co velký MTB kuchař umí připravit! Vrcholem všeho je stezka kol říčky Punkvy – nahoru, dolů, vlevo, vpravo, přes kořeny… Naprosto úchvatný technický trail, řval bych nadšením, ale na to jsem z něj moc unaven a musím věnovat veškerou energii pilotáži.

Dojezd do Sloupu už je po mírnější cestě a odměnou nám je oběd v restauraci Broušek. Jsme kousek od Macochy, ale my volíme jiný směr: Pustým žlebem míříme chvíli k Punkevním jeskyním, pak odbočíme do kopce vlevo, který nás příjemně překvapí mysleli jsme, že je prudší. Paměť klame. Přes louku míříme kamenitou cestou do Ostrova a těšíme se na krásný sjezd, bohužel postupující zástavba větší část z něj pohltila a nahradila širokou cestou. Cyklostezka nás vyvedla nad Vilémovice a my po pravici s děsem sledujeme postupující černé mraky. Naštěstí jdou mimo nás. Po červené však z důvodu postupu černé stěny přesto spíše sprintujeme a neužíváme si tak naplno pěkné stezky přes louku, proletíme Rudice, aniž bychom nějak vnímali zdejší větrný mlýn, a zanoříme se opět do lesa. Cesty v něm jsou krásné, jen trochu rozmoklé.

Kvůli počasí se opravdu již nikde nezastavujeme, mineme Olomučany a pokračujeme po cestách, kde se jezdila Merida Bike Tour, po hřebenu mezi Adamovem a Blanskem. K shlédnutí je zde Nový Hrad, kde se během roku konají různé kulturní akce a v provozu je i hospůdka. Pak padáme do údolí k Svitavě a hned se drápeme opět do kopce k Vranovu – je to řádné stoupání, ale již poslední. Jak uvidíme věže kláštera ve Vranově, víme, že je vyhráno. Ještě pokračujeme po červené, ale pak si užíváme pěkného sjezdu do údolí k Lelekovicím. Podél Ponávky vede cesta značená jen místními značkami od lelekovických dětí – je příjemná a dovede nás na začátek vesnice, kde dnes končíme. Pro ostatní stačí popojet pár desítek metrů a jste na vlakové zastávce Česká kousek od Brna.

Drahanská vrchovina mne překvapila – moc a příjemně. Jen kousek za humny mám traily, které neznám a stojí opravdu zato. Určitě jsem tady nebyl naposledy.

Text a foto: Daniel Kovářík