Drahanská vrchovina

Za výchozí místo volíme Jevíčko, historické centrum kraje zvaného Malá Haná. Městem je od roku 1258. Najdete jej asi 60 km severně od Brna. Nenechte se mýlit názvem Haná, dnešní trasa rozhodně nebude rovinatá. Z Brna se sem nechá dostat pohodlně autem, ale stejně tak i vlakem. Krásné počasí vytáhlo na kolo kromě mne i Laďu, Červeňáka a Davida. O zábavu tedy určitě nebude nouze.

Z Jevíčka jedeme silnicí po červené na Jaroměřice. Překřížíme koleje, po levici máme nádražíčko jak vystřižené z „Ostře sledovaných vlaků“. Kus za ním konečně míříme do terénu po modré značce do mírného kopce zalesněného Hejku. Chvílemi se musíme prodírat houštím. Následujícím sjezdíkem se řítíme do Biskupic, kde nás ovane nezaměnitelná vůně z místní palírny. Modrá značka nás povede ještě dost dlouho. Z Biskupic se drápeme po silnici do kopce a ani poté, co odbočíme do terénu, se stoupání nemírní a hned je vidět, jak na tom po zimě jsme. Špatně… Ještě štěstí, že každý kopec má druhou stranu, a tak se zanedlouho houpeme ve sjezdu do Nectavského údolí.

Z Březinek modrá značka vede do dalšího kopce, tentokrát delšího. Bývá tady hodně mokro, proto kus za vesnicí odbočíme doprava. I tato neznačená cesta stoupá dlouho, ale sklon je mírnější. Navíc se nám po pravici otvírají nádherné výhledy do hlubokého údolí prosvětleného jarním sluncem. Na kopci se cesty opět spojí a dovedou nás do Kladek. V obci je možnost občerstvení, ale my projíždíme dolů na křižovatku se zelenou značkou a po ní odbočíme doleva a dlouho sjíždíme do údolí zpevněnou cestou. Je to příjemná změna a jediný vzruch přináší Laďa, který se vyválí v jehličí díky novým nášlapným pedálům. Ostatně, nebude to dnes naposledy.

Zelená nás pak přes kopec dovede do Kozova, kde láká v poklidném stínu zahrádka před restaurací. Už jsme zde seděli mnohokráte, ale tentokrát pokračujeme dál po zelené značce. Je to jak na houpačce, nahoru, dolů, nahoru… Poslední nahoru je opravdu hodně prudké a skoro řadíme kašpárky. Konečně se totiž dostáváme k dominantě širokého okolí – hradu Bouzov. Vypíná se vysoko na kopci nad údolím někdy od roku 1300 a jeho siluetu zná snad každé dítě nejen v naší republice – jeho romantické exteriéry posloužily třeba v Arabele a ve spoustě dalších pohádek. Hrad určitě stojí za prohlídku, ale my jej už viděli – naposledy loni, když se zde náš dnešní spolujezdec Červeňák ženil, což mu škodolibě připomínáme. Raději se občerstvujeme u jednoho stánku.

Prudký sjezd po žluté značce nás dostane zpět do údolí k brodu přes potok Javořička. David se ho vydává přejet a uprostřed efektně pokládá sebe i kolo do pěnící vody. S nečekanou mrštností se vzápětí dere obřími skoky z vody na břeh. Není divu, že se za ním nikomu nechce a potupně potok překonáváme po nedaleké lávce. David na nás čeká a vylévá přebytečnou vodu z různých zákoutí oblečení.

Odbočíme doleva po lesní, víceméně asfaltové cestě. Po pár stovkách metrů se připojí modrá značka, po které údolím s potokem po levici pokračujeme až do obce Javoříčko. Ta bohužel proslula smutně – vypálením fašisty za války a po ní monstrózními akcemi komunistů. O tom, že vypálení z lesů nečinně přihlíželi partyzáni, se tehdy taktně mlčelo. Vzpomeňme v duchu na nevinné mrtvé a raději pokračujme k nedalekým Javoříčským jeskyním. Stojí za shlédnutí, ale cesta k nim po modré nás nutí sesednout z kol, abychom se hned za jeskyněmi proměnili v jejich nosiče, kola jdou na ramena. Coby šerpové pak stoupáme po dlouhých schodech. Klukům to ještě zpestřuji, když je nutím stát uprostřed schodů s koly na ramenech a fotím. „Je to pro Velo, tak vydržte!“ komanduji tak přesvědčivě, že mladík se „Spešlem“ na zádech, který nás doběhnul, se spořádaně řadí za kluky.

U schodů stojí chata s restaurací a hotelem Jeskyňka, od něhož se dáme po modré, opustíme zpevněnou cestu a po úzké pěšině se řítíme technickým sjezdem mezi stromy. Vychutnávám nový full, za zády se mi řítí Červeňák, slunce vytváří mezi větvemi stromů sloupy světla. Absolutně nic nám nechybí. Jednomužná stezka sice pokračuje dál, ovšem brutálním sjezdem po kořenech a kamení podél kovového zábradlí. Je to vstupní brána do kouzelného Zkamenělého Zámku, skalního útvaru vytvořeného zřejmě potokem Špraněk. Kdysi zde stál hrádek, zaniklý asi kolem roku 1300 s výstavbou Bouzova. Na prudkém svahu si chvíli cvičíme zručnost v ovládání kola a pak už scházíme, sjíždíme i padáme do údolí.

Pod zámkem se dělí turistické trasy, my míříme dál po modré. Následuje další brod, nešťastně upravený, ale nakonec do něj vjedeme, ač jen o pár metrů dál je lávka. Stojí mne to kuriozní defekt: narážím ve vodě do kamenu a když se snažím rychle dostat z vody, ukopnu ventilek od bezdušovky. Po rychlé opravě pokračujeme do prudkého kopce, kde opět přijde ke slovu tlačení. Pak už ale pohodlně uháníme mírnějším kopcem a krásným sjezdem do Kladek. Obcí sjedeme na stejnou křižovatku, kde jsme ráno odbočili k Bouzovu, nyní se dáme zase zelenou, ale opačným směrem do kopce nad vesnicí. Dostaneme se do lesa a pak mezi pole. Pokud pojedete v našich stopách, pozor na odbočku doprava k prudkému sjezdu do vesnice Dzbel, není značená! Točil se tu „Tmavomodrý svět“. Stavíme v místní hospůdce, ke které dorazíme po odbočení ze zelené značky po silnici. Nad klasickým cyklistickým nápojem probíráme dnešní trasu, k dobré náladě přispívá praskající oheň v krbu – přece jen je brzké jaro.

Čas pokročil a tak se za hospůdkou napojíme na žlutou značku. Opět musíme překonat řadu stoupání, než se dostaneme do Šubířova. Tady naposledy měníme barvu – nejspokojenější je asi Petr, protože dál nás vede červená značka a on je přece Červeňák! Je to už pohodová cesta. Zalesněným kopcem Loupežník (v mapách Proklest) se vine víc z kopce než do kopce a nakonec nás provede sjezdem okolo památníku Siebel připomínajícího tragickou srážku dvou letadel nad Jevíčkem 26. 5. 1949 (druhé letadlo dopadlo na opačné straně od města). Z Jaroměřic po červené pokračujeme silnicí na Jevíčko. Opět mineme nádražíčko, kde můžeme nastoupit na vlak, a před námi se objeví typická silueta se dvěma věžemi. A to je pro dnešek vše. Tedy rovinatá Haná to tady opravdu není!