Chřiby

Na jih… Za přechodnou základnu volíme vesničku Modrá a zdejší Mysliveckou hospodu. V obci leží rozsáhlý archeoskanzen, protože dle posledních výzkumů zde osídlení sahá několik tisíc let před náš letopočet. Jsou tu také pozůstatky kamenného kostelíka z přelomu osmého a devátého století. Je to jedna z nejstarších kamenných staveb na území republiky.

Ráno vyrážíme do prosluněného dne, ač kalendář nezlomně tvrdí, že je podzim, počasí nás přesvědčuje o opaku a dává zapomenout na mrazivý srpen. Jedeme kolem archeoskanzenu po cyklostezce a po ní pokračujeme zadem kolem rybníků k majestátnému klášteru ve Velehradu. Ten jen objedeme a narazíme na červenou značku. A začíná nefalšovaný biking v pravém slova smyslu. Značka nás odvádí z města i silnice, noříme se mezi rozlehlé louky, z kterých dosud silné sluníčko vysává opojnou vůni. Cesta se zařezává do úžlabiny, nad hlavami se nám v jemném větříku kývou houštiny žlutých květů, proplétajících se křovinami a vytvářejících iluzi tunelu.

Naše tempo se stává rozvážnější, cesta se začíná příkře zvedat a nakonec nás vyvede na okraj louky, kde ke slovu přichází tradiční postava z pohádek – kašpárek. Ne že by nás tady svými kousky bavil dřevěný mužík se svým přítelem Škrholou, to jen řetězy našich kol vzadu neomylně stoupají na největší pastorek a vpředu naopak padají do hlubin převodníkové duše. A tak to dnes bude ještě nejednou. Z louky nás cesta mírnějším kopcem vede do lesa, kde už podzim přece jen trošku cítit je, protože ač kohoutkem teplot ještě ke značce off nepohnul, paletu svých čarokrásných barev již viditelně popadnul a zabarvil kolem stojící listnáče do prvních tónů žlutočervených odstínů.

Začínáme klesat a v několika táhlých zatáčkách se houpeme v sedlech fullů, výmoly a kameny spolehlivě mizí v centimetrech zdvihu. Vzápětí neuvěřitelným padákem po silnici míříme do Chabaně, stoupáme dalším prudkým kopcem k sekvoji obrovské, v našich krajích vzácnému stromu. Značka vede do lesa a následuje parádní sjezd po hliněných cestách a cestičkách pod Břesteckou skálu. Za „odměnu“ pak musíme po svých do prudkého svahu. Při krátkém pochodovém cvičení posloucháme duté rány do stromu, jak se jakýsi datel snaží dotlouci k potravě. Hlava mne bolí i za něj!

Prudký úsek je krátký, dál už opět pokračujeme v sedlech kol. Pod Svatou Barborou a dál prastarou kamenitou cestou stoupáme vzhůru stále prudším svahem až pod hrad Buchlov, ke kterému vede kdysi dlážděná cesta. Hrad je přes svůj starší původ připomínán až roku 1300 ve jménu Protivy z Buchlova, který tu byl asi purkrabím. Hrad i s okolním lesnatým panstvím náležel panovníkovi a plnil funkci správního střediska. U Buchlova je i možnost občerstvení, které využijeme. O něco těžší míříme od hradu opět po červené značce (pozor vede odtud třemi směry!) k prudkému techničtějšímu sjezdu. POZOR, vyvede nás na hlavní silnici! Dole se nám zakouří od kotoučů, ale proti dýmu z desítek aut to nic není. Překonání silnice chce trošku odvahy, trošku štěstí a hodně opatrnosti.

Značka vede chvíli souběžně se silnicí po úzké pěšině, kde zrádný bludný kořen posílá Pavla k zemi. Hned zase míříme do kopce a on je náhle přede mnou. Podezřívám jej, že, jak kdysi říkal můj táta, má v zadku vrtulku, jinak to snad není možný! Na kopci končí terén a dál jedeme po více či méně asfaltové cestě. Čeká nás dlouhý – a poměrně rychlý – sjezd až k mostu nad Dlouhou řekou. Za ní je pak vše jak na negativu předchozího: dlouhý – a poměrně pomalý – výjezd. Asfalt se mění v lesní cestu, značka nás odvede na úzkou pěšinu, místy nesjízdnou, a ta ke skalnímu útvaru Kazatelna. Na jeho vrchol vedou vytesané schůdky k dvojitému kovovému kříži vetknutému do kamene. Ale kázat lze maximálně stromům, které v okolí vyrostly do výše a dokonale kryjí jakýkoli výhled do okolí.

Technický sjezd pěšinou zbrázděnou rýhami od divoce tekoucí vody v období dešťů nás dovede na křižovatku turistických značek. Doporučuji krátkou zajížďku ke zřícenině hradu Cimburk, založeného Bernardem z Cimburka, který získal panství pravděpodobně výměnou za své někdejší panství cimburské u Trnávky někdy v letech 1327 – 1333. Vracíme se na rozcestí a volíme červenou. Ta chvíli stoupá, ale nijak prudce, po levici se vynoří skála, na které trénuje několik horolezců. Většinou jedeme lesem, ale překřížíme také po rozkošných singletrailech Moravanské louky, domov to řady chráněných druhů. Úsek je to úžasný, značka nás protahuje stezkami mezi stromy, tu vlevo, onde vpravo, nahoru, dolů – prostě takový malý orgasmus pro ortodoxního bikera.

Stezky končí na lesní cestě a dalším sjezdem dorazíme na křižovatku se žlutou značkou. Z okraje lesa na nás pokukuje řada trpaslíků a chvíli máme dojem, že jsme skutečně přejeli bludný kořen do země pohádek. Pak však zjistíme, že jen nějaký lidový umělec využil pařezů stromů a z jejich zbytků vyřezal pohádkové skřítky jako živé. Možná živí jsou, protože vzápětí mám dojem, že mi někdo přičaroval tunové závaží za kolo, když se strmým úvozem trápím do kopce v hluboké spraši. Že by pomsta za mé focení? Ale asi to byli dobrosrdeční braši, protože hned po tomhle kopci přičarovali nádherný sjezd až do Koryčan. V lese se přiřítíme k jakési rozpadlé zdi a podél ní dojedeme do městečka. Přestupujeme na modrou značku, která se nám zpočátku hůř hledá a o to pak výrazněji před námi vede přes rozlehlou louku zpět k vrcholkům Chřibů. Dostoupáme až k Ctiborovu dubu, u kterého je možno navštívit další zříceninu – Střílecký hrad.

Cesta překvapivě spíš klesá, a tak nabíráme svižné tempo a brzo překřížíme podruhé hlavní silnici u Samoty. Stoupáme na Vlčák, odkud již naše cesta vede po hřebenu až na odbočku na nejvyšší bod Chřibů, Brdo. Na jeho vrcholu stojí již dva roky stylová rozhledna. Cesta vedoucí k ní má ale místy sklon běžně nazývaný kolmou stěnou a ke všemu je pokryta pískem – skvělé místo pro výjezd a i sjezd (slet?). My ale od rozhledny zvolili červenou značku a úzkou pěšinou prokličkovali zpátky na širokou cestu. A to už byl náročnějších cest pro dnešek konec. Široká cesta vede až na Bunč, kde nepohrdneme místní hospůdkou. V následujícím sjezdu proklínám hlavu, kterou napadlo příjemnou lesní cestu pokrýt zcela novým asfaltem. Sjezd do údolí je tak poměrně nezáživný. Ve Velehradu se napojíme na ranní trasu a po ní jsme brzo zpátky v Modré.

…a na sever Ano, nejen polární výprava Čecha Karla Němce mohla jít na sever a pak na jih (popřípadě naopak hlavou dolů), i my po včerejším projetí jižní části Chřibů míříme na sever. Z Modré po modré značce směřujeme k dřevěné rozhledně a do údolí, z kterého o několik kilometrů dál prudkým kopcem vyjedeme zpět k silnici u Králova stolu, opředeného mnohými pověstmi. Blok pískovce (2,63 × 1,87 × 1 m) je někdy považován za megalitický dolmen, určující rovnodennost a slunovrat s okolními kameny (tzv. „lavičkami“ zničenými roku 1870). Přestože se mohlo jednat o kultovní místo, jak nasvědčují i některé archeologické nálezy, funkce astronomická je sporná.

Sjezd dál po modré do Jankovic je snad silnicí, ale takovou, že blahořečím dne, kdy jsem koupil full. Díry občas hrozí pojmout i vozidlo nižší střední třídy! Pod kopcem odbočíme vlevo a míříme vesnicí vzhůru. Turistické značení zde neodpovídá mapě, kterou máme k dispozici, ale pomoci v orientaci mohou šipky Chřibské 50, místního maratonu. Asfalt končí a víceméně se držíme nejširší cesty a táhlými serpentinami míříme na vrcholky hor, kde nám zpestří zážitky nějaká dobrá duše, která nechala dlouhý úsek cesty vysypat hrubým štěrkem. Naprostá lahoda pro pěší i cyklisty! A to jsme už opět na turistické značce.

Za skalním útvarem Komínky se připojíme na zelenou značku a dosyta si užíváme dalších dávek bikerských super zážitků. Nádherný singletrack vede lehce kopcem dolů a proplétá se mezi vzrostlými listnáči. Nestydět se, řvu nadšením. Vyjedeme na širší cestu, pak musíme vzít kola do ruky a překonat práci našich lesáků, kteří pár stromů nechali ležet tak, jak jim z pily vypadly.

Prudký sjezd nás dovede k Rozsypalově lesní osadě. A nikoliv překvapivě vzápětí vede zase zelená mezi stromy – a do kopce. Tady bych už tedy neřval, ani kdybych chtěl – bez vzduchu v plicích to jde těžko. Výjezd nás vede kolem Budačiny, kde podle pověsti přebývali zbojníci Ondráš a Juráš (pamětníci vzpomenou zajisté večerníčku inspirovaného touto dvojicí). Kdysi prý darovali život jedné kněžně a ta se rozpomenula oplátkou při jejich dopadení – darovala jim život, pokud se usadí. Oni tak učinili v nové obci Halenkovice (pojmenované po oné kněžně Heleně). Nás přepadl hlad, a tak jsme pelášili dál skvostnými pěšinami mezi obřími duby na lesní asfaltku, po té jsme ale jeli jen chvíli. Lesní cesta nás vede vzhůru, brzo se houpeme v dalším singletracku – neskutečně vydařený den! Reklamní cedule na rozcestí slibuje občerstvení ve Žlutavě, my ale bohužel jedeme dál rovně do Halenkovic, zelená se napojila na silničku. Jenže problém – nikde hospoda s jídlem a břicha se nám mění v hudební nástroje.

Nakonec nezbylo nic jiného, než sjet až k úpatí Chřibů a najíst se v Napajedlech, odkud jsme pokračovali podél Moravy a Baťova kanálu. Připomenul jsem si tak putování podél řek. Bohužel tehdy naznačené se stává skutečností – příjemnou cestu podél kanálu mění buldozery v asfaltovou autostrádu. Jen smutně líčím Pavlovi předchozí stav a s radostí opouštím kdysi nádherný úsek u Babic.

Z úpatí Chřibů míříme do kopců. Po zelené do Sušice, pak polní cestou do Jalubí a odtud dlouhým výjezdem na hřeben nad Modrou. Poslední krásný sjezd polní cestou a jsme na silnici u Modré. Pár posledních metrů a přejezd Chřibů je pro nás minulostí. Překvapily. Krásou i náročností – málokdy jsme jeli po hřebenu, většinou to bylo nahoru dolů bočními údolími. Ale Chřiby rozhodně stojí po všech stránkách za návštěvu.

Daniel Kovářík Foto: Pavel Koudelka a autor