Český les

Přejezd Českého lesa startujeme kousek od vodní nádrže Jesenice nacházející se jihovýchodním směrem od Chebu. Právě z těchto míst se začíná zvedat pohoří, které oč vypadá nenápadněji, o to více krušných chvil dokáže návštěvníkovi přichystat. Po zhruba třech kilometrech, poblíž Starého Hrozňatova, přijíždíme k prvnímu zajímavému místu. Areál Maria Loreto s poutním kostelem Sv. Ducha je jedno z nejnavštěvo­vanějších míst Čech i Německa, starší více jak 300 let. Za komunistického režimu tu bylo vše zdevastováno, avšak po roce 1992 byl areál znovu pečlivě zrekonstruován z finančních prostředků obyvatel německého Waldsassenu.

Zde se také napojujeme na červenou značku, která by podle předběžných odhadů měla být naší průvodkyní celým Českým lesem. První metry začínají dalo by se říci skoro famózně – jedeme po rovné lesní cestě pokryté jehličím, sem tam malý kořen, prostě takřka biková idyla. S Edou se shodujeme, že to začíná úplně stejně jako na Šumavě. Tam byl také hned ze začátku podobný trail, po němž následovala takřka nekonečná asfaltová cesta. Uhýbáme vpravo a opravdu – jako na Šumavě!

Cesta s asfaltovým povrchem se prudce kloní vzhůru a zdá se, že nemá konce. Deprimující pocit je o to mocnější, že jedeme v hustém lese, který kolem nás vytváří tunel, jehož konec je na vrcholu zalit světlem. Že by cesta k světlejším zítřkům? Nikoliv. Celé se to opakuje ještě několikrát, jakoby tahle smyčka neměla nikdy skončit. Táhlý kopec v nekonečné rovině, sjezd a znovu. Není také divu, nacházíme se na bývalé signální cestě, která se za komunismu nacházela v nejstřeženější oblasti naší vlasti. K tomu se přidává horko a dusno, je tu jako v prádelně.

Konečně uhýbáme na úzkou pěšinu slibující trochu odreagování od asfaltu. Nacházíme se pod kopcem Dyleň, na jehož vrcholku stojí objekt, který bolševikům sloužil coby špionážní zařízení. Dnes je z něj sice rozhledna, ovšem nepřístupná veřejnosti. Ke kopci se také váže pověra: prý v sobě ukrývá propadlé město postavené pyšnými trpaslíky. To se má znovu vynořit, až prý zpustne Cheb. Nic není nemožné, protože nedaleko stojící Železná Hůrka byla aktivní sopkou ještě ve čtvrtohorách, takže třeba ještě uvidíme. Spodní část tohoto kopce jde sotva vyjet, cesta je od přívalových dešťů hodně vymletá a po pár metrech se k tomu navíc přidává takový sklon, že oba tlačíme. Původní záměr dostat se až na horu nás opouští v momentě náletu prvních formací ovádů, kteří nedbajíce našich syntetických textilií nám skrze ně uštědřují jeden úspěšný zásah za druhým. Vrchol tedy míjíme zhruba o sto výškových metrů níže a stále se držíme červené značky.

Po chvíli přijíždíme k místu pojmenovanému Střed Evropy. Je zde umístěn patník s velikou kamennou grafickou deskou, která za pomoci úseček dokazuje, že se skutečně nacházíme v geografickém centru starého kontinentu. Jak však později zjišťujeme v redakci, stejné označení si nárokuje ještě několik míst v Evropě, včetně Járy Cimrmana, který ho určil kdesi u Brodu. Tak už nevíme, čemu věřit. Cesta se začíná sklánět směrem do údolí a my už se pomalu blížíme k Broumovu (pozor, neplést s tím ve východních Čechách), kde se za překvapivě nízký peníz a kvalitně občerstvujeme.

Po vydařeném obědě pokračujeme nejen stále po červené značce, ale také ve stylu nahoru/ dolů po nekonečně rovných úsecích. Přejíždíme řeku Mži (v těchto končinách je široká jen asi jeden metr) a po dosažení rozcestníku Kočičí vrch nastává čas přehodnotit plány. Držet se stále červené znamená být utopen v hlubokém lese bez jediného výhledu do okolní krajiny. Uhýbáme tedy na modrou značku přes Branku a Lesnou, což se jeví jako rozumné rozhodnutí. Kopce dostávají přívětivější podobu a i ráz krajiny se morfologicky a fotogenicky mění. Nic to ale nemění na faktu, že sil rapidně ubývá, což krutě pociťujeme asi kilometr před obcí Nové Domky, kde se hodláme ubytovat v penzionu Hubert. Ten je také v okolí jedinou možností na přespání, pokud nepočítáme domy s rozsvícenými červenými lucernami v nedalekém Rozvadově. Po příjemném mírném sjezdu se nám totiž zcela bez varování do cesty staví nekonečná kolmá stěna, na jejímž samém vrcholu se nachází ubikace. Nevím proč, ale po vyškrábání se k ní si vzpomenu na památná slova plavce Františka Venclovského, když jako první Čech překonal kanál La Manche. I já se zmohu na ono zachroptění: „Já su tak šťastné!“ Eda zatím nic neříká, ale chvilku po večeři vydává osobní prohlášení ve smyslu obrovské žízně, kterou hodlá hasit až do noci. Po první sklence ale takřka v mžiku a vsedě usíná. Terén tu není lehký!

Časně ráno nás vítá předpověď počasí s nevalnými vyhlídkami, bohužel tentokrát pravdivými. Avizovaný déšť (samozřejmě pouze v západních Čechách) udeří v mžiku, bez milosti a s překvapivou vytrvalostí. Nedá se ale nic dělat, terén volá, a tak na kola nasedáme, byť docela s odporem (opět nápadná paralela se Šumavou – tam ale pršelo jen chvíli) a vyrážíme. Dáváme na slova pana majitele, který nám poradil jinou cestu, než jsme původně zamýšleli. Ještě ale zastavujeme kousek od pensionu u památníku stojícího na místě, kde byla v prosinci roku 1989 za účasti zástupců tehdejší ČSFR a Spolkové republiky Německo „přestřižena“ železná opona.

Až na pár výjimek prakticky stále po silnici s naprosto nulovým provozem pokračujeme přes Rozvadov, Dianu, Železnou, Smolov a Rybník. Protože déšť ani trochu neustává, spíš naopak a navíc je docela zima, rozhodujeme se v posledně jmenované obci tuto slotu přečkat. Do cesty se nám staví honosně vyhlížející restaurace, z oken voní čerstvá polévka, hodnoty v tomto kraji bez civilizace nečekané. Beru za kliku a jéje – zamčeno. Otevírací doba od jedenácti hodin, to je za deset minut. Mám v plánu za použití šarmu přemluvit obsluhu k otevření dveří, dáma s cigaretou mě však zcela odzbrojuje oznámením, že opravdu nehodlá otevřít ani o minutu dříve. My zase nehodláme promáčení a zmrzlí strávit bez pohybu ani minutu a pokračujeme v cestě. Zvláštní kraj, o hosty tu zřejmě nemají nouzi.

Bez vidiny odpočinku v suchu tedy pokračujeme ještě kus po červené značce, ta se ale po chvíli stáčí k hradu Starý Herštejn. Dáváme červené vale a po sjezdu do Pivoně se napojujeme na zelenou. Už samotné jméno této obce slibuje mnoho, ale jak se říká: sliby – chyby. Není zde ani živáčka, natož známky nějaké pohostinské aktivity. Obci vévodí bývalý augustiniánský klášter, v němž se pivo vařilo ještě těsně po válce. Přišli jsme tedy trochu pozdě, což také dosvědčuje stav kláštera. Kromě opravené střechy se prakticky jedná o ruinu.

Zelená značka nám svým terénním charakterem vlévá do žil trochu optimismu stejně jako fakt, že konečně přestalo pršet a i teplota utěšeně stoupá. Tato cesta vyúsťuje v malém městečku Postřekov, z něhož jedeme po silnici bez provozu až do Trhanova, cíle naší cesty. Odtud pak do Domažlic na vlak. Za našimi zády se tyčí nejvyšší hora Českého lesa Čerchov, který jako by se nám vysmíval. Ale jen počkej, ještě není všem dnům konec, příště tě dostaneme!

Pohoří Český les je tedy možno považovat za zdolané, i když pravda, za cenu několika ústupků a slev. Za celé dva dny jsme na cestě nepotkali živáčka, tedy pokud nepočítáme nemnoho starousedlíků v těch několika málo vesničkách a několik lesních dělníků. Ač jsou prázdniny v plném proudu, nikde žádní turisté. Všude tu panuje zvláštní klid vytvářející dojem zapomenuté oblasti, která na své objevení teprve čeká. Neváhejte, než se tak stane, najdete tu dobré podmínky pro klidné putování s kolem.