České středohoří

Vášnivé tango pod jícny sopek Vůdcův hlavní stan rozbalujeme v Litoměřicích ležících na pravém břehu řeky Labe. Asi nikoho neudivím informací, že jsou také podle každoročně pořádané zemědělské výstavy nazývány zahrada Čech – natolik je toto přirovnání známé. Po cyklostezce podél vody vyrážíme až do Velkých Žernosek, odkud se necháme přívozem dopravit na protější stranu. Na této zcela rovné části výletu doporučujeme kvalitně se rozhýbat, protože druhý břeh už takovou možnost nenabízí. Hned v Malých Žernosekách se napojujeme na zelené turistické značení, která nás vyvádí nad obec a hlavně vysoko nad hladinu řeky. Zde se také vnoříme do lesa, byť zatím jen do jeho kraje, a projíždíme naprosto úchvatným singltrekem vedoucím po horní vrstevnici takřka kolmé stráně. Jsme jím tak uneseni, že nám ani nevadí následná ztráta výškových metrů sjezdem do Litochovic.

Začátek je tedy parádní a my jen doufáme, že tomu tak bude i nadále. To už ale stoupáme neznačenou cestou severozápadním směrem opět do kopce, do Radejčína, kde se napojujeme na žluté značení. Po krátké zajížďce mimo něj se zastavujeme na vyhlídce Na výsluní, z níž je krásný výhled na celé údolí Labe. Další pěkná vyhlídka (podobná) je přímo v Radejčíně u kostela stojícího přímo ve srázu nad řekou. V Dubicích pak měníme barvu značek za zelenou a posléze červenou, po které jedeme přes lesy a louky až pod kopec Milešovka.

Ta je zlatým hřebem dne, či spíš celé této akce, a kromě toho, že je nejvyšším místem Českého středohoří, drží také ještě jeden primát – je totiž také největrnější horou Česka.

Vítr tu utichá pouze na osm dní v roce, jeho průměrná rychlost ve dnech zbývajících je 8,5 m/s. Vyškrábat se sem je možné třemi směry, nám se podařilo přehlédnout odbočku, takže jsme oproti původnímu plánu držet se červené značky až na vrchol vzali zavděk nejprve žlutou a posléze modrou. Prvně zmíněné značení nás dovedlo kolem hájovny těsně pod vrchol, přičemž celý tento kus lze po široké cestě bez problémů jet, dále se ale musí ze sedel – cesta vede prakticky kolmo na vrchol. Možná by šlo místy i jet, ale za příliš vysokou cenu. Na vrcholu je pak možné navštívit rozhlednu a malý bufet.

Sjezd do Milešova znamená podstoupit jednu z dalších výzev vhánějících endorfin do žil. Kamenitý podklad a zatáčky svádí k pohrávání si s kolem a pokusům o dosažení vysoké rychlosti, pozor ale na ostatní turisty, kterých tu hlavně o víkendech bývá požehnaně. Oproti vrcholu nás obec Milešov vysloveně zklamala, protože ač se zde nachází dvě poměrně velké restaurace, žádná z nich neotevírá dřív než odpoledne, přitom by se už něco k jídlu hodilo. Po silnici (a stále červené značce) se tedy přesunujeme k vesnici Kocourov, kde k naší nemalé radosti objevujeme restauraci s výbornou kuchyní, pro zájemce je tu navíc připravený i nocleh.

Po doplnění sil se napojujeme na modrou značku a přes louky přijíždíme pod poslední kopec dne – Lovoš. Ten z nás také vysává poslední zbytky sil, takže se tu jen rozhlédneme do okolí a sjezdem míříme k Milešovskému potoku. Podél něj přijíždíme lesem a pěšinou do Malých Žernosek, kde se opět přívozem přemisťujeme na druhý břeh a cyklostezkou se vracíme do Litoměřic. Kdo nestojí o rozhledy, je možné tento kopec bezbolestně objet lesní cestou po jeho úpatí. A pro ty, kdo váhají, zda vyjet či nevyjet – nahoře mají občerstvení.

Následují den začíná zcela v opačném rytmu, cesta od pensionu vede hned do kopce, zprvu zvolna, ale první krůpěje potu na čele dávají tušit, že začíná přituhovat. Červená značka je přátelská až do Skalice, kde se odpoutáváme a vlevo míříme na Fořtovnu. Chvílemi musíme tlačit, je zde několik příkrých pasáží. Dále sice pokračujeme kousek po silnici, pro změnu však stále do kopce. Ze Lbína nás modrá značka dovádí k rozcestí Dlouhý vrch. Odtud je možné po hřebeni dojet až na vyhlídku Křížová hora, místními s oblibou také nazývanou Kreuzberg. Zpět na rozcestí se ovšem musí stejnou cestou a dále po žluté (v některých mapách je ale uvedena jako zelená) přes Staňkovice a Třebusín. Zde si vás dovolíme upozornit na jeden úsek: nepokoušejte se s koly zdolat Trojhoru, je to těžce schůdné místo. Tuto homoli lze objet daleko snáze po lesních cestách.

Třebušín na nás dýchá přátelskou atmosférou, vše je upravené a člověk tu má pocit jako v opravdových horách. Obce jsou vůbec v této oblasti udržované a čisté, je to opravdu moc pěkný pohled. Zříceninu hradu Jana Žižky, Kalichu, který se objevuje po našich levicích, míjíme skoro bez povšimnutí – čas kvapí. Stále po stejné značce jedeme až do Horního Týnce, kde se na chvíli napojujeme na silnici vedoucí do Lovečkovic. Šlo by také stále dál sledovat značku a okruh si prodloužit přes Levín, my se po opětovném napojení na ni vydáváme východním směrem až na vrchol Pláň. Cesta k němu obnáší střídavý pohyb po vedlejších silnicích a úzkých pěšinách v lese či v jeho těsné blízkosti. Pod vrcholem s kótou 596 m n. m. se na rozcestí napojujeme na červenou značku a následným sjezdem přijíždíme do vsi Homole u Panny. Tento honosný název získala před dávným časem po změně z původního a nepříliš lichotivého názvu Hřibojedy – vždyť tuto pochutinu tenkrát jedl jen chudý lid. Zde se také narodil významný geolog Josef Emanuel Hibsch, který jako první zmapoval České středohoří a před zničením těžbou zachránil vzácné vrchy.

Stále sledujeme červenou značku až do Proboštova, z naší zkušenosti ale doporučujeme tento úsek objet po silnici přes ves Řetouň. My tak neučinili a zasekli se na prudkých svazích mezi pastvinami a ve změti elektrických ohradníků. Překvapením pro některé z nás bylo, že karbonová sedlovka je vodivá a voltáž v ohradnících se neprojevuje jen lehkým zabrněním do prstů. Připadlo mi to spíš tak, jako bych si sáhnul do zásuvky. Ty krávy chtěl snad někdo zabít!

Rozcestí Proboštov pro nás znamená další změnu barvy značení, tentokrát na žlutou, po níž míříme lesními cestami skrze Tašov až na rozcestí Čeřeniště. A znovu změna – nyní již modrá značka nás pak podél potoka Rytina přivádí až k Labi do Sebuzína. Není to ale jen tak nějaká cesta: zhruba tříkilometrové klesání úzkou pěšinou ve stráni musí v každém jezdci vyvolat doslova pravou bikovou extázi. V údolí u řeky jsme jak v opojení a nahromaděné endorfiny odplavujeme na cyklostezce dovádějící nás až do Litoměřic. Pokud by ale někdo měl pocit, že nemá dost, může si cestu ještě okořenit a po stejné značce zamířit znova vzhůru do kopců přes Kostelní Sedlo na vyhlídku Plešivec (509 m n. m.) a dále buď do Velkých Žernosek anebo po žluté značce do Litoměřic.

V Českém středohoří jsme strávili dva dny pravého bikingu čítajícího snad vše, co si současný cyklista může přát. V mnoha případech šlo navíc o naprosto úchvatné úseky. Proto by nebylo na škodu se sem někdy vrátit a poznat ještě další lokality této kouzelné části naší země.

André Vebr Foto: Eda Pinkava a autor