Česká Kanada

Trasa míří do jižních Čech a je tu i malá spojitost s časopisem. V oblasti zvané Česká Kanada byl dva roky po sobě situován Velo Camp – nejen jeho účastníky krajina oslovila a spousta cyklistů se sem ráda vrací.

Krátce ze zeměpisu: Česká Kanada je území ležící jihovýchodně od Jindřichova Hradce. Jde o přitažlivou krajinu s pěknými přírodními scenériemi, pro kterou jsou charakteristické rozlehlé lesy, rybníky a místy jakoby rozházené žulové balvany kombinované s povalujícími se kravami. Přeloženo do MTB slovníku – kopce, úzké lesní pěšiny plné kořenů a kamenů, polňačky, šotolina a silničky s minimálním provozem motorových škodidel.

Výchozím bodem trasy bylo zvoleno městečko Kunžak, které leží 13 kilometrů východně od Jindřichova Hradce. Auto se zde dá zaparkovat v podstatě kdekoliv poblíž náměstí. Bude-li třeba, ať už před výjezdem, tak hlavně po dojezdu, občerstvit tělo, doporučuji nově zrekonstruovanou restauraci „U Točíka“ nedaleko náměstí. Cyklisty tu mají v úctě, kuchyně je skvělá a ceny více než příznivé. Není problém ani s úschovou biků.

A teď již konkrétněji. Celý okruh vede po turistických značkách, což usnadní orientaci. Je tu ale dost míst, kde značky mění záludně směr, a to i ve sjezdech. Chce to oči na stopkách a prsty na brzdách.

Kvůli autentičnosti popisu tratě jsem se rozhodl tuto projet těsně před redakční uzávěrkou za podpory dvou kolegů, bikerů Jarina a Honzy. Do Kunžaku přijíždíme na biku a máme v nohách už 31 km. Co by člověk pro pár řádek neudělal. V 11:00 hod nulujeme computery a vyrážíme.

Začínáme po červené směrem na Jindřiš. Lehký (ač do kopce) rozjezd dva kilometry po asfaltu a ve sjezdu zničehonic doleva hop do lesa. Správný biking začíná. Olej ve vidlicích se rychle zahřívá na sérii kořenů, které zdobí úzkou klikatou pěšinku. Dva malé brůdky, snížení adheze plášťů před nastávajícím výjezdíkem po kamenech a zase pěkně dolů po kořenech. Možná jsem mohl ty gumy nahustit méně. Profil připomíná lochnesku. Občasný výjezd z lesa na hráz rybníka slouží ke krátkému pokochání a vydýchání.

Asi na čtvrtém kilometru shledáváme menší problém. Cesta pokračuje lesíkem, jehož značná část však kompletně podlehla zubům motorové pily. Nezůstaly ušetřeny ani stromy s turistickými značkami. Jedeme vyšlápnutou pěšinkou a držíme se pravého okraje paseky, na značku narážíme dále v lese. Následuje ještě nedávno moc pěkný sjezd, teď je ale nebezpečný pro přehazovačky, povrch pokrývá vrstva větví po těžbě. Jsme u Střížovické zastávky úzkokolejky Jindřichův Hradec – Nová Bystřice. S tou se dnes potkáme ještě několikrát. Za chvíli po polní cestě vjíždíme na hráz 137 hektarového rybníka s drsným názvem Krvavý. Krátkou zastávku si zaslouží. Na hrázi z roku 1255 rostou solidní dubiska, po krvi ale není nikde ani památky. O jméno si možná řekly odrazy zapadajícího slunce na rozlehlé hladině.

Kousek po asfaltu a vpravo na polní cestu, les a pár metrů podél železniční trati. Dá se jet po jejím okraji s rizikem, že přední kolo ustřelí na kraji náspu, nebo se kodrcat po pražcích. Pak už projíždíme rekreační osadou u Ratmírovského rybníka. V létě je tu značný pohyb rekreantů, chce to obezřetnost už kvůli tomu, aby letící biker zbytečně nevyvolával zlobu v opalujících se. Dnes jsme ale nepotkali ani nohu. Stále se držíme červené. Po přejezdu silnice (pozor, zatáčka není příliš přehledná) se dostáváme na úzkou cestičku vedoucí kolem Hamerského potoka, vytékajícího z „Ratmíráku“. Tento horní tok je plný kamenů a je oblíben mezi vodáky. Znamená to, že pojedeme pořád mírně z kopce. Opět nechybí kořeny a placáky lákající k odrazu a krátkému skoku. Nebo taky pádu, záleží na tom, jak to s kolem umíte a do čeho se pustíte.

Je sucho a teplo. Prostě pohoda. V obci Dvoreček nastává drobná změna. Po přejezdu mostu se jede dál po pravém břehu „Hameráku“. Tady se charakter mění. Obtížnost se zvyšuje, zužující se pěšina se sklání k vodě a taky šutrů je víc. Neklamná známka vjezdu do Jindřišského údolí, místa, kde bikeři z okolí pilují techniku. Na dalších třech kilometrech si „nešlápne“ jen jedničkář ze školy Pepy Dresslera. To my nejsme, a tak občas potupně pobíháme a přenášíme kola přes jeden strom. Nechceme riskovat jarní koupel. Voda ještě není moc teplá.

Trialová pasáž končí v Jindřiši. Tady taky končí jízda po červené. Po krátkém slintání před zavřenou hospodou (otvírají až v 16.00) přesedáme na žlutou. Ta nás vyvádí z Jindřiše tím největším kopcem po asfaltě nahoru. Po krátkém přejezdu lesem musíme asi kilometr do Hospříze po silnici první třídy. V Hospřízi tankujeme do bidonů vodu a do sebe desítku Budvaru za 11,50 Kč. Není ta cyklistika krásná? Trest za tento hřích následuje ihned.

Výjezd polní cestou na Srní vrch bolí, ale dobře nám tak. Nemít oči plné potu, kocháme se výhledem po kraji. Žlutá mizí v lese a příjemně se sklání dolů. Sjezd jednomužnou pěšinkou klikatící se mezi stromy stojí za to. Zde je čerstvě přeznačeno, a tak reálno neodpovídá mapě. Nová varianta je však lepší, proto jedeme dle značení v terénu. Vyplivuje nás to kousek od Kačleh na silnici. V této vsi opět návrat do terénu a parádní sjezd až na hráz Kačležského rybníka. Přejíždíme hráz a kopírujeme žlutou asi dva km po silnici. U Kunějovských samot se loučíme se silnicí a točíme doleva na úzkou lesní asfaltku. Profil se zle zvedá a dává tušit, že předchozí sjezd ke „Kačleháku“ nebyl zadarmo. Honza na novém biku nám s Jarinem zle zatápí. Dvoukilometrový, tzv. Mindův výjezd na Kunějovský kopec byl dost jedovatý, ale nebyl poslední. Po nabytí vědomí přejíždíme pastvinu, kousek lesa a vítá nás obec Kunějov.

Žlutá značka nás žene po šotolině napříč vrstevnicemi do oblak. No, až tak daleko ne, jen na Kunějovský vrch. Odměnou je krásný sjezd do Senotína. Vede zčásti jakýmsi lískovým tunelem protínajícím pastvinu. Ta bývá ohraničena kládami přes cestu, tak raději brzdíme. Máme štěstí, dnes je cesta volná. Ani dojnice se tu dnes nepletou. Do Klenové musíme asi 3 km po silnici, ale auta téměř nepotkáváme. Za obcí nás žlutá průvodkyně žene na polní cestu a dalším přírodním tunelem, tentokrát březovým. Pak přejezd kouskem lesa a indiánskou loukou a od hájovny Buková lesním asfaltem přes Kamenný vrch. Pod ním bedlivě vyhlížíme odbočku vpravo o 90 stupňů. Bylo by škoda ji přejet. Následuje parádní biking po úbočí kopce. Cestička je samý kámen, kořeny, vlevo skály, vpravo strmý svah. Můj oblíbený kousek lesa. Prostě Kanada.

Po 43 kilometrech a třech hodinách jsme dobyli hrad Landštejn ze 13. století. Pro milovníky historie je otevřen od dubna do října od 9.00 do 16.00 hod. mimo pondělí. Kamenné schody od brány sjede každý, výjezd přes kořeny je pro mnohé bikery maturitou. Pro milovníky jídla a pití je zde celoročně penzion Landštejnský dvůr vyšší cenové kategorie. V sezóně doporučuji spíš hospodu Holubník. Máme štěstí, dnes je otevřeno. Vynecháváme hrad a usedáme venku v zahradní části Holubníku. Grilují tu venku kuřátka, klobásy a točí Starobrno. Zasloužíme si to. Jen je třeba být ve střehu. Obchází tu půlroční štěně brazilské fily jménem Kamil a má chuť na naše papu. Jsme rychlejší. Sedíme na slunci asi hodinu a půl a nechce se nám nikam. Po gurmánském excesu musíme dál.

Hledáme pro změnu modrou značku a valíme po ní směrem na Kunžak. Po rychlém sjezdu po silnici odbočujeme za rybníkem Punčoška vlevo na Rožnov. Zde pozor, modrá vede i vpravo. Ta je taky moc pěkná, ale prodloužila by trasu nejmíň o 10 kilometrů. Až do Rožnova skoro pořád do kopce, střídavě šotolina a asfalt. Klobása se nějak ne a ne usadit v žaludku, ale my se nevzdáváme. Za osadou Rožnov se za Vysokým kamenem profil srovná a pod Šibeníkem je i terén zajímavější. Lesní cesta je poznamenaná těžbou dřeva. Koleje od lesních traktorů jsou hluboké. Míříme na rozcestí ve Struze. Tady chytáme červenou a po ní až do Kunžaku. Mírný sjezd Struhou umocňuje dnešní zážitky. Jehličnatá cesta podél potoka Struha nás vede až na okraj Kunžaku. Okruh je uzavřen.

Sečteno, podtrženo: 58 kilometrů, čas jízdy 3:05 hod., celkový čas 6 hodin (zastávky v osvěžovnách a focení). Teď ještě 31 km domů a sto dvacet výživných je v nohách. Den jako křen!