Brdský Hřeben a Brdská vrchovina

Na hřeben se dostáváme úzkou silnicí vedoucí z Lipenců a po nepříliš strmém stoupání se ocitáme takřka vedle televizního vysílače Cukrák, který lze považovat za startovní bod našeho výletu. Napojujeme se na červenou značku vedoucí z Bání a po úzké lesní pěšině přijíždíme do Jíloviště. Předtím však na krátkou chvíli zastavujeme na vyhlídce nad vltavskou přehradou Vrané nad Vltavou. Být mnohem vyšší, viděli bychom Vltavu na jedné straně a Berounku na druhé. Z Jíloviště projíždíme stylem nahoru – dolů kolem Černolických skal poskytujících krásné výhledy do okolí. Na ty však není kvůli prudkým výběhům okořeněným padlými stromy moc času. Dojíždíme na Skalku, poutní místo s vyobrazením křížové cesty, ze kterého je krásný pohled na město Mníšek pod Brdy rozkládající se pod ním. Je zde i malý stánek s občerstvením, bohužel otevřený pouze od pátku do neděle.

Vzhůru do sedel, lehký oběd si dopřáváme až po několika kilometrech na Kytínské louce, kde se také napojujeme na žlutou značku, uváděnou též jako hřebenová cesta. Při jízdě směrem na Stožec si vychutnáváme krátký úsek lesní pěšiny vedoucí přes kameny a příčně rostoucí, silně obnažené kořeny. To vše je zkombinováno s bahnitými loužemi, které tu nevysychají snad ani v nejparnějším létě. O kamení a kořeny není v této části Brd vůbec nouze, což potvrzuje i úsek stoupání na Kuchyňku, kam se dostáváme po červené TZ. Na ni jsme se napojili na Stožci a bude nám průvodcem po zbytek dne. Za Kuchyňkou přichází výživný podmáčený úsek lesní pěšiny s patřičným sklonem a pomalu se blížíme k finále dnešního dne – výjezdu na Plešivec. Tato dominanta Brdského hřebene ční do výše 653 m n. m. a její vyhlídková terasa nabízí výhled na celou vrchovinu rozkládající se naproti přes údolí.

Než vyšplháme na samý vrchol, odbočujeme k malému výletu na modrou TZ. Asi po 200 metrech přijíždíme k velkému kamenu Viklan, který se ale ne a ne pohnout. Co nás na tomto místě uchvacuje, jsou snad stovky kamenných mužíků po celé stráni. Odpolední slunce osvětlující je skrze stromy vytváří úchvatnou, skoro až mýtickou kulisu. Plešivec není jen obyčejný kopec, v pozdní době bronzové se zde nacházelo hradiště, po němž se dodnes zachovaly valy. Za shlédnutí také určitě stojí nedaleké Plešivecké jezírko, nazývané též Smaragdové, které vzniklo zatopením lomu.

Při sjezdu do údolí směrem k Lochovicím ještě přejíždíme, tedy přesněji přenášíme kola přes další mýtické místo zvané Fabiánova zahrádka, sídlo ducha Brd – Fabiána. Našlapujeme velice opatrně, prý zde pěstuje léčivé byliny. On vůbec Plešivec má hodně co do činění s bájemi a je to prakticky jediný kopec celých Brd opředený tolika pověstmi. Lochovice jsou pro nás cílem prvního dne.

Bohužel o kousek dále již musíme upustit od přejezdu pohoří, neboť ve zbývající části Brdské vrchoviny se rozkládá vojenský výcvikový prostor Jince. Ten je protkán nespočtem kilometrů obslužných cest s převážně asfaltovým povrchem a také malebných míst, bohužel nic z toho není legálně přístupné. Navíc tento prostor žije aktivním vojenským životem a některá místa slouží jako dopadové plochy ostrých střel, proto může být náhodný vstup i životu nebezpečný. O tom svědčí právě probíhající cvičení, kdy jsou z dáli slyšet tryskové motory stíhacích bombardérů a temné dunění, s největší pravděpodobností od vybuchujících bomb. V budoucnu se sice počítá se zpřístupněním některých částí, avšak podle návrhu, který jsme viděli, se má jednat pouze o velmi malé a okrajové plochy. A ani podle slov ministra obrany se výhledově nepočítá s volným pohybem turistů. Na druhou stranu je to možná dobře, alespoň se tak zachová kus zdravé, nedotčené přírody pro další generace, bez masivních nájezdů turistů – paradoxně se zde totiž i přes častá vojenská cvičení přírodě daří velmi dobře.

Volíme tedy objezd prostoru kolem dokola. Z Felbabky pokračujeme po modré značce směrem na Podluhy. Na rozcestí U Krejcárku přejíždíme na zelenou TZ, která nás přivádí k velké vodní nádrži Záskalská. Ta je v létě oblíbeným místem pro vodní radovánky a opalování na dlouhé travnaté hrázi. Dnes je tu však naprostý klid, jen nad hladinou se převalují zbytky ranního oparu. Sezona je ještě daleko. Po zelené TZ jedeme až do obce Strašice a cesta je to pestrá, skládající se z části z lesních a z části polních cest, nevyhneme se ani silnici, na které je naštěstí minimální provoz. Velmi zajímavé okamžiky se začínají odehrávat na modré značce mezi Strašicemi a obcí Dobřív. Trasa po chvíli uhne ze silnice do lesa a vede krásným trailem podél říčky Klabava. Ta neúčinkovala v našem seriálu o putování podél řek pro malou délku a taky fakt, že pramení a její poměrná část vede zmíněným vojenským prostorem. Zde si ji ale můžeme plně vychutnat. Přijíždíme do obce Dobřív, kde nás nejdříve zaujme technická památka v podobě vodního hamru a o kousek dál pak kamenný a silně klenutý Švédský most (pochází ze 17. století). Za třicetileté války se přes něj vozila děla a další vojenský materiál vyráběný právě v nedalekém hamru. Ještě pokukujeme po další památce, roubené hospodě z 18. století zvané Stará, která vypadá naprosto neodolatelně.

Hlad nás přepadl o několik kilometrů dále v Mirošově, kde se také po chutném obědě na prosluněné zahrádce napojujeme na žlutou TZ, která nás povede až na samý vrchol Třemšínska – horu Třemšín. Při pohledu na rozdíl mezi nadmořskou výškou hory a naší momentální pozicí cítíme v žaludcích lehké sevření, ale k našemu překvapení se jedná o celkem příjemnou cestu i přes to, že vede do kopce. Vlastně jediný úsek celé druhé části trasy, který vyžadoval tlačení kol pro velký sklon a kamení, byla asi 300 m dlouhá část pod vrcholem Nad Maráskem. Vyjel jenom Eda. My kdybychom chtěli, vyjeli bychom zajisté také, ale my nechceme. Z tohoto vrcholu, který však i přes pěkně tvarovaná skaliska nenabízí žádné úchvatné výhledy do okolí, následuje sjezd kolem lovecké chaty, avšak o kus dále je náhle přerušen naprosto zdevastovanou a rozbahněnou cestou, takže nezbývá, než se vnořit do lesa a s kolem na rameni si cestu razit houštím. Eda objevuje pod větvemi padlého stromu zbytky sněhu a já nechápu, že jsem z toho tak udivený – vždyť na horách se v tuto dobu ještě lyžuje, a my jsme na horách!

Pokračujeme v již pěkném sjezdu a těšíme se, až dorazíme na vrchol, ale pro lesní těžbu, při které padlo se stromy také značení, ztrácíme orientaci a samotný vrchol podjíždíme těsně pod ním, ochuzeni o další výhled, rozhlednu a kapličku. To zjišťujeme až u bývalého hradiště zvaného Hengst. Odtud se nám zpátky už nechce, proto volíme náhradní řešení a sjíždíme prudkým kopcem o kus dál k chatě Roubenka a odtud směrem vpravo po asfaltové cestě a dále silnici do Rožmitálu pod Třemšínem, kam nás doprovází červená značka. Po krátké pauze a taktické poradě o dalším postupu volíme modrou barvu značení, která nás doveze až do cíle „přejezdo-objezdu“ Brd, Příbrami. Po několika kilometrech silničního přesunu (jedná se však o silničku s téměř nulovým provozem) odbočujeme na polní cestu, která nás nasměruje do lůna lesa, a úzkými pěšinami, většinou lehce podmáčenými a plnými kořenů, přijíždíme k dalšímu zajímavému bodu, místu častého pobytu skladatele Antonína Dvořáka. To sestává ze zámečku Vysoká a přilehlé obory, jejíž součástí je také jezírko zvané Rusalčino. Jen nevíme, jestli je opera pojmenovaná po něm, anebo naopak. V každém případě zde mistr nacházel svůj druhý domov po dobu více než dvaceti let a místní atmosférou se zjevně nechal ovlivňovat. V zámečku je stálá expozice, zčásti věnovaná tomuto největšímu géniovi české hudby.

Vyjíždíme z parku a po několika kilometrech, z větší části vedoucích po lesní cestě, přijíždíme do Příbrami, kde o zajímavá místa také není nouze – za zmínku jistě stojí poutní místo Svatá hora. To, že je Příbram důlním městem s dříve rozsáhlou těžbou stříbra, olovnaté rudy a uranu, není asi třeba připomínat. Kdo ale ví, že zdejší Vojtěšský důl dosáhl jako první na světě hloubky 1000 metrů? Pravda, není to zcela podstatné, na druhou stranu ale přinejmenším zajímavé. A poučné jako celý tento přejezd, který se sice ve své druhé polovině změnil spíše na objezd. To ale nic nezměnilo na jeho úžasnosti.

André Vebr Foto: Eda Pinkava, Martin Raufer a autor