Blatensko

Start naší trasy jsme naplánovali do Mirotic, městečka známého již z přelomu 14. století a pyšnícího se dominantou románského kostela Sv. Jiljí. Jeho krásu měli ve své době možnost obdivovat zde tvořící loutkář Matěj Kopecký nebo nejslavnější místní rodák Mikoláš Aleš.

Po prohlídce náměstí s jeho sochou nasedáme na kola a po průjezdu okolo památníku v místech jeho rodné chalupy necháváme město za zády a pouštíme se po modré turistické značce (TZ) nesoucí jak jinak než Alšovo jméno. Ta se z počátku vine po místní úzké silničce do Lučkovic, za nimiž se stáčí do lesa. Nenáročným terénem, kde jsme se nesetkali až na několik balvanů s větší překážkou, jsme ve volném tempu dorazili do Myštic. Pokud najedete na trasu v jiném místě a zde budete mít v nohách už nějakou řádku kilometrů, za doporučení stojí místní restaurace Labuť, rekonstruovaná ze selské usedlosti. My ale pokračujeme v naplánovaném směru po hrázi stejnojmenné vodní nádrže, která je největší v širém okolí.

Opouštíme modrou a měníme barvu značky na zelenou a následujeme ji po levém břehu nádrže po polní cestě, která nás přivedla do Střížkovic a posléze Chobotu. Za ním už následuje Černívsko stojící za zpomalení tempa a zastávku. Na druhé straně místního rybníčku s nádherným kamenopádem totiž stojí zřícenina hrádku Křikava, z níž se sice dochovaly již jen obvodové zdi, přesto si stále dokáže zachovat svůj romantický nádech. Pak zpátky na trasu a už se blíží další lesní úsek okolo Kubátovy hory (535 m n.m.). Terénními stezkami smíšenými s polními cestami se po několika kilometrech dostáváme do vesnice Bělčice, rodiště spisovatele a malíře L. Stehlíka (1908–1987), kde je předběžně naplánován oběd. Je zde jediná malá hospůdka na náměstí, navíc kombinovaná s cukrárnou, což je vzhledem k velikosti vesnice překvapení. Několik místních zemědělců zapíjejících podle výrazu již déle polední jídlo nebudí důvěru, překonání prvního dojmu přináší růže v podobě vynikajícího jídla za téměř předrevoluční cenu.

Stále po zelené opouštíme s plnými břichy vesnici, míjíme Slepičí horu (556 m n.m.), na níž jsou dochovány zbytky po gotické tvrzi, jejím valu a hradním příkopu, abychom vzápětí projeli Záhrobím. Tady opouštíme silnici a projíždíme kolem Kurkova mlýnu do Tísova, odbočujeme na žlutou značku a pokračujeme zase chvíli po asfaltu vlevo na Újezdec. Při zdolávání prudkého stoupání uprostřed vesnice málem přehlížíme odbočení značky do lesa, stejně tak i malý, ale nádherně opravený kostelík. Pak už lesem po pěšině projíždíme po úpatí Kněžské hory (565 m n.m.), napojujeme se na hospodářskou cestu mezi lesem a lánem obilí a po ní dorážíme do Hornosína. Zde je třeba dbát zvýšené ostražitosti při sledování značení – prochází mezi budovami kravína a správný směr se díky spoustě křižujících se cest dá snadno ztratit. Pořád po žluté přejíždíme napříč silnici a po hraně Soudného lesa sjíždíme k malebnému rybníčku skrytému v lesním zátiší. Tato malebná zákoutí jsou pokaždé balzámem na duši, tak na chvíli sesedáme a kocháme se romantikou. Pak zpět do sedel a stoupat na osadu Paračov. Odtud se klesá po cestě podél pole obilí až k silnici vedoucí do Blatné. V tomto úseku je dobré při rychlejší jízdě dbát zvýšené opatrnosti, cesta nemá odvodňovací kanály, a proto je po dešti rozryta od proudících potůčků vody. Po nájezdu na silnici kopírujeme zhruba tři kilometry spolu s turistickou značkou asfalt a poté odbočujeme vlevo na Bezdědovice. Touto oklikou se nám daří minout hlavní průtah Blatnou a přitom si můžeme v klidu vychutnat pohled na Blatenský zámek, přestavěný do dnešní podoby postupně z původní vodní tvrze založené v první polovině 13. století. Za zhlédnutí stojí i s ním sousedící anglický park s daňčí oborou. V tom případě však bude muset návštěvník opustit sedlo kola a prohlídku absolvovat pěšky z důvodu zákazu jízdy v celém objektu zámku i přilehlém parku. Pokud se povede dobře naplánovat termín výletu ve druhé polovině prázdnin, stojí za návštěvu i každoročně pořádaná pouť s řadou atrakcí.

Z Blatné jsme značku nenásledovali striktně, kvůli zarostlé, málo používané cestě jsme si zjednodušili trasu do Buzic po silnici. Těsně před nimi se vpravo tyčí torzo Buzického hradu, původně gotické tvrze ze 14. století a v 17. přestavěné na sýpku. Dochována z ní zůstala mohutná věž a obytné budovy, a tak je možno si ji snadno splést s normálním statkem. Průjezd obcí trochu zkomplikovaly opravy mostu a části silnice poškozené záplavami. Jejich následky nás provázely ještě chvíli při cestě podél říčky Lomnice přes Buzičky až k rozcestníku u Nového Mlýna, kde jsme přesedlali na zelenou a vydali se vpravo do kopce.

Lesem nás stezka provedla až do Škvořetic a dále do Mužetic. V nich jsme opustili značku a po silnici pokračovali do Holuštic a dále až k hlavní silnici do Písku. Tu jsme přejeli a po široké lesní cestě se vydali k rybníku Milavý, kde mělo být další turistické značení. Přilehlé rekreační zařízení prožívá v současnosti rozkvět a vyrůstá zde několik desítek nových ubytovacích objektů, a to hlavně díky množství rybníků lákajících v sezoně ke koupání. Zároveň je toto středisko odděleno lesem od blízkých komunikací a skýtá tak poměrně nerušený odpočinek. Horší je spolehnutí se právě na značení stezek v těchto místech. Proto jsme po odpočinku a opětovném napojení na trasu zhruba po třech kilometrech opustili červenou značku a přes Dubí Horu se napojili na soustavu malých silniček propojujících okolní malé obce a osady. Nutno podotknout, že tyto spojky jsou téměř bez provozu a asfalt je ve stoprocentním stavu. Projeli jsme do Šamonic a zde odbočili na Kožlí. Abychom se vyhnuli frekventované hlavní silnici, na kterou ústí spojka, opustili jsme ji u lomu a pokračovali po polní cestě, sice bez značky, ale zároveň i bez rizika bloudění. Ta nás zavedla do Bořic, zpátky na asfaltovou silnici a po ní do Radobyc, ze kterých už to bylo zpět do Mirotic co by kamenem dohodil.

Tip na druhý den

Díky umístění lokality v blízkosti vodní nádrže Orlík je možno situovat další výlety tímto směrem. Například z Mirotic po modré TZ přes Karlov podél řeky Lomnice až do Ostrovce. Zde přejít na zelenou, přes řeku Skalici a pár set metrů před jejím soutokem s Lomnicí dále lesem až k Otavskému mostu. Tam se nabízí varianta jeho přejezdu a možnosti návštěvy Zvíkovského podhradí a hradu Zvíkov. Po návratu zpět přes most po červené TZ na kótu Na Budách (nádherný výhled na Zvíkov). Po dvou kilometrech se do leva odbočí na modrou značku mířící na Varvažov a Skalici, dále okolo Smetanovy Lhoty až do Čimelic. V nich se s modrou definitivně rozloučíte a po přejetí hlavní silnice je třeba se napojit na naučnou stezku „Krajem M. Alše“. Ta prochází přes Rakovice, kde se spojuje se žlutou TZ a vine se přes Kotrbatky do Boud. Těmi je sice možno projet a na značení se napojit na jejich konci, následování značky však po stoupání do kopce nabídne zhlédnutí hradiště Hrad (574 m n. m.), dále pak cestou lesem okolo Velkého Kosatína (548 m n. m.) zpět na zmiňovaný konec vesnice. Pak už zbývá pouze projet okolo usedlosti Budský Dvůr a po dvou kilometrech následují Mirotice. Délka okruhu je podle zajížděk k prohlídkám kulturních památek okolo 40 kilometrů.