Západočeské lázně

Očista duše i těla Tento kraj se vyznačuje poměrně hustou spletí lázeňských komplexů. Nejznámější z nich Karlovy Vary jsou jen malým výčtem blahodárné energie, jíž je oblast nabita. Dalším, co mne ve spojení se vztahem k těmto místům zaujalo, byla věta pronesená mým průvodcem Robem Trnkou: „Krušné hory a jejich okolí ti buď vymáchají pusu v bahně, nebo si je zamiluješ“. 

Již příjezd mi ve vzpomínkovém „archivu“ vylovil řadu zážitků z těchto míst. Nejen moje nepříliš úspěšné účinkování na znovuvzkříšeném podniku Praha–Karlovy Vary–Praha, ale i další daleko hlouběji ukryté pod nánosem prachu. Ve všech se ale do popředí tlačily výjevy klikatících se silniček, silných přírodních scenérií, a také zpropadeně náročných stoupání a adrenalinových sjezdů. A že kraj není spojován pouze s jednou svazovou akcí a historií Závodu Míru, jenž zde často projížděl na cestě napříč zeměmi bývalého východního bloku, přesvědčuje tu a tam šipka na asfaltu, či prémiová čára. Pro ty, co se budou chtít vydat na stopování našich tras, ovšem předesílám jednu důležitou informaci. Skutečnost, že se zde setkávají tři kraje, znamená současně i rozdíly v důrazu na správu komunikací. Podobně je tomu s rekonstrukcí rychlostní silnice R6, která v některých místech trochu narušuje „čistotu“ jízdy.

Souhrnná mapa jednotlivých okruhů – detaily tras níže • modrá: Františkolázeňská trasa • zelená: Karlovarsko – Mariánskolázeňská trasa • červená: Jáchymovská trasa • fialová: Plzeňská trasa

Pro první výlet do okolí jsme za místo startu zvolili Sokolov. Autem pomalu míříme k jeho hranicím pozorujíc „fajfkové bafání“ vysokých komínů a já si říkám, jak agresivní je to pohled v konfrontaci s uhlazenými parčíky vyhlášených lázní, jen několik kilometrů vzdálených. Ale dosti fi lozofování, nasednout a již v sedle bicyklu se z města vydáváme východním směrem na Staré Sedlo a Loket. Popravdě, ač je zadání „shora“ nepatrně jiné, romantický výjev hradního města s historickým hradem by bylo škoda minout. Navíc si v jeho těsné blízkosti můžeme poprvé protáhnout šlachy ve stoupání k hlavní silnici. Bohužel se na chvíli nevyhneme ani páteřnímu tahu R6 na Karlovy Vary. Na kole to však není pro jezdce zvyklého pohybu v provozu žádná komplikace.

Ještě před vjezdem do centra Karlových Varů stáčíme na plzeňskou spojku E49, která, ač je rovněž jednou z hlavních tepen spojení západočeských metropolí, dokáže nabídnout celkem klidnou jízdu. Navíc dokonalý povrch a poměrně široký pás za krajnicí dovolují s řidiči aut bezproblémovou symbiózu. Pro mysl příjemné výhledy na vodní nádrž Březová i sledování skotačící vody v říčce Teplá, která kopíruje větší část tohoto úseku, jsou potlačovány vjemy z pálení nohou v neustálém udržování svižného tempa. To už ale vidíme siluetu hradu Bečov nad Teplou s uloženou historickou památkou, relikviářem svatého Maura. Leckomu se vybaví s tím spojena jedna z největších poválečných akcí státní bezpečnosti ve snaze zabránit jeho vývozu za hranice republiky potomky vévody Alfréda de Beaufort, který jej v roce 1889 zakoupil a na Bečově uložil.

Více než historie je v té chvíli zajímavá stylová hospůdka v sousedství hradu, kde lze doplnit životodárnou vodu do bidonu. Koutkem oka ještě zahlédneme kolo ve štítu Muzea moto dopravy a již mizíme dál vytyčeným směrem. Zde také opouštíme plzeňskou spojku a odkláníme se na další cíl dne, Mariánské Lázně. Současně se ale zvedá i silnice, opět se tedy snažíme fi xovat pohled na odlesky říčky a již o poznání volněji se suneme proti vrstevnicím. Trochu pousmání vyvolá po předchozím připomenutí okupace jméno další vesničky Mnichov, což je v tomto spojení opravdu nevděčné.

To se již ocitáme v nejvyšším bodě kopce a dostáváme se na „dostřel“ lázním. Do nich vjíždíme po kratším sjezdíku, kde dáváme trochu odpočinout svalům. Nádherné panorama „Marijánek“ nutí podvědomě zpomalit. Korzující lidé po parku, koňská spřežení rozvážející hosty po hotelích v okolí, to je scenérie navozující atmosféru klidu a pohody. Nás ale toliko pohody nečeká, při pohledu na cestu před námi se oči opět stáčí k nebi. Účinek spalujícího slunce trochu zklidňuje stín lesa, ovšem současně začíná pokulhávat i stav povrchu. Dvě třetiny cesty na Kladskou ubezpečujeme, že do uzávěrky časopisu již bude zprovozněna a tento úsek vyčištěn. Poslední část dnešní trasy vede klidným úsekem plným malých vesnic. Až nepřehlédnutelný komín elektrárny dává najevo, že se blížíme zpátky do místa stratu, Sokolova.

Pro start další etapy jsem zvolil místo nedaleko startu první trasy – Kynšperk. A začíná to hned zostra, nohy se nestačily rozehřát a již nabíráme výškové metry na Kacéřov a Habartov. Další část trati byla cyklistům po dlouhou dobu zapovězena, ale novotou vonící asfalt zajisté přiláká jejich pozornost zpět. To již docilujeme kóty vsi Oloví a následně Jindřichovic, ze kterých to je pár příjemných kilometrů po rovině. Nenápadným stoupáním se dostáváme do Kraslic, za jejichž hranicemi začíná opět správná cyklistika. I čára na vozovce s nápisem „strat“, napovídá ledasco o oblíbenosti stoupání na Čirou. Stále si opakuji slova Roba, že se to jezdí za sedm minut, ale dnes není den na trhání místních rekordů. V poklidném tempu dopoledního oparu postupně projíždíme Luby a Křižovatku, až se dostáváme na hranici Skalné. Zde se opět neubráníme malé zajížďce na hrad Vildštejn, který je přímou součástí obce. Tato románská stavba z poloviny dvanáctého století je však zajímavá i v současnosti díky rytířským turnajům, s nimi neodmyslitelně spojeným hodům ve dobovém stylu a dalším podobným akcím.

Ve Vojtanově se napojujeme na hlavní silnici a po ní dojíždíme do Františkových Lázní. Ty jsou již po staletí vyhlášeny blahodárným vlivem na léčbu neplodnosti a poruch pohybového aparátu. Zejména na spojení s prvně jmenovaným vzpomene každý, kdo spatří sošku „Františka s rybou“ s vyleštěnou partií těla s plodností nedílně spjatou, i přesto, že pověra praví: „která žena se dotkne jeho levé nohy, do roka otěhotní“.

To již ale míříme na Cheb, s jehož historií je spjata i česká cyklistika, po léta zde vyráběla kola věhlasná továrna Eska. Nedlouho po přejetí Ohře se stáčíme nalevo podél rychlostní silnice. Snaha vyhnout se jejímu provozu nás převádí přes most na Potočiště a dále na Nebanice. Od nich je to do Kynšperka coby kamenem dohodil.

Při trávení volna se některým cyklistům stává prapodivná věc. Nohy pálí, jsou stále nervózní a i přes veškeré zastírací manévry se jim chce stále šlapat. Na tyto stavy je jediný lék, a to takový okruh, jež by jim od této přebytečné energie odpomohl. Ideálním se pro to zdá směr k německé hranici Krušných hor. Start plánujeme do Kraslic, kde stavíme pomyslnou startovní čáru. Malé rozjetí do Jindřichovic a Šindelové a již je tu první ostrá zkouška, Krásná Lípa. Za ní stoupák ještě chvíli pokračuje a opětovné zaostření potem zmáčeného pohledu následuje až u Přebuzi. Za její hranicí se napojujeme na Krušnohorskou magistrálu, kde v lesních úsecích tu a tam ční jako pomník pozůstatky německé válečné továrny. Nejen její mystika, ale celková melancholie okolí provází naše kroky, teda spíše drncání plášťů na hrubém asfaltu. Podle jeho kvality bychom situovali dobu pokládky nedlouho po založení oné továrny.

Za Novými Hamry se stáčíme na chvíli proti původnímu azimutu a kratším stoupáním na Tisovou míříme na Nejdek. V jeho východním cípu se ale znovu nadechujeme na souboj s hřebenem. V cestě nám stojí Pernink, kde se stoupání zmírní, dále pak Abertamy. To je pro tuto chvíli vše, co z příhraničí poznáváme. Kóta Cihelna nás přivádí na spojnici z Božího Daru na lázně Jáchymov a právě k němu se spouštíme. Také je to jedna z mála chvil, kdy má cyklista oproti autům navrch, samozřejmě při zachování obezřetnosti. Horní Žďár však znamená konec legrace a opětovnou zkoušku, jak rychle dokážeme přeřadit na lehké převody. Po několik dalších vesnic máme díky pomalé rychlosti dost času na rozhled.

Po tomto útrpném nabírání lehce ztracené výšky se opět dostáváme do Nejdku, nyní ale z opačné strany. Letmé dotknutí tras a stáčíme znovu k jihu na Černavu a za ní následujících Tatrovic. Spatření domků Vřesové nás pak přivádí na již dobře známou „highway“ do Kraslic, kde svou horskou etapu zakončujeme.

Pro poslední z tras jsme vybrali již osvědčenou část silnice na Plzeň. Na ní se napojujeme po krátkém rozjetí z Horního Slavkova, který jsme zvolili pro místo startu. Po chvíli následuje Krásná a za ní hlavní silnice a Bečov. Pro dnešek však volíme cestu rovně, opouštíme doprovod říčky Teplá a pokračujeme na Krásné Údolí, Útvinu a Toužim. Trasa silniční tepny nás provází ještě pár dalších kilometrů, teprve vesnice Trhomné připomíná, že budeme opouštět hlavni tah. Pokud byste se vydali na jihovýchod, můžete pomyslný západočeský lázeňský lichoběžník po pouhých dvanácti kilometrech završit Konstantinovými Lázněmi.

Téměř v nejnižším bodě dnešního dne otáčíme na Nečtiny a Manětín, za kterým stáčíme kokpit přímo na sever. Volným obloukem zaměřujeme Žlutice, kde cesta počíná nabírat směr „domů“. Jihozápadně situovaná Štědrá a Radyně jsou posledními místy, která míjíme před opětovným napojením na plzeňskou spojku. Toužim pak znamená pokorný návrat po vlastních „stopách“ zpátky do Horního Slavkova.

Komu by však dnešní výčet kilometrů nestačil, má řadu možností, jak si tento odpočinkový okruh prodloužit. Nejen blízký Loket, ale i Prameny, na které se dá odbočit z Krásné, nabízejí další porci kilometrů, ale v žádném případě nečekejte, že budou tak vstřícné pro „rovináře“. Jen nezapomeňte na „Loketské serpentiny“, nebo již známé stoupání u Kladské a Lázní Kynžvart.

SLOVO ZÁVĚREM Přestože moje seznámení s touto lokalitou bylo jen velice krátké, mohu zodpovědně prohlásit že nepatřím k těm kterým by „Krušky vymáchaly pusu v bahně“, naopak jsem poznal řadu uhrančivých míst, samozřejmě v pohledu silničáře, a tak se sem jistě ještě vrátím. Možná i na ten doušek některého z léčebných pramenů.

Eda Pinkava Foto: Rob Trnka