Po čtyřech letech, kdy nebylo jednoduché plánovat cesty do zahraničí jako dříve nebo se nebyla cyklistická čtyřka původem ze Šumperka schopna termínově shodnout alespoň na jednom společném týdnu, sedíme v autě s koly na střeše. Po několika hodinách cesty za dobrodružstvím dostaneme do pasu razítko a přivítá nás Srbsko. Natěšené na týdenní okruh na kole.
Cesta vlastním autem se jevila jako varianta s nejpřijatelnějším rizikem pro případné storno v oné nejisté době. Průjezd Slovenskem a Maďarskem jde poměrně hladce, než přijedeme k maďarsko-srbskému hraničnímu přechodu Röszke-Horgos. Je pátek kolem půlnoci a hraniční kontrolování je nemilosrdné. Po asi dvou hodinách procedury jsme vpuštěni. Vzhledem k pokročilé noční hodině po přejetí hranice sjíždíme z dálnice a hledáme místo, kde bychom mohli do rána spočinout. Našli jsme. Na polní cestě vedoucí k nějakému sadu pouze vytáhneme spacáky a karimatky a spokojeně na srbské půdě usínáme.
Nedlouho po rozednění opět skáčeme do auta s cílem dorazit na vlakové nádraží bělehradské okrajové čtvrti Resnik. Věříme, že tam bude parkovací situace příznivější než v centru města a současně se nebudeme muset obávat o naše zde týden zaparkované auto. Čeká nás totiž týdenní okruh Srbskem na kole s tím, že na závěr se budeme opět vlakem vracet z města Niš do Resniku. Mýto na srbské dálnici ještě zvládneme zaplatit kartou, pro zakoupení jízdenky si ale preventivně v jednom místním bankomatu kousek od nádraží pořizujeme místní měnu – srbské dináry (1 CZK má hodnotu zhruba 5 RSD).
Vzhledem k tomu, že je 1. října a hlavní turistická sezona již skončila, věřili jsme, že čtyři kola ve vlaku bez problémů umístíme, což se potvrdilo. Vagóny zdají se býti původně německé: takové byly u našeho západního souseda před časem nasazovány na regionální tratě. Pro představu: trať z Resniku do Valjeva o délce zhruba 80 km jsme zvládli za hodinu a dvacet minut za cenu v přepočtu zhruba 100 Kč, včetně kola.
Valjevo bylo historicky svědkem několikeré výměny obyvatelstva dle toho, zda mu zrovna vládl Srb, Turek nebo Habsburk. Sem jsme umístili oficiální start naší trasy: v plánu máme asi 470 km s převýšením kolem 7500 m. Měli bychom jí zvládnout za sedm dnů. Nemáme stanoveno, kam bychom se ten který den měli dostat, ale vychází to na denní průměr 67 km. Jedeme na těžko a vezeme s sebou i dva stany.
Ještě přímo ve Valjevu začínáme stoupat do kopců – itinerář je k nám hned první den nemilosrdný. První větší přestávku děláme u pravoslavného kláštera Lelič. Právě zde jsou uloženy ostatky jednoho z místních slavných rodáků – biskupa Nikolaje Velimiroviće (Nikolaj of Sebia). V rámci setkání s místními turisty si poprvé ověřujeme, že určitá česko-srbská konverzace je možná. Současně využíváme situace a každý po svém se občerstvujeme v klášterním kiosku. Někdo poprvé ochutnává známý srbský čevap, někdo doplní tekutiny místním lahvovým pivem Valjevsko, já se spokojím se srbskou kávou („kafa domača“ je prakticky to samé jako náš turek, jen ten lógr je jemnější, hutnější a tím pádem stabilnější).
Když přijíždíme do vesnice Brezovice, máme na kontě sice jen 25 km, ale také převýšení kolem 500 m. Dnes se mi nejede kdovíjak dobře: dlouhé cestování a krátká noc se na mně podepsaly, takže se nebráním tomu, že je to pro nás pro dnešek cílová destinace. U obchůdku se dáváme do řeči s místními, především se Zdravkem. Po asi dvou pivech, sérii focení a klábosení nás zve na přenocování k sobě domů. Nečekali jsme, že hned první večer budeme mít možnost nahlédnout do srbské domácnosti.
Zdravko je spokojený důchodce, bývalý jugoslávský mariňák, který střídá život na vesnici s občasnou návštěvou Bělehradu, kde v současné chvíli přebývá i jeho manželka. Zde je ale velmi spokojený – do Bělehradu se vydává jen výjimečně. Dáváme si navzájem ochutnat rakiji a slivovici a zjišťujeme, že české reálie pro Srby nejsou tabu – jména jako Antonín Panenka nebo Václav Havel tu rezonují stále. Opatrní ale musíme být při politických tématech. Letecký zásah NATO v devadesátých letech stále většina Srbů pokládá za křivdu a chybu – o tomto tématu zde není radno diskutovat. Nás Čechy tu ale z nějakého důvodu vnímají pozitivně; přece jen jsme Slovani, kulturně blízcí.
V plné formě vyrážíme do druhého cyklodne. Zanedlouho se dostáváme na silnici spojující Valjevo s národním parkem Tara ležícím u hranic s Bosnou a Hercegovinou. Země odděluje řeka Drina, která byla historicky také hranicí mezi Rakousko-uherskou monarchií a Srbskem. Předtím ale musíme vydupat na nejvyšší vrchol dosavadní trasy, sedlo Vinčina voda ve výšce 1093 m. Skýtá nádherné výhledy do krajiny, která je v této části Srbska stále pěkně zelená, i když máme už druhého října. Cesta údolím řeky Driny pak ubíhá velmi hladce, přestože jedeme proti proudu. S místní policejní hlídkou probíráme gastronomické možnosti ve městě Bajina Bašta.
Nedaleko přehradní hráze nádrže Perućac nastává bod zlomu, od kterého bychom měli absolvovat závěrečný výstup dne z nadmořské výšky kolem 200 m do 1100 m. Předtím potřebujeme nakopnout, a proto absolvujeme energizující koupel v Drině. Teplota vody je ale vcelku příjemná, odhadem kolem patnácti stupňů. Jak si potom tak pěkně stoupáme, opět se nám naskýtají pohledy do údolí řeky Driny prakticky z ptačí perspektivy. Zároveň se s postupným stmíváním značně ochlazuje, takže i při cestě do kopce je třeba přidat další vrstvu oblečení.
V horském městečku Mitrovac je naše dnešní konečná. Nejvyšším vrcholem národního parku Tara je Veliki Stolac (1673 m): tudy naše trasa naštěstí nevede. Trochu reálnějším problémem zdá se být populace srbských medvědů. Po ujištění ze strany místního barmana, že zde nemívají ve zvyku navštěvovat lidské příbytky, dnes ani stany nestavíme a pro přenocování si vystačíme s lesním altánkem. Já v úvodu volím o něco lákavější travnatý palouček, ze kterého mě ale nad ránem vyžene déšť.
Třetí den nás čeká průjezd národním parkem Tara s cílem v lyžařském středisku Zlatibor s tím, že většinu dnešní trasy se budeme pohybovat v nadmořské výšce 1000 až 1500 m. Navíc bychom měli využít místních cyklostezek – od roku 2004 se zde údajně buduje jejich síť o délce několika set kilometrů. V úvodu nás čeká několikakilometrové stoupání po nové asfaltce, následně ale asfalt mizí a po zbytek dne se pohybujeme po šotolině, lesních cestách a stezkách. Tato skutečnost výrazně zpomalí tempo našeho postupu vpřed, ale plně nám to vynahradí již v podzimních barvách oděná horská krajina. Navíc se náš peloton rozrostl o dalšího člena. Stal se jím černý voříšek, kterému jsme dali jméno Tara. Původně jsme si mysleli, že to po pár kilometrech otočí a vrátí se zpět do Mitrovace, on ale s námi držel tempo 54 km až do Zlatiboru. Zajímavé je, že pil jen vodu z kaluží, a když jsme měli občerstvovací pauzu, šel si lehnout a nic nechtěl. Museli jsme ho skoro nutit, aby s námi taky něco zakousl.
Cesta byla poměrně dobře značená, až jsme téměř získali pocit jistoty, že není třeba extra kontrolovat, zda jedeme správně. V jednu chvíli jsme se octli na širší cestě, evidentně relativně čerstvě vyhrnuté buldozerem. Skoro to vypadalo to, že Srbové plánují místní cyklostezky vyasfaltovat. Nacházeli jsme se zhruba 15 km od Zlatiboru a cesta náhle skončila, ztratila se – dál byl již jen strmý pád do údolí. Česká aplikace Mapy.cz nám prozradila, že se nacházíme na budoucí dálnici A6 spojující Bělehrad se Sarajevem. Následoval návrat a po asi dvou kilometrech jsme narazili na poražené svislé cyklistické značení. Chvíli se zdálo, že teď už to půjde opět jako po másle, ale naše cyklostezka se znovu ztrácí a my se ocitáme tentokrát na lesní pěšině. Vyhlásíme pátrání po ztracené cyklostezce, ale je to marné. Cyklostezka značená v aplikaci jako trasa ZS B1 Zlatibor–Tara pro horské kolo je fuč.
Usneseme se, že na ní vlastně netrváme a že by nás i ona lesní pěšina mohla dovést do civilizace. Po chvíli ale prudce stoupá a nám nezbude nic jiného než kola vést. Zpět se nám nechce, a tak se nebráníme a absolvujeme výstup na neznámou horu. Intuitivně věřím, že se nejedná jen o stezku místních medvědů, rysů a jelenů. Po kamenitém sjezdu se opět ocitáme na šotolinové cestě a po chvíli objevujeme i cyklistický ukazatel. Vzhledem k tomu, že se obloha zatáhla, rozfoukal se vítr a začalo pršet, jsme rádi, že se opět můžeme začít rychleji přibližovat našemu dnešnímu cíli.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Současně se soumrakem se na obzoru začínají rýsovat novostavby hotelů a apartmánových domů městečka Zlatibor ležícího ve stejnojmenném pohoří, které zažívá nebývalý stavební boom. Jedná se zároveň o jedno ze čtyř nejznámějších srbských lyžařských středisek. Kabinová lanovka, která lyžaře transportuje na asi devět kilometrů vzdálenou horu Bandera (1496 m), má svou točnu téměř v centru města. Po dnešní chladné a deštivé etapě se nebráníme ubytování v penzionu, ve kterém majitelka přivítala „našeho“ psa Taru zaslouženým pamlskem.
Opouštíme Zlatibor. Zatímco včera jsme většinu trasy absolvovali po lesních a polních cestách, dnes se budeme pohybovat převážně po asfaltu. Potřebujeme stáhnout manko způsobené včerejším zpomalením tempa. Náš psí doprovod se ještě chvíli držel, při sjezdech jsme mu poodjeli, při pauzách nás ještě občas doběhl. Ale zhruba po osmdesáti kilometrech, které s námi celkově absolvoval, jsme se s ním rozloučili. Čekal nás rovinatý úsek s odbočkami, tam už neočekáváme, že by nás Tara mohl vystopovat a docvaknout.
Míříme na jih a ve městě Sjenica se objevuje první mešita. Zatímco většina srbské populace je pravoslavná, především na jihu země se vyskytují i muslimské komunity; celkově ale představují jen 3,2 % obyvatelstva. Již za tmy dojíždíme do cíle dnešní etapy – městečka Duga Poljana. Trasa čtvrtého dne byla nakonec z celého plánu nejdelší, ujeli jsme přes 100 km, a s největším převýšením (přes 1800 m). Již z dálky vidíme místní dominantu – nasvícenou mešitu – a kousek od ní restaurační zařízení. Podává se skopové maso a tentokráte žádné pivo. Ale i místní muslimové se občas potřebují pobavit. Proto si kousek opodál zřídili malý bar, kde když zatáhnou závěs, konzumace alkoholických nápojů je povolena. Druhou část večera tedy strávíme tam. Nachází se zde asi pět stolů a místní obsluha se střídá s hosty ve výběru hudby. Sedí a popíjejí tu společně místní muslimové, pravoslavní Srbové a čtyři cyklisti z Česka. S postupující konzumací piva a místní pálenky se u všech přítomných zvyšuje i chuť tančit. Bar se postupně zaplňuje dalšími zvědavci a i díky různorodé balkánské hudbě se tento večer odehraje nejlepší party z celého výletu. Před půlnocí se vyhrneme z baru a víme, že není vhodná doba na shánění optimálního místa pro přenocování. Zajdeme tak k místní škole a na konci obce uleháme na plácku poblíž. V noci nás probudí déšť, a tak si vyzkoušíme, jak rychle v polospánku zvládneme postavit stan.
Protože je školní den, budíček obstarávají děti trousící se do školy a mající radost, že prakticky na školním dvoře vyrostlo malé stanové městečko. Ještě ve stanu posloucháme jejich štěbetavé diskuze. Vstáváme a u budovy vedle nás se scházejí děti s tělocvikářem, aby zahájili hodinu sportu. Mladý učitel se nás ještě zeptá, zda něco nepotřebujeme, a pak už zadává dětem rozcvičku.
Ač se to nezdá, stále se nacházíme v poměrně vysoké nadmořské výšce přes 1000 m, proto nás po ranní kávě na místním náměstíčku čeká poměrně dlouhý sjezd prakticky až do města Novi Pazar. Jedná se o živé, Turky založené město, kde se stále více než 80 % obyvatel označuje za Bosňáky (muslimské obyvatele Srbska). Je to taky jediné srbské město, kde se nachází medresa, tedy islámská náboženská škola tzv. vyššího typu, tedy něco jako škola střední.
Při ochutnávce místního streetfoodu se nad mapou dáváme do řeči s jedním kolemjdoucím, jak vyplyne z hovoru, nadšeným cyklistou. Zde se totiž musíme rozhodnout, zda naše další trasa do Niše bude pokračovat přes nedaleké Kosovo, nebo čistě po srbském území. První varianta by měla být o něco kratší a s menším převýšením. O tom, že srbsko- kosovský konflikt stále není zažehnán, mimo jiné svědčí události ani ne tři měsíce staré (v době našeho výletu): Kosované zablokovali na severu země a na srbsko-kosovskýchhranicích několik cest na protest proti tomu, že srbská komunita žijící na území Kosova odmítá používat SPZ kosovského státu. Ozývala se i výstražná střelba. Sever Kosova přitom prakticky kompaktně obývají Srbové úředně navázaní spíše na srbské instituce, Srbsko a Srbové žijící v Kosovu tento stát totiž neuznávají. Několik dní před naší cestou mi český velvyslanec v kosovské Prištině potvrdil, že „v současné době je bezpečnostní situace na severu Kosova zklidněná, ale obecně nedoporučujeme cestovat přes hraniční přechody v této části země“. Tato skutečnost a konzultace s náhodným cyklistou nám nakonec dopomohla k rozhodnutí, že se dále vydáme přes Srbsko a národní park Kopaonik. Naše trasa přes Kosovo by totiž byla navíc z velké části nezpevněná, což by mohlo ohrozit náš plán dorazit napozítří do Niše. To zároveň znamená, že nás čeká horská prémie vyšší než 1800 m.
Než opustíme údolí řeky Raška, zastavujeme se u nejstarší církevní památky na území Srbska – u Kostela sv. apoštolů Petra a Pavla pocházejícího z osmého století, který je součástí seznamu kulturního dědictví UNESCO. Následné stoupání do národního parku Kopaonik přerušíme až v momentě, kdy zapadlo slunce, to se zrovna nacházíme ve výšce přes 1300 m.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Ráno je zalité sluncem a my můžeme pozorovat mlhu povalující se v údolí. Není moc prostoru pro ranní rozcvičku, pokračujeme ve stoupání, které jsme zahájili už včera odpoledne. Dostáváme se do centra asi největšího a nejmodernějšího lyžařského střediska v Srbsku. Kopaonik se chlubí 31 sjezdovkami v celkové délce 50 km, nyní je tu ale téměř liduprázdno – nacházíme se tu vlastně v takové mezisezoně. Samotné pohoří Kopaonik se ze své větší části nachází v Kosovu, přesto je nejrozlehlejším horským pásmem v Srbsku – zhruba 75 km dlouhým. Jeho nejvyšším vrcholem je s 2017 m Pančićův vrch. Nachází se zde i značené stezky pro pěší, kde kromě tradičních nebezpečí na vysokohorských túrách číhá ještě jedno specifické: nevybuchlá munice z období bombardování NATO v roce 1999.
Ještě před polednem zdoláváme nejvyšší bod celé naší trasy – sedlo ve výšce přes 1800 m, odkud se nám naskýtají nádherné výhledy. My se už ale nemůžeme dočkat následujícího sjezdu, který bude minimálně 20 km dlouhý. Víme, že se dnes jedná o předposlední cykloetapu, otázkou tak je jen to, jak moc se přiblížíme k Niši. Ještě než uhýbáme z hlavní cesty, nakupujeme suroviny pro večerní poustevničení. Tímto termínem označujeme přenocování mimo civilizaci s rozděláním ohně a přípravou něčeho masitého na něm. Dnes to budou místní „kobasice“. Prostě klobásy.
Na sad, který jsme si zvolili jako místo nočního odpočinku pro poslední noc v přírodě, spadla ranní rosa, venkovní teplota je jistě nižší než 10 °C a cyklistům se za takových okolností z vyhřátého klobouku moc nechce. Naštěstí se k nám rozpouštějící se mlhou a korunami stromů postupně propracovávají sluneční paprsky, a tak nezbývá než popojet. Dnešní úsek vede výhradně po asfaltce a nebude dlouhý – lehce před polednem dojíždíme do cíle naší trasy, do Niše, třetího největšího srbského města. Jedno z pěti denních vlakových spojení do Bělehradu za necelou hodinku odjíždí, tak akorát pro zajištění proviantu na pětihodinovou cestu.
V Resniku se opět šťastně shledáme s naším autem. Je pátek, vše časově klaplo dle naplánovaného itineráře a my tak máme celý dnešní večer a sobotu na prohlídku hlavního města Srbska, Bělehradu. Na dva dny se pro nás stává domovem hotel v okrajové čtvrti Topčider. Odtud za pomocí místní aplikace Car Go (obdoba Uberu nebo Boltu) podnikáme noční prohlídku centra města. Necháme se dovézt na Náměstí republiky, kde se nachází i Národní divadlo. Odtud je to již kousek procházkou po jednom z místních pěších bulvárů směrem k pěkně nasvícené bělehradské pevnosti Kalemegdan. Ta se tyčí nad řekou Sávou kousek od soutoku s Dunajem. Město s 1,4 milionu obyvatel působí velmi živým a autentickým dojmem.
Naposledy v Srbsku nasedáme na kola a tentokrát již jen nalehko vyrážíme na cyklistickou prohlídku hlavního města. V první fázi je třeba se proplést mezi auty v chaotickém městském provozu až k řece Sávě a jejímu slepému ramenu, tzv. Sávsku jezeru. Kolem řeky již vedou cyklostezky a my potkáváme řadu místních cyklistů. Je osmého října a počasí nám umožňuje projížďkuv krátkém rukávu. Dokonce nás Sávsko jezero zláká k ranní koupeli. Využíváme přívozu a dostáváme se na druhý břeh řeky lemované kotvícími bárkami, říčními bary a restauracemi. Podobnou atmosféru, jen s větším množstvím korzujících místních i turistů, následně nacházíme i u břehu Dunaje.
Pokračujeme k pevnosti Zemun, od které je pěkný výhled na tuto bělehradskou čtvrť a směrem k soutoku Sávy a Dunaje. Po Brankově mostě přes řeku Sávu se následně dostáváme do centra města, kde neopakovatelnou atmosféru nevytváří starobylá architektura, jež není většinou starší než 150 let, ale lidé. Během 2000 let své historie bylo město dle průvodce zničeno celkem čtyřicetkrát, ale pokaždé povstalo. Kavárny a restaurace jsou celý den plné k prasknutí, město pulzuje ve dne v noci. Naší pozornosti neunikl také například největší pravoslavný chrám na Balkáně, kostel sv. Sávy, zakladatele srbské pravoslavné církve, jehož ostatky právě na tomto místě spálili v roce 1594 Turci. Nakonec jsme po Bělehradu za tento den najezdili přes 60 km.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Po cestě domů jsme na srbsko-maďarské hranici tentokráte preventivně zvolili menší hraniční přechod Backi Vinogradi-Asotthalom, kde jsme se nakonec zdrželi asi jen půl hodiny. To bylo jediné úzké hrdlo celé cesty, protože dále následovaly již jen vcelku dobře průjezdné maďarské a slovenské dálnice.
Výprava do Srbska byla zřejmě doposud jediná, kde jsme nemuseli řešit jediný technický problém s kolem nebo defekt. Veškeré přesuny klaply bez problémů a naplánovanou trasu jsme rovněž zvládli bez zásadníchzměn. Celkově se dá říct, že výlet do Srbska pro nás znamenal hodně muziky za málo peněz: projeli jsme dva národní parky (Tara, Kopaonik), pohoří Zlatibor, navštívili města Novi Pazar a Bělehrad, zažili jsme srbsko- -muslimskou party, užili si místní balkánské kuchyně a zjistili jsme, že Češi a Srbové jsou si kulturně opravdu blízcí.
Text a foto: Petr Tomek
FOTOGALERIE
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT