Věk je jen číslo. Říká se to. I to, že nikdy není pozdě začít plnit si sny. Ti línější a pohodlnější z nás to rozporují, ale naštěstí existuje mnoho jiných, kteří jsou důkazem, že se tato tvrzení opravdu mohou opřít o realitu. Jako třeba Michal Urban z Čelákovic. Učitel a sportovec, který místo aby sebou se vstupem do důchodu praštil na gauč a jen si užíval volna, otevřel v Čelákovicích prodejnu specializovanou na cyklistické šperky, anglické komponenty Hope.
Michala znám už víc než 30 let. Naše první setkání? Já, žák základní školy, a on, mladý nezkušený učitel. Podruhé se naše cesty zkřížily na kole. Ty, ehm vy jezdíte. Bydlíme ve stejném městě, potkávali jsme se v sedle i u piva. Michal vždycky mluví o kolech s velkou vášní a vydrží mu to dlouho. Svou učitelskou kariéru si prokládal občasnými výlety do jiného oboru, i proto možná vydržel učit až skoro do důchodu. Tu pár let v cykloservisu v Čelákovicích, pak ve firmě Progress Cycle v Praze, anebo bez kol jako správce tenisových kurtů, myč oken a podobně. Další intenzivní setkání bylo na lyžařském výcviku, kde byla instruktorkou moje budoucí žena Lenka a Michal dělal hlavního vedoucího. A aby se kruh uzavřel, tak jsem za pár let zjistil, že učitelem tělocviku mojí mladší dcery není nikdo jiný než on.
Poslední „nové“ setkání bylo u něj v prodejně. Otevřel ji na krásném místě v Čelákovicích, vedle restaurace u Bohuslavů, která má rodinnou tradici již 116 let. Je to víc než prodejna, spíš showroom anglické kultovky Hope. Pro někoho je možná blázen, ale věřím, že spíš může být – a měl by být – inspirací. Naplňuje si své sny. Prostě uzrál čas. Když někdo dělá věci srdcem, s láskou a z vášně, je to vidět. A vše ostatní pak jde stranou. Včetně věku.
Michale, začínal jsi jako správný cyklista, který už trochu něco pamatuje, na favoritu?
„Na favoritu jsem nezačínal a cyklistiku jsem v mládí vůbec nedělal. Hrál jsem vrcholově košíkovou, dělal doplňkově atletiku, lyžování, plavání a na kolo nezbýval moc čas. Až když jsem s basketem skončil, to bylo v roce 1993, mi na dovolené půjčil horské kolo můj kamarád, který si ho přivezl z Francie. Pamatuji si to jako dnes.“
Že by zlom?
„Velký zlom v mém životě. Okouzlený technikou, pocitem svobody při jízdě, uvolnění endorfinů, relaxace po práci – to vše mě vedlo k tomu, že za půl roku jsem prodal knížky z kupónové privatizace a koupil horská kola celé rodině. Na nich jsme trávili víkendy v Posázaví a Polabí, prázdniny v jižních Čechách. Díky kolu jsem poznal spoustu fantastických lidí a kamarádů.“
Jako učitel tělocviku – zařazoval jsi kolo do programu výuky?
„Občas, ale spíše jako cykloturistické kurzy pro žáky pátých tříd nebo studenty gymnázia. Velkou inspirací mi byl můj tchán PhDr. Josef Janovský, který stál u zrodu školních lyžařských kurzů. Většina mých bývalých žáků si vždy vzpomene, jak jsem s nimi jezdil na konci školního roku na kole, ukazoval jim nepoznané cesty, byť za humny, a učil technice jízdy a dodržování pravidel.“
Je jednoduché zařadit takto kolo? Někdo namítne, že to může být nebezpečné, zvládnout velkou skupinu dětí v provozu.
„Jednoduché to není. Je to podobné jako na lyžařských kurzech, které jsem pro žáky prvního stupně pořádal. Jako učitel jsi za děti zodpovědný a pořád jsi ‚jednou nohou v kriminále‘, pokud by se něco stalo. Obzvlášť těžké je to v dnešní době. Vyžaduje to odvahu, ale i perfektní přípravu, abys eliminoval rizika. Trasu bys měl mít dokonale projetou a zmapovanou, abys mohl případně děti upozornit na nebezpečná místa. Děti musíš mít zvládnuté, aby poslouchaly tvoje pokyny a rady. Samozřejmě je dobré vzít s sebou i několik dospělých, kteří ti pomůžou a na které je spolehnutí.“
Proč jsi vlastně začal opravovat kola? Ze zájmu? Nebo byl hlavním impulzem únik před prací učitele, odpočinek?
„Hlavním impulzem na začátku nebyl únik před prací učitele, ale spíš zájem a okouzlení technikou. Poznat, jak vše funguje. Moje nadšení a zájem tehdy zaujal Vláďu Škarnitzla, který mi nabídl práci při škole v jeho obchodě. Vedlejší příjem byl k platu učitele nutný, a navíc mě ta práce bavila.“
Kterou fázi svého cyklistického života vnímáš jako nejzdařilejší nebo nejzábavnější?
„Těžko říct… Všechny fáze byly zábavné. Vždyť byly s kolem a kamarády. Ale asi zmíním rozmezí let 1993–2013. Na začátku boom horských kol a pak parta kamarádů, co jsme spolu jezdili. Měli jsme chatu v Hrusicích, kam jsme vyráželi na víkend na takzvané Soustředění. Program byl vždy předem daný a všichni se na něj několik týdnů předem těšili a připravovali. Vyjížďka 50 km, večerní grilování, naražení malého soudku pivka a klábosení o kolech a technice. Nedílnou součástí bylo i prohlížení časopisu Velo. Internet tehdy nebyl, a tak jsme hledali inspiraci v časopise. Krásná to doba…“
Co vše jsi na kole zkusil a „která cyklistika“ ti nejvíce přirostla k srdci?
„Nejvíce ta horská. Rád jezdím XC a traily. Oblíbené lokality mám Livigno, Saalbach, Leogang. Na DH a enduro se v mých letech už moc necítím. Přece jenom kosti řídnou…“
Vystřídal jsi hodně kol?
„Proti vám z Vela jsem asi ‚nýmand‘. Vlastnil jsem postupně deset horských kol. Tři koupená v obchodě, ostatní vlastní stavba na zakoupeném rámu. Za všechny například Specialized Stumpjumper 1995, GT Zaskar Marathon 2008, Norco Optic C7.1 2017. To poslední je Hope HB 130. Pro mne Rolls Royce mezi koly. Limuzína. Jsem zvědavý na hodnocení v testu, až to tam u vás projde testerům rukama.“
Posledním kolem se dostáváme ke kroku, který může hodně lidí překvapit. Otevření prodejny řekněme v pokročilém věku. Kde se vezme impulz, síla k tomu, že učitel místo zaslouženého důchodu začne podnikat?
„Už jsem nechtěl ve školství zůstat. Nejen covid a válka na Ukrajině hodně věcí v našich školách změnilo k horšímu a já cítil, že potřebuji změnu. Rozhodl jsem se dělat to, co je 30 let mým koníčkem, a navíc mě lákalo specializovat se na konkrétní značku.“
No právě, tam by mířila má další otázka. Zaměřil ses na Hope, proč zrovna na něj?
„Protože jsem se do produktů této firmy před 15 lety doslova zamiloval. Vyrábějí ty nejlepší komponenty a poslední roky i kola. Kvalita převažuje nad kvantitou a každý produkt je doslova klenot. Můžeš si hrát s barvami při stavbě kol a vytvořit tak jedinečné, krásné, a hlavně funkční a trvanlivé biky, které zaujmou na první pohled.“
Hope má světově obrovské renomé, v Česku ale není moc vidět. Byl i tohle důvod? Ty tu vlastně pomáháš tuhle značku budovat.
„Ano, i tohle byl důvod. Ukázat a dát bikerům možnost si kola a produkty Hope v Čechách prohlédnout, vyzkoušet, koupit. Nebo postavit kolo na přání. V současné době lze v mé prodejně koupit nové enduro HB 9.16 a allround HB 130. Plus všechny komponenty a novinky od této anglické značky.“
Jsme ale na maloměstě, tady taková specializace není úplně běžná – spíš bych tu čekal běžnou prodejnu kol.
„Běžných prodejen je dnes spousta. Věřím, že bikeři-fajnšmekři si cestu najdou, možnost parkování je na maloměstě lepší než v centru Prahy a střední Čechy jsou ideální svojí polohou.“
Co pro tebe Hope vlastně představuje a znamená?
„Hope pro mě představuje naději na hezké stáří, ale také radost, kterou dělá bikerům po zakoupení. A prvotřídní kvalitu.“
Který produkt těchhle Angličanů ti nejvíce přirostl k srdci?
„Těžká otázka. Všechny jsou vynikající. Ale je to allround bike HB 130 postavený se všemi novými komponenty Hope. Ten bike jsem zde již zmínil.“
Proč bych si vlastně měl na kolo místo třeba brzd Shimana dát Hope?
„Pominu-li srovnání účinnosti uvedených značek, tak je toho víc. Brzdy Hope mají kvalitnější zpracování – frézování na CNC. Jsou na ně dostupné všechny jednotlivé díly a součástky po dobu zhruba 15 let, tedy ti vydrží. Je u nich větší variabilita při nastavování, například navíc můžeš na páce nastavit vzdálenost brzdových destiček od kotouče. Pro někoho je důležitý i velký výběr barev, pro někoho možnost tuningu. A pro jiného zas to, že jsou to historicky první kotoučové brzdy na horských kolech, na kterých závodila světová špička. Anebo že jsou vyrobené v Evropě, nikoli v Asii.“
Text a foto: Miroslav Šup
FOTOGALERIE
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT