Kdo by nechtěl být alespoň na malinkou chvilku členem profesionálního bikového týmu? S Pavlem Čábelickým, majitelem GAPP System-Kolofix MTB Racing Teamu, jsme si slibovali už od začátku roku 2021, že s nimi prožiji jedno dějství Světového poháru v cross country. Čas letěl, rok uběhl a loňská sezona už také byla v době sepisování této reportáže téměř za svou polovinou, takže nebyl prostor to dál odkládat. Volba padla na exkluzivní Andorru.
Světový pohár v Andoře je v mnohém specifický. Pro diváka, jako jsem byl ve valné míře i já, je atraktivní tím, že se tu 15.–17. července odehrálo jak sjezdové, tak crosscountryové dějství nejvyšší soutěže UCI. Pro Pavla, a potažmo i pro mě, pak byl zvláštní způsobem dopravy. Běžně se celý ansámbl nasouká do dvou velkých dodávek a na závody v Německu nebo Švýcarsku vyrazí „po svých“. Sem, na základnu v malé vísce severozápadně od Barcelony, auta se závodníky přejela ze švýcarského Lenzerheide, kde se svěťák konal o týden dříve, jezdci i doprovod tedy byli na cestách déle než dva týdny. Pavel Čábelický uprostřed týdne letěl na veletrh Eurobike ve Frankfurtu, kde měl spoustu pracovních povinností se svým projektem Kolofix, a protože i mě nový koncept veletrhu lákal, dopravil jsem se do Frankfurtu také a k Pavlovi jsem se přidal až pro let Frankfurt–Barcelona. S týmem jsem tedy byl od čtvrtku do pondělí, ale že bych se stal jeho členem, na to zapomeňme. Snažil jsem se tu a tam pomoct, něco přinést, něco podržet, a hlavně nepřekážet, nebýt na obtíž. Jen jsem se díval a nasával atmosféru. A byl to pro mě velký zážitek.
Dva týdny na cestách
Pavlovo složité cestování také znamenalo, že nastaly dny, kdy týmu chyběl, a tak se k „soupisce“ přidala Lucka, přítelkyně závodníka Lukáše Kobese. S týmem nebyla poprvé, zapadla a vyzná se, ale množství její pracovní dovolené, které tomu může obětovat, není nekonečné. Když byl Pavel pryč, vařila, když vařil on, pomáhala, s čím bylo třeba. Skupinu doplňuje Jaroslav Svoboda, fotograf, který je k ruce také tam, kde je zrovna nejvíc zapotřebí, dále mechanik Martin „Happy“ Šťastný a čtveřice závodníků Lukáš Kobes, Jitka Čábelická a Honzové Vastl a Škarnitzl. V průběhusezony tým znenadání opustil manažer Vojta, takže jeho práci zastává, kdo zrovna může. Akreditace vyzvedával Jarda, měl podrobné instrukce, ale sám je zvyklý zařizovat si novinářskou akreditaci, takže nic zásadně nového. Co jde, co stihne a zvládne, to dělá Pavel sám. Netají se tím, že péče o tým jej v současnosti zaměstnává víc, než by sám chtěl, a že je ho třeba především při řízení a rozvoji servisní sítě Kolofix, kterou vlastní. Vedli jsme cestou řadu hodně osobních rozhovorů a jedna z mých otázek se týkala právě i perspektivy týmu – jak ve vztahu k jeho ochotě tým z vlastního financovat, tak ve vztahu k jeho skutečným fyzickým a časovým možnostem se týmu věnovat, a v neposlední řadě i ve vztahu k tomu, že jeho žena profesionální kariéru jednou zákonitě ukončí. Je na to možná ještě dost času, ale přesto: Bude tým existovat i potom? Jeho odpověď je více než přesvědčivá. Bude! Sport je Pavlova vášeň. Sám byl členem české mountainbikové reprezentace jako jezdec a ve svém ročníku patřil k nejužší domácí špičce. Roky pak jezdil s reprezentačním týmem jako mechanik. Profesionálním sportem je nasáklý ze všech možných směrů a jeho glosy jdou často doslova na dřeň, ať už se týkají tréninku, psychologie, motivace, strategie, vývoje závodu. Samozřejmě, že někomu jeho hluboká znalost prostředí a vyhraněné názory nemusejí být po chuti, zejména pak, když si servítky většinou ani trochu nebere. Na nějaké „coby a kdyby“ není čas ani energie. Jeho slova ale mají váhu. Musejí mít! Ví, jak to chodí.
Pavel je maximalista. Říká, že práce profesionálního cyklisty je víc než práce na 8,5 hodiny denně, a snaží se, aby to lidé kolem něj pochopili. Nestačí jen odjezdit svou porci kilometrů, ale je to také otázka stravy, regenerace, disciplíny v životním režimu, osobního rozvoje, péče o materiál a podobně. Obstát v jeho blízkosti není úplně jednoduché, nároky jsou maximální; na sebe v první řadě, na nejbližší okolí hned ve sledu druhém. Jen díky tomu se mu také podařilo v tak krátké době vytvořit servisní síť poboček Kolofixu ve všech větších městech České republiky, jen díky tomu jeho plán rozvoje nevypadá jako sci-fi , ale jen jako hodně smělá podoba možného.
Mechanik, řidič, kuchař…
Těžké to má vedle šéfa hlavně mechanik, protože Pavel ví nejlíp, jak „to“ má být. Cokoliv. Všechno. Každá drobná odchylka není v jeho očích drobnou a přípustnou variantou téhož, ale problémem – nedokonalostí rovnající se katastrofě. Mechanik Happy je, jak to říci, svůj, šťastná povaha. V kolech se vyzná jako málokdo a pořád vypadá, že si s ničím nedělá hlavu. Ochotný a hodný chlapík, z mého pohledu dar do takového společenství, takový patron, vedle Jitčina Ralpha Wigguma, postavičky ze seriálu Simpsonovi, jejího oblíbence, ikonická postava týmu. Trochu mě překvapilo, že v týmu není fyzioterapeut, masér, zdravotník, takový ten kustod, co se stará o fyzickou stránku závodníků a ve finále pak třeba uvaří.
Pavel říká, že si je toho vědom, ale že na dalšího člověka už rozpočet není. Extrémně velká péče je věnována technice. Kdybych do toho mohl mluvit, já bych věnoval nemenší lidem. Na jedné straně bych jim dal ten dokonalý servis, který mají, a na druhé možná o něco málo víc aktivity požadoval po nich. Většina z nich jede ve svých zajetých kolejích a stačí jim to. Změna, pohyb, novinky, aktivní hledání vlastních rezerv i mimo watty měřitelnou výkonnost. To je celé. Omlouvám se, to není kritika, to je jen svět, který zajímá mě, a jsem tím směrem orientován a možná trochu „postižen“. Samozřejmě, že všichni hodně strečují, cvičí jógu, používají roller, o tom není diskuze. K naladění tlumiče a směsi pneumatik nemám co říct. A nemám co říci ani k tréninku, který mě také zajímá, protože všichni jezdci spolupracují s Karlem Martínkem.
Pohodový pátek
Přiletěli jsme ve čtvrtek večer do Barcelony, Pavel měl auto na sběrném parkovišti. Po dlouhém čekání na svoz jsme se vydali na hodinovou jízdu. Tým už byl po večeři a bylo po setmění, když jsme dorazili k vilce, jejíž patro měl v pronájmu. Ubytování Pavel řeší sám na celý rok dopředu, jakmile je zveřejněný kalendář, a dlužno říci, že s výběrem ubytování měl v obou případech šťastnou ruku (nebo je to spíš zkušenost), na letenky používá agenturu. Večeře i se salátem na nás čekaly, na Pavla i náruč jeho ženy. Před půlnocí měl hotové tiramisu na další den. Po celém dnu na nohou a na cestě jsem si chtěl jen lehnout a on šel dělat tiramisu. Prostě mimozemšťan.
V pátek odpoledne startovala Jitka v short tracku. Auto s „bafíky“, a tedy i se mnou, jelo hned brzo ráno pro registraci a stavět týmové zázemí. Na místě vyhrazeném pro nás samozřejmě někdo parkoval. Nejen u nás nefunguje vše úplně, jak má. Závodníci s Pavlem dorazili později odpoledne tak, aby si Jitka projela trať a stihla své předzávodní rituály, včetně suché rýže, v dostatečném předstihu před startem. Na vnitřních dveřích dodávky je seznam všech hlavních věcí, ale Jarda, Happy a koneckonců i Lucka věděli přesně, co a jak. Dva velké stany a jeden menší seskupit do tvaru písmene U, část bližší zaparkovanému autu uzavřít jen pro závodníky a na zem rozprostřít šest koberečků. Člověk by nevěřil, jak moc to udělá, jak moc koberec prostor zklidní a zpříjemní. Skládací křesílka jsou takovým zábavným hlavolamem, ale nakonec jsem to „dal“ sám. Reklamní bočnice, kotvení, lavice a stůl, stojany na kola, montážní stojany, stůl mechanika s basami nářadí od Unioru, náhradní pneumatiky Michelin a spousta náhradních kol Mavic. I ve dvou tisících nad mořem bylo vedro k padnutí, takže neustále hospodařit s vodou. Happy ví o materiálu svoje a někdy je těžké mu pomoci, protože si to rád udělá sám, jak je zvyklý. Stavění jsme měli do hodiny a půl, možná do dvou hotové, nikam jsme nechvátali, bourání a skládání do auta pak šlo ještě rychleji.
Když přijel Pavel, rozložil reklamní stojan na pohlednice jezdců a Jitka se šla na čtyřicet minut rozjet na silnici. Dvacet minut před startem se v autě převlékla a poslední minuty točila nohama na válcích v takzvané mixzóně těsně u startu. Nad závodní tratí se vznesla oblaka tmavého prachu, což potěšilo tak akorát fotografy. Devatenácté místo v short tracku bylo celkem optimistické a dalo se považovat za slušný úspěch, nevyjímaje vyjetou druhou nebo třetí startovní řadu pro neděli. Po závodě Pavel na Jitčině kole vyměnil převodník s 36 zuby za 34 zubů na XCO, závodníci už byli po tréninku na baráku a my jeli na nákupy.
Trať v Andoře je taková klasická, s prudkými výjezdy po sjezdovce, s kořeny a prachem. Nejtěžší je nadmořská výška, horko a přímé slunce, které celý víkend pálilo. Mně se ten old school líbil hodně. Pro diváky je trať hodně přehledná, třeba mnohem přehlednější než v Novém Městě na Moravě, pro televizní kamery je to naopak, sem tam se jezdci ztrácejí v lese. A ta panoramata! V Pyrenejích jsem byl poprvé a z lanovky ve Vallnordu je opravdu impozantní výhled desítky kilometrů do všech stran. Škoda že se bikový svěťák minul s etapami Tour de France jen o pár dnů. S Jardou a Martinem jsme se hodně zdrželi na stánku, takže už ani shuttle, který je pro diváky běžně zdarma, nejezdil, a protože jsme nechtěli zasahovat do chodu týmu a volat, ať pro nás někdo dojede, šlapali jsme přes hodinu po svých pěkně dolů. Nohy trochu táhly, ale vlastně to byla docela fajn večerní pohoda. Dorazili jsme hodně pozdě. Chce se mi říct – jako každý den.
Předzávodní stres
Pavel připravil k večeři naprosto luxusní steaky a spoustu dalšího výtečného jídla, na závěr zbylo pro každého z party tradiční skvělé tiramisu. Ve společné místnosti u velkého stolu panovala výtečná nálada. Časem si kluci a holky i na mě začali trochu zvykat, a nakonec můžu říct, že jsme s některými z nich docela dobře pokecali. V sobotu se jelo poprvé na trať. Rozdíl mezi posedlostí některých rodičů domácích žáčků, kteří brousí tratě závodů už od středy a jejichž desetileté ratolesti by se bez válců v týmovém zázemí psychicky zhroutily, je zřejmý.
Kluci si 25minutový kopec od baráčku k trati vyšlápli po svých, dali si po čtyřech závodních okruzích, jedno kolo objel Honza navíc se svojí sestrou a provedl ji technickými pasážemi a úplně novou sekcí v lese pod lanovkou nad naším stanem. Nic moc na řešení tam ale nebylo. Já jsem se jel podívat na finále sjezdu, užil jsem si výhled z horní stanice lanovky a po jízdách žen jsem se sežehnutý sluncem vrátil do tiskového střediska dívat se na televizi, kde souboje na extrémně krátké trati, do tří minut délky, byly přece jen dramatičtější. Prolínání disciplín bylo fajn, jen některé trucky odjely už v sobotu a parkoviště malinko prořídlo. Jarda si udělal výšlap po horách a vrátil se unavený a spokojený pozdě v noci.
Závodníci byli v klidu na baráku, Happy odpadl na silnou migrénu a Pavel na stánku vypadal trochu nepříčetně. Zaprvé Jitka při tréninku procvakla jednu gumu, takže padlo rozhodnutí obout do všech zadních kol pěnovou ochranu. Manipulace s tím není až tak lehká a když to nešlo snadno ani Pavlovi, pak to už je tedy co říci. Z důvodu hlubokého jemného prachu si Jitka vyžádala na přední kolo hrubší vzorek Michelin Force, takže další přezouvání – skoro pro všechny jezdce Force na předek. Na zadním kole zůstal model Jet. A při manipulaci s koly Pavel zjistil, že na Jitčině kole je ojetá, ohoblovaná a narezlá rohatka volnoběžného ořechu. Mohl ho vzít šlak. Tohle mělo být zkontrolované a v perfektním stavu už z domova! V čase, kdy už měl mít dávno hotovo a maximálně tak chystat přípravu k večeři, začal rozebírat a měnit všechna ložiska a volnoběhy, což mu s již zmíněnou výměnou pneumatik a nasazením pěnových ochran zabralo několik hodin. Pavel není přítelem keramiky, speciálních ložisek a kladek. Jeho fíglem je, že z ložisek kol a šlapání vydloubne vnitřní prachovku, což při manipulaci s ložisky také udělal. Tření se tak údajně sníží až o 20 %, a zadarmo. Tomu žádná keramika nemůže konkurovat. Jen je pak třeba ložiska brzo vyměnit.
Smůla patří k závodům
K večeři jsme přijeli se zpožděním, na Pavlovi bylo znát rozčilení, na Jitce soustředění a lehká předzávodní nervozita. Hrany obrousila sklenka vynikajícího červeného a večerka. Na následující den všichni přesně věděli, co mají dělat, jen se upřesnily časy a potřeby jezdců. Každý si připravil a popsal své bidony a domluvil se, co v depu bude vyžadovat. Nic speciálního, především bidon bez víčka s vodou na polití. A šlo se do boje. Vše už směřovalo ze stánku do mixzóny u startu a do depa. Šel jsem se dívat na závody. Jitce to vůbec nejelo, ale podobně na tom byly i jiné závodnice, a některé po short tracku dokonce vůbec nenastoupily na start. Sám jsem cítil, jak je těžké udělat pár rychlejších kroků po sjezdovce. Když nejste v úplně stoprocentní kondici, vysoká nadmořská výška vám to dá pěkně sežrat, v takovém případě je na místě hluboká poklona před každým, kdo si bolest protrpí až do cíle, i před Jíťou.
Z kluků nejlépe odstartoval Honza Vastl, za ním Lukáš Kobes a s větším odstupem Honza Škarnitzl. Když sledujete závody v televizi nebo se podíváte na výsledky doma, hodně to zkresluje. Čtyřicátý? Sedmdesátý? Skoro byste ohrnuli nos. Naživo ale vidíte, jak malé rozdíly to jsou a s jak enormním nasazením všichni jedou. Do kopce uhánějí všichni stejně rychle, ďábel je skrytý v detailu a v místech, kde se to láme, v přechodech z kopce do roviny, kde ti nejlepší ještě přiloží pod kotel a ti slabší si potřebují vydechnout,v táhlých rovinkách, kde jedni o chvilku déle nechají těžký převod a druzí už řadí na lehčí. Vastl měl defekt předního kola a nedojel, Kobese jsem viděl jet pumptrack a následující sekci pomaleji, zdálo se, že ostatní pouští před sebe, a taky že ano. Prorazil zadek, ale díky pěně mohl dojet na kole až do depa, po výměně se zase škrábal nahoru, vůbec nejel špatný závod, i když výsledek tomu samozřejmě neodpovídal. Nejlepší byl nakonec Honza Škarnitzl v páté desítce, který se neustále posouval dopředu a v cíli byl nakonec sám se sebou docela spokojený. Forma směrem k mistrovství republiky klukům stoupala, což šampionát ve Stupně posléze potvrdil. Dovolil jsem si otázku, zda jsou kluci připravení na M ČR za týden i vyhrát. „Když ta situace nastane, tak jsem připravený se poprat i o titul, ale že bych na to myslel dopředu, to ne,“ nenechal mě na pochybách Lukáš Kobes, jehož závodnické nastavení se mi hodně líbilo. Potvrdil to skvělým bronzem ve Stupně, byl nejlepší z týmu. Prach tam a v Andoře byl skoro stejný, v Pyrenejích byl jen o malinko světlejší.
Živé puzzle
Závodníci odjeli dolů na apartmán a my se vrhli na balení. Vše řídil a skládal sám Pavel a šlo to jako po drátkách. Do jednoho auta kola, do druhého všechno ostatní, byl to koncert, puzzle. Vývojová dílna Lega by se mohla přijít učit, jak vše do sebe zapadlo a jak se vše perfektně vešlo. Závodníci dali přednost Pavlově kuchyni před návštěvou restaurace, a tak jsme jeli znovu na nákup, pro suroviny na salát a nějaké maso. Trochu jsem se obával, že v apartmánu bude vládnout ponurá nálada, vždyť tuhle misi rozhodně nelze označit za úspěšnou. Ale nebylo tomu tak. „Aspoň jsme dali prostor vyniknout jiným,“ komentovala výsledky sarkasticky Jitka. A defekty kluků, ty zkrátka k cyklistice patří. Večer se posedělo a povídalo a bylo to moc fajn. Vtípky na adresu obou Honzů, že jsou to nejrychlejší cykloturisté v balíku, už jsou asi trochu obehrané, ale oni je sami přiživují tím, že mají vždycky nastudováno, kde je jaká nejlepší kavárna a vyhlášená restaurace, a rádi o tom vyprávějí. Dobrá káva na jejich cestách nesmí nikdy chybět. Každý si trochu „předbalil“ svoje věci, protože odjezd byl stanovený už na 5.30 hod. Když jsem v pět vstával, společné prostory už byly vyklizené, chodby vytřené a Lucka, Happy a Jarda za sebou měli přinejmenším hodinu práce při úklidu apartmánu a nakládání. Trochu jsem se zastyděl, tohle jsem nějak neodhadl. Závodníci a já jsme letěli z Barcelony domů, Pavel s Happym jeli jedním autem, Jarda s Luckou druhým.
Tvrdá práce – jako vždycky
V minulosti jsem se zúčastnil řady závodů SP a mistrovství světa a Evropy, a tak můžu zážitky z Andorry porovnávat. Mohl jsem si položit otázku, co se za těch dvacet let v profesionálním mountainbikingu a v organizaci týmů vlastně změnilo. Ten základní princip je pořád stejný – registrace, projetí tratě, připravení kol, režim, strava, spánek, servis na trati. Každý tým má individuální přístup, každý klade důraz na jiné věci a v každém je také trochu jiná atmosféra. „Náš tým vůbec nezajímají výsledky,“ říká například Simona Spěšná o hodnotách jb Brunex Superior týmu přesto, že Ramona Forchiniová v Andoře dojela na Superioru třetí. „Ale to, jak se prezentujeme navenek, jaká je v týmu atmosféra a jak se kdo prezentuje na sociálních sítích. Tým a parta jsou nejdůležitější,“ dodala Simča. Zjišťuji, že totéž platí i v případě týmů domácích nebo mládežnických – neexistuje vzor, který by se dal zkopírovat, každá organizační struktura je originální a každý tým má takovou atmosféru, jakou lidé kolem něj vytvoří. Neumím si představit sebelepšího závodníka, který by do party nesedl a museli byste s ním trávit dva týdny v kuse a šklebit se na sebe za dlouhých večerů v jedné místnosti. To v týmu Kolofixu rozhodně nenastalo.
To hlavní, co se na závodech změnilo, je technika a péče o ni. Je tolik variant a tolik věcí, co se musí řešit, tolik věcí, o které je nutné se postarat. Převody, vzorky pneumatik, tlaky v gumách a v pružení, destičky, odvzdušnění, elektronika, wattové měřiče… Spousta věcí, které si jezdec nemá šanci udělat sám. Před prací mechaniků, kteří byli ve všech týmových stanech k vidění od rána dlouho do večera, smekám. Naštěstí tenhle tým má ve svém čele toho nejlepšího. A změnila se také práce s mediálními výstupy, proto Jarda Svoboda a jeho fotografie, proto aktivní marketingová práce jako dnes už nedílná součást nezbytných činností kolem týmu. O čtyři jezdce Kolofixu pečují tři, maximálně čtyři lidé. Ve velkých týmech je ansámbl až jedenáctičlenný, a k tomu autobus, kamion, umělá podlaha ve stanech… Přesto jsem si jist, že tenhle domácí tým může závodníka přivést na úplnou světovou špičku. Ten rozdíl je v jezdcích, ne v množství mechaniků a řidičů a ve velikosti aut. Když jsem šel doma v pondělí o půlnoci spát, volal jsem Pavlovi. Kluci to měli domů auty ještě 400 km a noc na německých dálnicích před sebou. V úterý dopoledne jsem zajel do Kolofixu pro svoji tašku a oba už byli v práci. Happy spal v autě na dvoře Branického pivovaru, kde Kolofix sídlí, jezdit domů na krátkou část noci se mu už nevyplatilo. Je to všechno tvrdá práce – práce sportovců i práce personálu kolem týmu.
Martin Raufer
Foto: Jaroslav Svoboda
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT