„V zimě jsme se rozhodli trochu pozměnit náš závod Montes Ferrei a zavítat i do jiných krajů. Usnadnila nám to vstřícnost zástupců města Černá Hora a pivovaru téhož jména. Vytvořili jsme tři trasy. Nejdelší 250 km, nejkratší 100 km a novinku, etapák 100 km do Černé Hory plus 100 km z Černé Hory,“ přibližuje letošní ročník pořadatel Ondřej Semerád.
Celkem se letos přihlásilo přes 80 účastníků. Jak to proběhlo, to asi nejlépe vykreslí pocity účastníků, a to Františka Groulíka na etapové verzi a Stanislava Růžičky na dlouhé trase.
František Groulík: Očima vítěze
O druhém květnovém víkendu jsem absolvoval podnik organizovaný cyklistickým nadšencem Ondřejem Semerádem. Přestože jím již několikrát organizovaný závod nese název Montes Ferrei, tak nás tentokrát nečekaly Hory Železné, ale převážně Žďárské vrchy a Hornosvratecká pahorkatina. Počasí pro takový podnik bylo takřka ideální – obloha většinou pod mrakem a teploty okolo 12 stupňů, a hlavně bez deště. To poslední je, alespoň pro mě, dost podstatné. Stále mám totiž na paměti svůj první start na této akci, kdy kvůli neustávajícím přídělům vody z oblak můj Garmin a následně i telefon vystavily asi po dvou třetinách trati stopku. Nevěděl jsem, jak dál. Tohoto jsem byl letos ušetřen.
Na startu etapové varianty 100+100 km se nás sešlo asi tak 40. Tuto trať jsem zvolil, protože cyklistiku miluji a nechci si ji znechutit celonočním šlapáním v naprosté tmě na neznámé trati, vyčerpaný, hladový a žíznivý. K tomu jsem zkrátka ještě nedospěl, ale možná i toto někdy přijde. Při čekání na start jsem obhlídnul konkurenty a tipoval, s kým bych mohl podnik objet. V některých jsem se spletl, jiní později překvapili. V 9.00 ho. bylo odstartováno a začala naše pouť mezi pivovary Hlinsko a Černá Hora. Pro mě jakožto Poličáka byla značná část trati vedena známými cestami (okolo Čertoviny, Kameniček, Čtyř palic, přes Buchtův kopec, Prosíčku, Jimramov, Dalečín…), teprve za zříceninou Zubštejn, ze které vedl asi nejdelší sjezd v celém závodě s rozdílem téměř 350 výškových metrů, jsem se ocitnul v téměř neznámé krajině.
To už jsem se na čele závodu pohyboval značnou dobu sám, protože jediný soupeř, který zpočátku akceptoval mé tempo, mi přestal stačit ve stoupání z Jimramova. Zbytek sobotní etapy jsem si tedy dojel sám, místy jsem kousek bloudil v hustém porostu, jindy jsem zase přenášel kolo v prostoru, kde se nedávno těžilo. Vždy jsem však poměrně snadno s pomocí dvou nezávislých navigací našel tu správnou cestu.
Do cíle první etapy jsem dojel překvapivě brzo málem i pro organizátory. Na dvoře pivovaru se točilo pivo, podávalo se tříchodové menu (skvělý vývar, výborné špagety s boloňskou omáčkou a úplně nejlepší guláš). Absolvovali jsme i exkurzi do pivovaru. Pro nocleh jsem z několika variant vybral spaní ve vlastním stanu (který mi, včetně dalších osobních věci, dovezli organizátoři tam i zpět) na nedalekém hřišti se zázemím toalet i sprch (vše v ceně startovného).
Druhý den ráno v sedm, po vydatné snídani, též v režii organizátorů, jsme se vydali na trasu zpět do Hlinska. Vedla úplně odlišnou trasou, pro mě téměř neznámou. Přes několik kopečků a krásných údolí až k Tišnovu, k drsnému výjezdu na Velkou skálu a následnému hravému sjezdu. Poté dlouho podél klikatící se Svratky až do Nedvědice. Pak se trasa začala zvedat do kopců kolem Bystřice. Vyjmenovávat všechna krásná místa, která jsme během tohoto podniku projeli, by bylo na speciální článek. Pouze zdůrazním, že lesy po kůrovcové kalamitě, zatím nejvíce patrné v partiích blíže Černé hoře, se už začínají obnovovat a v květnových „zelených“ barvách vypadají vcelku k světu. Doufejme, že letošní studené jaro kalamitu na Vysočině zbrzdí nebo zastaví.
Nedělní etapu jsem celou projel ve společnosti druhého v pořadí z předchozího dne, nikam se nehnal a jenom ohlídal náskok ze soboty. Byl to tak pro mě vcelku příjemný objemový trénink v ideálních podmínkách s větrem v zádech. Po dojezdu do cíle nás opět čekalo skvělé občerstvení od profesionálního kuchaře. Jenom škoda, že jsem si nemohl vychutnat skvělé hlinecké pivo. Neměl jsem řidiče, který by mě odvezl domů. Díky organizátorům a už teď se doufám můžeme těšit na další díl tohoto podniku.
Tak kam to bude, Ondřeji?
František Groulík
Stanislav Růžička: Montes ferrei očima silničáře
První letošní svezení v terénu a hned pořádnej nářez krásnou Vysočinou a okolím Železných hor. Na start téhle 260 km dlouhé akce s převýšením 5700 m a bez zajištění se v pivovaru Hlinsko postavilo asi 45 bikerů. V pravé poledne organizátor Semi (Ondra Semerád) vypustil dravce do terénu. Takže zapnout navigace a směle do toho.
Začalo se ve svižném tempu, kdy poodjela asi osmičlenná skupinka. První kontrolní bod na sebe nenechal dlouho čekat. Pár ostrých a technických sjezdů rozdělilo i tuhle skupinu. Moje technika na biku je hodně mizerná, a když následovaly dva karamboly kolegů (naštěstí bez zranění), padlo rozhodnutí trochu zvolnit.
Další cesta nás zavedla do pivovaru v Černé Hoře, kde bylo připravené občerstvení, gulášek, pivko a technické zázemí. Z pivovaru točíme oklikou zpět do Hlinska. Do noci pokračujeme ve třech. Okolo druhé ráno řešíme problém s pitím, shodou náhod jsme zabloudili a objevili rozsvícenou hasičovnu, kde se slavilo. Hasiči byli fajn a rádi pomohli.
Šlapat v noci ve třech byla dobrá volba. Se svítáním jsme trochu ožili. Cíl padl po 20.29 hodiny. Montes Ferrei pro mě jako nebikera byl hodně náročný, ale krásný. Po slovech v cíli „Už nikdy!“ jsem se večer přihlásil na další akci…
A my doplňme, že trať dlouhou 260 km zdolala dvojice Aleš Zavoral a Pavel Prchal za 17 hod. a 53 min. Etapák ovládl František Groulík v celkovém čase 12.37 hod. A na nejkratší trati 100 km byl nejrychlejší nejmladší 17letý účastník Slávek Novák s časem 8.17 hod. Jak v cíli první etapy, tak i v cíli v Hlinsku panovala výborná nálada, kterou nezkazil ani nedělní odpolední déšť.
Tak na shledanou v září na gravelové verzi!
Ondřej Semerád
Foto: Holfikphoto
FOTOGALERIE
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT