Příběh a rozhovor: Gee Atherton

Jezdec se proplétá mezi skalnatými výběžky úzkého hřebenu. Pod koly se drolí a sype břidlice, odpružení se snaží pohltit nárazy od členitého, pro většinu z nás nesjízdného terénu. Přichází kritický moment. Jezdec po jednom z dropů vyjíždí mimo lajnu, vyskakuje z kola. Následuje hrozivý pád, bezvládné tělo se znovu a znovu odráží od skalnaté země a dopadá na ni. Dole zůstává ležet bezvládné tělo. Gee Athertona, možná jednoho z vůbec nejtvrdších jezdců planety, náhle čeká jiný boj, než dosud byl zvyklý svádět.

 

 

Tohle video obletělo svět tam a zpět, a několikrát, zaznamenalo přes osm set tisíc zhlédnutí. Nešťastný okamžik, následky, následná rehabilitace. Byl to pád, který by pro mnoho bikerů znamenal konec takových výzev. Pokud by se vůbec ještě kdy postavili na nohy. Možná konec kariéry profesionálního sjezdaře, freeridera. To však rozhodně neplatí o Gee Athertonovi,

Britská legenda bikového sportu, nejvýraznější ze sourozenecké trojice Athertonů, má za sebou takových pádů nespočet. Nespočet operací, rehabilitací, snah znovu se postavit na nohy, znovu chytit řídítka a pokořit ať už ostatní jezdce na pásce sjezdových tratí nebo terén, v němž nikdo „normální“ běžně nejezdí.

Něco výjimečného v sobě mají vlastně všichni Athertonovi: úžasné je stejně tak úsilí Dana při stavbě tratí jako rekordní počet výher ve Světovém poháru ve sjezdu, jenž má na svém kontě nejmladší ze sourozenců, Rachel. Ta se nedávno stala matkou, ale i tak má ambice dál závodit. Gee je prostřední ze sourozenců. A co víc, sourozenci se pustili i do vlastních kol, a ne ledajakých.

 

 

Celý rodinný klan začínal v týmu Animal, dlouho jezdil na kolech Commencal, poté GT a také na Treku. Posledních pět let už ale Athertonovi sedlají právě vlastní kola (rám z karbonových trubek spojených do 3D tištěných titanových pouzder) a Gee na nich dál dokazuje, co všechno je možné, jaký terén lze pokořit, nad kým dovede zvítězit. Jeho příběh je silný, motivující a plný odhodlání.

Zatím naposledy jsme Geeho mohli sledovat na loňském ročníku Red Bull Rampage, kam byl po dlouhých letech znovu pozván. Jeho lajna měla bez větších pochyb ambice na to, aby si téměř čtyřicetiletý jezdec (nejstarší na trati) odvezl domů jednu z cen. Bohužel při testování gigantického dropu nestálo štěstí tam, kde ho Gee jistě očekával; přišel vážný pád, z něhož se dnes snaží plně uzdravit. Pokolikáté už? Povstane znovu ještě silnější a předvede nám opět, jaký je skvělý jezdec? Že i jako veterán dokáže stále posouvat limity?

Tady začínáme náš rozhovor, na který si Gee Atherton našel čas při náročné rehabilitaci. Jeho část míří právě i na vlastní kola.

---

Gee Atherton (39)

Britský profesionální závodník převážně ve sjezdu, v minulosti také ve fourcrossu a dual slalomu, původem ze Salisbury. Je mnohonásobným národním šampionem, vícenásobným vítězem Světového poháru DH a dvojnásobným mistrem světa UCI DH. Se svými sourozenci Danem a Rachel jezdil za Commencal, GT a Trek, v současnosti je spolu s nimi členem rodinného týmu Atherton Racing, v němž závodí na vlastních kolech. Je známý i několika extrémními videy, jako je The knife edge, The slate line nebo The ridgeline. Podpis Gee Athertona je také pod populárním závodem Red Bull Hardline, označovaným jako nejtvrdší závod MTB, do jehož nové zastávky v Tasmánii se nyní snaží zotavit po hrozivém pádu na Red Bull Rampage 2023.

---

 

Jak se daří rekonvalescence po pádu na Red Bull Rampage?

„Mám se dobře, díky za optání. Doug ze společnosti Altius Healthcare mi naordinoval opravdu náročný fyzio režim, aby přiměl můj krk znovu se správně hýbat. Neustále počítám dny, až se budu moci vrátit na kolo. Ukázalo se, že je to trochu méně přímočarý proces, než v jaký jsem doufal, ale mám za sebou nejlepší tým a udělal jsem už slušný pokrok. Obrovské díky za to patří také Red Bull UK.“

 

Co se vlastně na Rampage stalo? Dokážeš vysvětlit, co bylo špatně, že přišel tak ošklivý pád?

„Jel jsem na velký drop moc rychle, takže jsem přistál příliš daleko a hluboko ve spodní části dopadu. Navíc, když jsem se ke skoku odrazil, ovlivnil mě mírný poryv větru, což znamenalo, že pozice, do které jsem přistál, nebyla vůbec dobrá na to, abych ustál tak těžký náraz na dopadu – vyhodilo mě to ze sedla, letěl jsem ven z kola, dopadl z výšky a tvrdě si narazil záda a hlavu. Vlastně už ve chvíli, kdy moje kola opustila odraz, jsem věděl, že jsem nejspíš v problémech.“

 

Byl to největší drop, který jsi kdy skočil?

„Jo, tohle byl vážně obrovský let – počítám tak 23 metrů do míst, kam jsem přistál.“

 

 

U Rampage bych ještě chvíli zůstal. Tvoje lajna měla být čistě sjezdová, nebo jsi měl v plánu zařadit i nějaké triky?

„Bylo plánováno několik triků, ano. Třeba nad tím velkým dropem byl dvojitý step down a já jsem měl v plánu dát backflip do toho prvního. Celkově bylo skvělé být zpátky v poušti, jezdit se všemi těmi kluky a vidět, jaké divoké věci tam na svahu postavili. Miluji to tam, je to asi moje nejoblíbenější událost na světě.“

 

Předpokládám, že trénink na tenhle závod se liší od tréninkového programu pro závody ve sjezdu.

„Vlastně byl odlišný i nebyl zároveň. Na veškeré ježdění tvrdě trénuji, abych měl kolo pod kontrolou a vyhnul se fatálním pádům – a to mě i mnohokrát zachránilo. Trénink, který byl určen Rampage, byla zároveň opravdu dobrá zábava. Prostě jsem trávil spoustu času na kole, snažil se skákat hodně velké skoky a zkoušel k některým z nich přidat backflipy. Ten trénink byl vlastně kombinací všech typů ježdění.“

 

Doznalo tvoje kolo pro tento závod nějakých speciálních úprav?

„Vlastně nebylo třeba – moje sjezdové kolo je docela přizpůsobivá bestie. Takže neproběhly žádné změny u rámu nebo v komponentech. Stačilo jen pár úprav nastavení a bike byl připraven.“

 

 

Tím se dostáváme k Atherton Bikes. Kdy vznikla první myšlenka postavit svoje vlastní kolo?

„Můj bratr Dan postavil své první kolo, už když mu bylo asi deset let. Bylo to tehdy pro školní projekt – a popravdě, vypadalo to docela divně… Hlavní myšlenka na vlastní kola přišla ale až se závody Red Bull Hardline. Po několika letech pořádání těchto eventů jsme si uvědomili, že jezdci posouvají hranice toho, co se dá na kole dělat, neskutečnou rychlostí a že technologie použité na kolech, zejména tuhost a pevnost, nedrží krok s takovou úrovní dovedností. A to se pro nás stalo velkým hnacím motorem.“

 

Četl jsem, že jste dali dohromady lidi z F1 a leteckého prostředí, aby s vývojem vašich kol pomohli. Jak vypadá současný tým?

„Náš technický ředitel je odborník na kompozitní materiály. Strávil roky v Airbusu. Je pravda, že spolupracujeme také s inženýry z prostředí F1 a s dalšími dvěma vystudovanými inženýry, kteří přinášejí zcela nový pohled na kolo. Každý, kdo pracuje ve společnosti Atherton Bikes, je navíc vášnivým bikerem, takže testování nabízí mnoho podnětů z různých úhlů pohledu, což je úžasné.“

 

 

V jakém momentě jste se rozhodli pracovat s karbonovými trubkami a s 3D tiskem titanových pouzder? Jaké má toto řešení vlastně hlavní benefity?

„Hned od začátku! Naše konstrukce pouzder a trubek je nyní prověřena už více než pěti lety na okruhu Světového poháru – včetně zlaté a stříbrné medaile na mistrovství světa ve Fort Williamu. Jsme hodně hrdí na kluky z týmu a na kolo samotné. Je to vůbec poprvé, kdy na mistrovství světa vyhrálo kolo britské výroby v kategorii Elite. Myslím, že svůj podíl na tom nese právě i konstrukce pouzder a trubek, která je neuvěřitelně tuhá. Věřím, že tento benefit je něčím, co lidé začínají vnímat.“

 

Jak dlouhá byla cesta k finálnímu produktu?

„U první generace jsme otestovali přibližně 20 prototypů, dokud kolo nebylo stoprocentně tam, kde jsme ho chtěli mít. Ale testujeme nadále – mohu prozradit, že jsme nyní velmi blízko uvedení řady hliníkových kol. Stále budou vyrobena technologií pouzder a trubek, ale protože můžeme začlenit všechny naše předchozí poznatky z tohoto spojování jednotlivých částí rámu, bylo prototypování dostupnější řady mnohem rychlejší.“

 

To, že kolo bude možné postavit na míru jezdci, bylo v plánu již od počátku? Vnímáš to jako hlavní konkurenční výhodu?

„Absolutně – dokonalý fitting na míru jezdci pro nás byl svatým grálem. Víš, když jsme závodili na jiných kolech, často jsme byli frustrovaní omezeními při pokusu o změnu velikosti. To je dáno drahými formami se tříletým výrobním cyklem – ten je vlastně nezbytný, aby se formy zaplatily. Proces aditivní výroby u Atherton Bikes nám umožňuje provádět změny okamžitě, ale pro mě je hlavní výhodou této metody stránka tuhosti a pevnosti produktu.“

 

 

V portfoliu vidím čtyři modely. Který je tvůj nejoblíbenější?

„Těžko říct – samozřejmě miluji verzi 200, protože většina mého ježdění spadá do extrému a sjezdu, ale pro trailovou jízdu končící v bikeparku bych si vzal lehkou a hravou variantu 130. Když jsem natáčel video segment na hřebeni Dolomit, tam nebylo pochyb o tom, že si vyberu něco jiného než variantu 170. Zažil jsem také skvělý čas v Utahu na své 150… No, je to těžké. Ale pokud bych si měl opravdu vybrat favorita, na kterém zvládnu jezdit všechno, tak určitě verzi Enduro 170.“

 

Jak už jsi sám zmínil, vaše kola byla mimořádně úspěšná na loňském Světovém poháru ve sjezdu. Vnímám dobře, že jste vlastně vychovali jezdce, jako je Charlie Hatton a Andi Kolb? Jak je pro vás důležitá podpora mladých jezdců?

„Je to velká část důvodů, proč děláme to, co děláme. Podpora spadá od jezdců Světového poháru, jako jsou Andi a Charlie, až po mladé naděje z Dyfi, které jezdí v Dyfi Bike Parku téměř každý týden a prohánějí tam bikery profesionály. Samotná naše rodina strávila roky učením se, co je zapotřebí k vytvoření jezdce, který může vyhrávat světové poháry – a předávání těchto znalostí je dobré a příjemné zároveň.“

 

Uvidíme na Světovém poháru opět i tvoje jméno? A co Rachel? Její plány?

„Ano, myslím, že ano. Závodím už dlouho a je těžké se tohoto ‚zlozvyku‘ zbavit. Mám pocit, že Rach je stejná, jen má větší problém si to přiznat…“

 

 

Ty a Greg Minnaar jste v současnosti dvě největší stále závodící legendy sjezdu. Oba jste zažili mnoho změn v tomto sportu. Jak vnímáš současný formát?

„Myslím, že současný formát funguje dobře. Samozřejmě, vždycky se dá najít nějaká kritika a slabá místa, ale myslím, že je skvělé, že organizátoři hledají způsoby, jak závody ve sjezdu vylepšit a posouvat dál.“

 

Zcela jiný formát downhillu je Red Bull Hardline. Pro příští rok půjde dokonce o sérii dvou závodů. Můžeš nám přiblížit, co vedlo k tomu přidat zastávku v Tasmánii?

„S Red Bullem jsme na pořádání tohoto závodu úzce spolupracovali již dlouhou dobu a ani jeden z nás nikdy nechtěl stát na místě – po deseti letech je Red Bull Hardline osvědčený koncept s obrovským globálním ohlasem, takže přidání druhé akce bylo přirozeným krokem, jak to udělat ještě atraktivnější a zajímavější pro diváky.“

 

Právě se dívám na seznam jezdců pro tento závod. Hardline v Tasmánii pojedou i ženy.

„Jsme velkými fanoušky progrese v našem sportu, takže si myslím, že je důležité, aby ženy dostaly šanci na této akci jezdit – svým vlastním tempem, bez tlaku. Kluci mají výhodu deseti let na Hardline trati a pro všechny to byla obrovská zkušenost, ať už nás tam potkalo jakékoliv počasí. Teď je čas příležitost Hardline rozšířit.“

 

 

Můžeš přiblížit, na jakou trať se máme těšit? Byl jsi do vzniku tohoto projektu také zapojený?

„Fyzicky jsem trať ještě neviděl, protože létání po mé havárii na Rampage nebylo možné, ale ano, velmi úzce jsem spolupracoval s bratrem Danem a kluky z Red Bullu a mám pocit, že jsme vytvořili něco úžasného. Každopádně na podrobnosti si budete muset počkat a už brzy uvidíte.“

 

Jak myšlenka Red Bull Hardline vlastně vznikla? Je to iniciativa hlavně tvého bratra Dana?

„Ve skutečnosti to nevnímám tak, že by to byl nápad Dana, můj nebo Rach. Vidíme se každý den a jsme si tak blízcí… Proto je to spíš společné. Obecně si myslím, že naše rodina je zárukou mnoha bláznivých nápadů, to je pravda, ale snažíme se je zároveň dělat v reálném životě dosažitelné a realizovat je. Je to správné týmové úsilí. Vznik Hardline tak byl prostě přirozený vývoj věcí, na kterých jsme stejně jezdili doma – jen jsme tohle poskytli dalším jezdcům.“

 

Tento závod vnímám jako závod posouvání limitů v našem sportu.

„Je to možné. Ale vychází to z nás. Rádi jezdíme těžké věci.“

 

 

O posouvání limitů jsi se však postaral i ty, a to formou několika nebojím se říct legendárních videí, jako je The slate line, The knife edge nebo The ridgeline. Co pro tebe natáčení takových projektů znamená?

„Jako tým se zabýváme vizuálem a vytvářením zábavného obsahu tak dlouho, jak jen si pamatuji. Víš, chci v těchto editech vždy tak trochu zpochybnit to, co je na kole možné – jak říkáš, posunout limity… Tato motivace mě hodně pohání, zvláště když pod sebou mám kolo Atherton a cítím stoprocentní důvěru ve své vybavení. To všechno je extrémně důležité. Ale hlavně, miluji tyhle projekty samy o sobě. Sledovat u toho, kam až můžeme zajít. Vážně, miluji to.“

 

Nemohu nevzpomenout nechvalně známý pád z videa The knife edge. Byl to tvůj největší pád v kariéře?

„Do téhle doby to byl největší pád, který jsem zažil, ano. Doufejme, že návrat z tohoto aktuálního, po kterém se zotavuji, bude mnohem rychlejší. Naštěstí se spoléhám na skvělý tým odborníků, kteří mi tím pomáhají projít.“

 

Věříš, že zpět v plné síle budeš před Red Bull Hardline Tasmania?

„Doufal jsem, že ano, ale ještě si nejsem stoprocentně jistý, abych byl upřímný.“

 

 

Jak náročný rok tě vlastně čeká i vzhledem k současnému zranění?

„Bude to těžké, ale vím, že to zvládnu, protože mám cíle a věci, na které se těším, které mi vždy pomohou k návratu zpět. Následný rok je vždy výzvou – nikdo z nás Athertonů nikdy neusíná na vavřínech, takže od Atherton Bikes očekávejte více. A snad více i ode mě – ale to bude překvapení.“

 

Na závěr – kam bys pozval naše čtenáře, aby na kole poznali kraj, kde žiješ?

„Přijeďte si zajezdit do Dyfi Bike Parku – můžu stoprocentně zaručit, že se vám tam bude líbit.“

 

Připravil: Martin Kuška

Foto: fotografové uvedení ve snímcích a archiv G. Athertona

---

FOTOGALERIE

 

---