Prakticky po celý loňský ročník časopisu Velo jste mohli sledovat moje první závodní zkušenosti v enduro seriálu Blinduro a spolu se mnou tak poznávat strasti a slasti padesátiletého blázna, co se do toho pustil. Ale nejsem v tom sám. Se svými syny jezdím na kole a po bikeparcích snad od doby, co se na kole vůbec udrželi. A jablka nespadla daleko od stromu.
Vlastně všechno s nimi dělám rád. Když začali s karate, začal jsem taky. Jsem jeden z otců, co se dětem snaží věnovat maximum času, a často se stává, že oni mě na oplátku nevědomky motivují, posouvají mé hranice. Snažím se být lepší a udržet s nimi krok, abych s nimi mohl trávit společné chvíle co nejdéle.
Možná se dalo čekat, že to jablko z úvodu padlo tam, kam padlo, a starší, 13letý syn zatoužil okusit to „peklo“ endurových závodů. Popravdě jsem byl nadšený, takže jsem se mu jeho ambice ani nesnažil nijak vymlouvat, jen jsem se ho stále snažil varovat, že takový závod není žádný uhlazený bikepark ani procházka růžovým sadem. Jasně, nepomohlo to.
Vzhledem k tomu, že Blinduro série se mohou zúčastnit jezdci starší 15 let, volba padla na Českou enduro sérii, která má i dětské kategorie. S ohledem na naše časové možnosti a další mimoškolní aktivity jsme zvolili druhý závod série na Klínovci. Všichni mí kamarádi z Blindura mě varovali, jestli jsem se náhodou nezbláznil, že chci s mladým bez zkušeností začít zrovna tady – vždyť je to nejtěžší závod, povídali. Pravda, trochu jsem znejistěl, ale co už. Startovné zaplacené, penzion objednaný, syn natěšený, tak co.
Příjezd na místo v pátek kolem poledne, ubytování, rychlá exkurze v depu a hurá na první trénink měřených úseků. S transfery po svých jsme se nijak nezdržovali a využili „lano“ – při závodě to nahoru nějak dáme, teď je třeba pilovat erzety.
Kamarádi měli pravdu. Tohle fakt není žádná sranda. Chvílemi jsem i já měl stažené půlky, visel jako doprovod za synem a modlil se, ať to nějak dá a moc se nedobije. Klínovec je opravdu těžký a technicky náročný. Po pár bahnitých průjezdech a pádech vypadá v teplákách jak zablácený bezdomovec po krušné noci, takže následuje zastávka u stánku, táta tahá šrajtofli a kupuje pořádné kalhoty. Pak další zastávka, protože k těm pěkným kalhotám se sluší i pěkný dres, a na závěr mu předávám svoje boty, ať je to komplet, protože ve svých keckách zahučel až po kotníky do bahna.
Sobota je ve znamení předešlého dne a dalšího tréninku. Syn se začíná otrkávat a sám zastavuje a snaží se načíst kritická místa, často ve společnosti dalších, i o mnoho starších jezdců, kteří ho často obdaří pochvalnou poznámkou, jak to dává. Pro něj to je obrovské povzbuzení a taťka opodál je hrdý.
No a je tu neděle a první start do skutečného závodu. Transfer na první RZ je docela výživný a já váhám, jestli bylo dobře, že jsme si ho nezkusili tréninkově. Jo, asi to bylo dobře, protože neví, do čeho jde.
Jedu s ním tzv. doprovod, což je velká výhoda České enduro série. V žákovských kategoriích je možné využít tuto možnost a jet společně s mladým závodníkem. A je vlastně jedno, jestli jste rodič nebo zplnomocněný „kouč“. Mám vlastní „doprovodovou“ cedulku a vezu všechno, co je potřeba, od pití až po nářadí a náhradní duši – co kdyby. Nenechte se ale mýlit, protože cizí pomoc je na těchto závodech zakázaná, takže jsem v roli jakéhosi šerpy, poradce a podpůrného týmu zároveň. Absolvuji s ním všechny přejezdy i erzety hezky v závěsu a snažím se poradit a hlavně ho podpořit a podržet v krizových situacích.
Cíl prvního závodu na Klínovci je jasný od začátku. Přežít RZ 2 a 5, nezranit se a nedojet poslední. Asi jako každý vnímá na trati fotografy a „fandiče“, což každému dodá energii. V samotném závodě jede úplně jinak – lépe než při tréninku. A já jen žasnu, jak si vybírá stopu a zvládá kritická místa. Při transferu na poslední RZ, tu s číslem 5, je to už s fyzičkou trochu na štíru a já se jen modlím, ať to nevzdá, protože s časovým limitem jsme jen tak tak.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Paradoxně ty nejtěžší erzety jel nejlépe a naopak ty lehké měl slabší, ale tohle vše vychází ze zkušeností. A těch při prvním závodě získal až kam.
Startovné na další závody je zaplacené, syn se těší. Klínovec ho nedostal, spíš naopak. Takže je jasné, že to jablko se daleko nezakutálí a já mu dál budu dělat podporu, jak nejlíp budu umět. Cíl prvního závodu byl splněn. Poslední flek to nebyl, naopak přibyly zkušenosti, nadšení a emoce. No tak jedeme dál!
Nejlépe to zhodnotili ti kamarádi, co mě varovali, že Klínovec je ten nejtěžší závod, když prohlásili: „Tak jestli se z tohohle neposral, tak je machr.“
Připravil: Petr Žák
Foto: Jara Sijka a autor
Použitá technika
Převážná většina rodičů mi asi dá za pravdu, že pořizovat nějaké top kolo na první závod, nebo vůbec na začátky ježdění, když ani nevíte, zda to potomka chytí, je zbytečné. Zvolil jsem proto takový kompromis, a to starší Specialized FSR Enduro Expert EVO. Všechna kola si stavím a servisuji sám, takže i toto pro syna dostalo drobný upgrade. Dvojpřevodník nahradila jednoplacka Sram, do hlavového složení se nastěhovala vidlice RockShox Pike s 27,5“ koly DT Swiss a nesměla chybět teleskopická sedlovka, která je pro enduro prakticky nutností. I přes tyto úpravy zůstala zachována geometrie, ale ubylo trochu váhy, což není na škodu.
slovy mladého závodníka
NÁROČNÝ, ALE ÚŽASNÝ ZÁŽITEK
Závody na Klínovci přilákaly mnoho závodníků z celé republiky. Mezi nimi jsem se poprvé letos účastnil i já a mohu potvrdit, že to byl nezapomenutelný zážitek plný výzev a adrenalinu. Bylo to vážně náročné. Trať na Klínovci byla skvěle připravená a nabízela vše, co si jen endurista může přát – strmé sjezdy, úzké stezky, kamenité a kořenovité úseky. Když jsem tohle všechno viděl poprvé, měl jsem strach, ale díky tréninku jsem to dal. Samotný závod byl hlavně fyzicky, ale i psychicky velmi náročný. Museli jsme se vypořádat nejen s těžkým terénem, ale i s měnícím se počasím, které přidávalo další vrstvu obtížnosti. Přejezdy byly také výživné. Na poslední erzetu jsem se drápal po kolenou, protože nejen přejezdy, ale hlavně erzety byly náročné.
I přes to všechno jsem si závod neskutečně užil. Každý úsek tratě přinášel nové výzvy a možnosti posunout své hranice. Enduro závody jsou skvělou příležitostí k testování fyzické kondice i technických dovedností, ale také k setkání s podobně nadšenými závodníky a sdílení zážitků.
Když jsem projel cílem, oddychl jsem si, že už to mám za sebou, ale na druhou stranu to byl super zážitek a jsem rád, že jsem dokázal překonat všechny nástrahy trati. Závody na Klínovci mi opět připomněly, proč miluji enduro – je to nejen závodění, ale také dobrodružství a nabírání zkušeností. Také bych chtěl moc poděkovat tátovi, který se vzdal účasti a jel se mnou jako doprovod. Moc mi pomohl nejen v závodě jako psychická podpora a případná pomoc, ale i v tréninku jako kouč, kdy mi radil, jakou stopu mám jet, kde si přišlápnout a podobně. I když to bylo tak nějak k ničemu, protože když jsem se ráno v den závodu vzbudil, všechno jsem zapomněl, takže jsem musel tak trochu improvizovat…
Účast na enduro závodech mohu jen vřele doporučit. Ano, jsou náročné, ale ten pocit po jejich dokončení stojí za to. A Klínovec je místem, které vás rozhodně nezklame jak z pohledu trailů lehkých, tak i těch těžších – nebo pak i závodních tratí.
Petr Žák ml. (13 let)
FOTOGALERIE
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT