Tepové zóny se určují několika způsoby: odvozené od aerobního a anaerobního prahu, to znamená od laktátu 2 mmol a 4 mmol, nejspolehlivější metoda je laboratorní test „laktátová křivka“. Anaerobní práh lze také odvodit ze spiroergonometrického testu, kdy AnP je při RQ = 1, aerobní práh se touto metodou určuje jen odhadem. Amatérská metoda je číslo 220 mínus věk a z této hodnoty 70 % AP (aerobní práh) a 88 % AnP (anaerobní práh). Tato metoda je ale velice nepřesná – byla popsána ve Velu v roce 2004 a porovnání vypočítaných hodnot a skutečných naměřených z koncentrace v krvi přineslo velmi odlišné výsledky. Od hodnot AP a AnP se odvozují tréninkové zóny, v našem časopisu pracujeme s metodikou pěti zón: MI – maximální intenzita nad laktát 4 mmol, AnV – anaerobní vytrvalost laktát 3–4 mmol, SS setrvalý stav laktát 2–3 mmol, aerobní vytrvalost laktát pod hranicí 2 mmol a KP – kompenzační pásmo, tedy nejnižší intenzita. Ale jsou i jiné tepové zóny, tedy spíše jejich označení (německá metodika GA1, GA2, ST, ET, EB a pod.). Libor Matějka
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT