Na návštěvě v továrně Thule

Když si do letadla do příručního zavazadla nabalíte vedle trenýrek a zápisníku taky foťák, co zabere většinu povolené hmotnosti a prostoru, budete ho asi chtít využít, že? To by ale švédský průvodce u vstupu do továrny značky Thule nesměl přijít s přáním hraničícím s rozkazem: „Žádné fotografování prosím, takže si své přístroje raději odložte v šatně a mobily ponechejte v kapsách.“ Ale co jsem čekal, proč jsem byl tak naivní? Při všem, co a jak důsledně se zde odehrává a jak je Thule progresivní ve vývoji, je tohle naprosto logické. Ostatně, posuďte sami.

 

 

Eric Thulin byl opravdový milovník outdooru, a když v roce 1942 tady na jihu Švédska svoji firmu zakládal, těžko asi mohl odhadovat její budoucí světové renomé. Prvním jejím produktem byly návnady na štiky (než je zákony zakázaly) a přezky k opaskům a v roce 1962 představil první střešní nosič lyží. Třicet let nato se zrodil první nosič kol na „kouli“ alias tažné zařízení, v roce 2009 se objevil ten na e-kola, co mají svá jasná, hlavně váhová specifika, a následovaly kočárky, zavazadla a další zavazadla. Tahle success story ze Švédů, kteří cestou sesbírali řadu prestižních designových ocenění, vyrobila legendu.

Další fabriky má společnost v Evropě i Americe, celkem devět výrobních center, ale tady v Hillerstorpu uprostřed lesů Smalandu bije její srdce. A že odtud pocházejí samé legendy, dokládá to, že se opodál narodila IKEA i Astrid Lindgrenová, máma punčochaté Pippi.

Ze dvou tisíc lidí, co každé ráno do Hillerstorpu jezdí za prací, jich zhruba čtvrtinu spolknou právě ty obří haly s nápisem Thule. Toto je jediné místo, kde se vyrábějí střešní nosiče, od prvního do posledního komponentu pod jednou střechou. Hlavně tu ale probíhá kompletní vývoj a testy, a když jsme se bavili o těch pěti stovkách zaměstnanců, 65 procent jich usedá právě do R & D kanceláří – tedy do oddělení výzkumu a vývoje. Švédská značka tvrdí, že do „ár-en-dý“ za posledních pět let investovala 500 milionů dolarů, přičemž vývoj jednoho produktu trvá někde mezi 12 a 36 měsíci a souběžně se tu pracuje na 150 projektech.

 

 

Osmimilionové překvapení

Jejich myšlenky se přesouvají do prototypovacího centra, které změnilo způsob zdejších snah o inovování, protože každý vzorek se už nemusí odesílat k subdodavateli, ale hezky pěkně si ho vytisknou a opřipomínkují pod vlastní střechou. A to celý proces nejen zrychluje, ale – logicky – hlavně zlevňuje.

Z 3D tiskáren tu loni vylezlo 30 000 prototypů, přitom se manažeři vývoje nebojí celý projekt zahodit a zkusit to jinudy, když někde v půli cesty narazí na slepou uličku. Své limity v test centru totiž mají nastaveny mnohem dál, než jak je nastavují stávající regule (v 25 oblastech místní standardy převyšují standardy ISO), dokud si nejsou jisti. Teprve pak na ten který produkt přilepí těch pět slavných písmen. Tak třeba nosič kol pro americký trh na velké vozy typu RAM má ve svém rodném listu 75 předchůdců, než vznikl produkční model.

 

 

Každý produkt, co tu někdo vymyslí a vyvine, musí splňovat tři kritéria: kvalitu, bezpečnost a design. Tím je Thule možná samo proti sobě, protože jejich výrobky jsou takřka nesmrtelné, trvanlivé a spolehlivé. Což je hlavně práce nového testovacího centra, na které jsou tu velmi hrdí. V tichosti ho otevřeli v době, kdy řádila pandemie covidu, a i pro vývojáře bylo poněkud překvapující, když se po období home officů vrátili do práce a objevili tam nové zařízení, co stálo osm milionů dolarů.

 

 

Testováním jsou tu tak trochu posedlí. Budoucí produkty namáhají jak chemicky, třeba proti korozi, tak hlavně mechanicky na mnoha prazvláštních strojích. Třeba na „mixéru“, co stojí na šesti hydraulických pístech, ty na stotunovém betonovém bloku a ten zase na vzduchových polštářích, které rozpouštějí vibrace, aby se neotřásala polovina Švédska.

Ke stolici je připojena vrchní část střechy automobilu, kterou jednou pro své vlastní testy dodá Volvo, jindy BMW, na ní nosič i s kolem a celé se to hýbá, poskakuje, naklání jako vlnobití. Tady se ověřuje, že nosič bude i na konci jízdy tam, co byl na začátku, a že náklad zůstane nepoškozen. Takže pokud snad někdy máte obavu z toho, jak se vám kolo na dálnici ve stotřicítce kinklá, vězte, že tento test je mnohem přísnější a supluje podklad horší, než je tankodrom českých silnic. Než nosič přejde do výroby, „najede“ na této houpačce 75 000 kilometrů. Pak pochopíte, proč je tahle mašina v provozu 24/7.

 

 

Jako ve stíhačce

Dalším hi-tech testovacím prostředkem je katapult, který zase simuluje podmínky při automobilové nehodě. Píst umí vyvinout dva meganewtony, což zhruba odpovídá síle, jakou dohromady vytáhne osm dvoumotorových stíhaček F-14 Tomcat. Logické se pak zdá, že do základů tohoto tobogánu nalili 600 tun betonu. Celé to doplňují vysokorychlostní kamery, každá za 100 000 eur, snímající každou milisekundu pohybu, protože když mrknete, je celý test znehodnocen, kdežto kamera nemrká. V „crash labu“ provedli za dobu jeho existence už 500 testů.

Navrženo a otestováno máme, je čas data přesunout do praxe. A protože si Thule zakládá na filozofii samo-domo, předchází výrobní lince zastávka v zámečnické dílně.

 

 

Švédové si totiž nevyrábějí sami jen komplet součástky, ale i samotné nástroje na jejich výrobu. Za rok tu lisy pod tlakem 400 tun vyrazí z ocelových plátů 40 milionů komponentů, k tomu soustružníci odladí 10 000 nástrojů/forem do těch 800 různých mašin. Odchylka na setinu milimetru se kontroluje každou hodinu.

Poslední, ale asi největší hala, je samotná manufaktura, kde to syčí, bouchá a montuje se, přičemž lidské ruce tu nahradily robotické paže. Bílé, mechanické a neúnavné, padesát jich tu kmitá. Jen šest zaměstnanců dohlíží na celý ten proces; automatizace je jediný způsob, jak dosáhnout absolutní preciznosti. Následuje sedm kontrolních procesů, a pokud produkt neprojde předchozím, něco bude scházet nebo bude chybně, nedostane se k dalšímu. Teprve pak obdrží čárový kód, svou vstupenku do světa – 600 000 krabic za rok, jednu za čtyři minuty, tady zapečetí a odešlou ven.

 

 

Razítko od expertů

Velké celosvětové představení novinek nazvané THEX 23/24, kvůli kterému tam na sever putovalo na šest stovek lidí, dalo nahlédnout do produktového portfolia a vedle lyžaře Ingemara Stenmarka, dvojnásobného olympijského vítěze z Lake Placid 1980 a vůbec první tváře značky, představilo na jednom místě všech čtyřicet svých ambasadorů.

Čtyřnásobného mistra světa v MTB slopestylu Emila Johanssona; Anju Pärsonovou, olympijskou šampionku z „přezkáčů“; Charlotte Kallaovou, šampionku bílé stopy. A z Nepálu přijel taky Appa Šerpa, kterému v Thule říkají Michael Jordan Mount Everestu, protože na vrchol hory hor vylezl 21x a pak ještě založil nadaci, co přináší nepálským dětem vzdělání. Snad jen ABBA v této hvězdokupě slavnostního večera scházela. Mamma mia!

Tyhle slavné tváře na jedné straně šíří po světě myšlenku značky a na druhé ty své posílají do její centrály jako zpětnou vazbu. Protože ač inženýři v továrně mají své know-how i uživatelskou zkušenost, zkoušku ohněm provádějí právě až opravdoví profesionálové z lyží, kol, surfů.

 

 

Produkty Thule se prodávají ve 140 zemích světa a příští rok na pulty dorazí třicet nových, což je vůbec největší nával novinek v historii značky. Navíc i v nových produktových kategoriích. Protože i cyklista se v životě dostává do různě složitých situací, může potřebovat přespat v divočině, takže Švédové vymysleli stan na střechu nebo i na tažné zařízení. A jako následek takového divokého dobrodružství pak možná bude potřebovat kočárek nebo dětskou sedačku, které spolu s produkty pro pejskaře tvoří nový pilíř produkce a zdůrazňují filozofii Thule.

Tedy nabízet bezpečná a snadná přepravní řešení pro ty, co neumějí vydržet na jednom místě a to všechno své chtějí vozit pořád s sebou. Ostatně takové je motto značky. Bring your life.

Připravil: Filip Grim, Hillerstorp

Foto: Thule

 

 

ROZHOVOR

Produktový manažer

 

Jak je značka Thule velká a jaký důraz klade na každou jednu větev svého byznysu, dokládá i funkce Mikaela Österlinga. „Jsem produktový manažer, který má na starost jen nosiče kol na tažné zařízení.“ To je asi to nejdůležitější, co cyklistu v portfoliu švédské značky zajímá. „Nosiče kol představují čtvrtinu našeho obratu,“ říká brýlatý inženýr.

 

 

Jste cyklista?

„Ano, biker.“

 

Jaká je dnes ve Švédsku nejoblíbenější disciplína?

„Největší tradici máme na horském kole, ale silnice, protože tu není tolik aut, a gravel rostou. V MTB máme hluboké kořeny a stále vznikají nové bikeparky.“

 

Znáte profil typického zákazníka Thule? Dá se říct, že je to 20letý biker, nebo naopak otec od aktivní rodiny?

„Snažíme se zasáhnout všechny skupiny, ale opravdu hodně nosičů prodáváme rodinám, takže v našem portfoliu jsou dva, na které umístíte čtyři kola. Jsou prostorné, přitom kompaktní a velmi populární. Rodinná volba. A pak máme nosiče pro hardcore bikery.“

 

 

Co takový hardcore uživatel požaduje?

„Pro všechny naše zákazníky je to nejdůležitější bezpečnost jejich kola. Nechcete přece, aby vám kolo za jízdy odletělo z auta. Druhý požadavek je časová úspora, když kolo nakládáte. V Evropě jsme omezeni prostorem pro kola, protože koule unese jen určité množství kil. U standardního auta se pohybujeme někde mezi 60 a 90 kily. A když přidáte maximální délku, respektive šířku držáku, jsme omezeni druhou veličinou. Kola proto musejí být seskládána těsně vedle sebe, a to byl náš největší úkol u nového nosiče Thule Epos. Dostali jsme se na 25 centimetrů pro jedno kolo. Umožnilo to teleskopické rameno, které výrazně urychluje nakládku i vykládku. Tady je ta časová úspora. Provedli jsme řadu testů a kolo dnes naložíte za třetinu času.“

 

Pětadvacet centimetrů mezi koly? Když máte 800mm řídítka, někde to musí zákonitě kolidovat.

„Kola samozřejmě umísťujete na střídačku, a kdyby přece jen, tak ho můžete posunout stranově, až najdete skulinu, kde ke kolizi nedochází. Řekl bych ale, že řídítka nejsou ten největší zádrhel, častěji je problém to, jak dostanete řídítka nad sedlo vedlejšího kola. Zvlášť pokud nemáte teleskopickou sedlovku.“

 

 

Vyžaduje silničář, biker a e-biker něco jiného?

„Všichni chtějí to stejné – převézt bezpečně svoje kolo. Sledujeme ale velký trend: tím, jak se auta zvyšují a jezdí víc a víc aut typu SUV, a k tomu jsou kola těžší, hlavně ta elektrická, tak lidi upouštějí od toho, aby je umisťovali na střechu a raději volí tažné zařízení. Výjimkou jsou silničáři, jejich kola jsou lehoučká, a proto pořád mají tendenci vozit je nahoře. Když máte na autě příčníky, je nosič už celkem minimální investice. Na jedno kolo nebo na to silniční je střecha stále populární řešení, ale trend je jinde. K tomu se přidává i faktor spotřeby, hlavně elektřiny u elektroaut, takže se hledá aerodynamičtější řešení. Což střecha logicky není.“

 

I tohle testujete?

„Nemáme aerodynamický tunel, ale testy provádíme. Zajímavostí je, že u úložného boxu Thule Arcos na kouli jsme při jeho instalaci naměřili vyšší dojezd. Když tam, kde za autem vzniká tření, umístíte box, dojedete dál. Ale to je spíš otázka na specialisty.“

 

Co se dá u nosičů ještě vymyslet?

„Posledních řekněme dvacet let vypadají takřka stejně. Věci se ale vyvíjejí a uvidíme, jak se promění samotné tažné zařízení a co v budoucnu unese. To pro nás bude zajímavé sledovat. Máme několik variant nosičů a budeme zvažovat, jestli je vypustíme do světa. Ty mají jinou než stávající konfiguraci, takže očekávejte, že nosiče budou v budoucnu vypadat jinak.“

 

 

Kolo po směru jízdy třeba?

„Máme v Thule kreativní lidi a sledujeme, co dělají. A to je asi tak všechno, co můžu říct. V našem vývojářském centru jsme teď ale udělali zajímavou věc. Měli jsme jedno pro Evropu, jedno v USA – a nyní jsme obě spojili. Díky tomu křížíme myšlenky obou a učíme se jeden od druhého.“

 

Americké nosiče jsou tak jiné?

„Ano, a taky jejich cena. Na první místě je rozdíl v tom, že tam na autech nemají kouli, ale oj, takže na nich můžete převážet poměrně těžký náklad. To znamená, že tam až tolik nemusíte hledět na prostorový minimalizmus. I díky tomu vzniklo nezávislé rameno na Eposu, které můžete přichytit kdekoliv na rám, na sedlovku nebo i na kolo. Naložení kola je díky němu velmi jednoduché a kolo nepoškodí. Vidíme, že víc a víc uživatelů do svého kola investuje stále vyšší částky, a nechtějí si poškrábat lak. Rameno taky umožňuje individuální naložení a klidně vytáhnete prostřední kolo bez toho, že byste museli nejprve odepnout to krajní. Otevřelo nám to nové možnosti.“

 

Kdy dostáváte nápady? Na kole?

„Jasně, tam často. A taky ve spolupráci s našimi ambasadory, mezi nimiž je hodně bikerů. A hlavně spousta kolegů v Thule jezdí na kole. Myšlenky tečou přirozeně od nich. Mou prací je spíš obchodní stránka a posoudit, jestli nápad má potenciál. Pak se produkt dva tři roky ladí.“

 

 

Takže dnes už přemýšlíte o roce 2026?

„Rok 2025 už máme uzavřený.“

 

Jak design nosičů změnily e-biky?

„Váha je jeden faktor a druhý je tvar rámů. S tradičním uchycením, než jsme vymysleli nové rameno, nebylo vždy úplně jednoduché kolo připevnit. Ještě když se k tomu přidal specifický tvar dámského rámu, co nemá horní rámovou trubku. I to byl motiv, co nás vedl k této paži. Ta je jednou ze čtyř vychytávek nosiče: rameno poslouží jako stojan při servisu kola, nová je nakládací rampa právě pro těžká e-kola, pak je tu ještě magnetická podložka, aby se vám při opravě nezakutálely šroubky, a poslední je zabezpečení proti zlodějům.“

 

To znáte i ve Švédsku?

„Jistě, proto každá tahle paže má svůj vlastní zámek, co představuje první úroveň zabezpečení. Kolo můžete zamknout a kdyby nějaký nenechavec šel kolem, tak bez nástrojů se k němu nedostane. Tohle umí zastavit ty příležitostné zlodějíčky, ale nezastaví to specialisty. Proto jsme se spojili s německým Abusem a vytvořili zámek, který pomocí ocelového lana zajistí všechna kola. Pokud neodnesete celý držák, ke kolu se nedostanete.“

 

 

Thule je typicky černá a stříbrná, tedy plast a hliník. Neuvažujete třeba o karbonu?

„Plus základní rám je z oceli. Váha je náš problém, ale pokud do úvah zapojíme cenu jiných materiálů, tak nás to v rozletu trošku brzdí. Karbonové vlákno není nic, co by dnes patřilo mezi naše priority, ale váha naopak ano. Takže bojujeme, abychom ji srazili co nejníže.“

 

Možná naštěstí, možná naneštěstí žijeme v době elektroniky. Nepřemýšlíte o nějaké technologické vychytávce, apce? Znáte třeba ty smutné případy, kdy lidé vjedou do podzemních garáží s kolem na střeše a…

„To je zajímavá myšlenka. My si bereme na starost, aby vám kolo nespadlo, když řídíte, dál jsme se však ještě nedostali, ale úvaha je to zajímavá. Zvlášť když na nosiči máme k dispozici 12 voltů.“

Připravil: Filip Grim

Foto: autor

---

FOTOGALERIE

 

---