Čtyřnásobný vítěz Tour de France dorazil před lety poprvé v životě do Prahy coby čestný host pro otevírání cyklistického showroomu L27 a než přestřihl šerpu, stihl se mrknout po městě a po obědě vysrkl i české pivo. Malé, samozřejmě! „Zkusil jsem své první a rozhodně nejsem zklamaný,“ pochválil. „A snad nebylo poslední.“
Zatímco si René Andrle, Froomova česká spojka a sportovní ředitel v jeho týmu Israel-Premier Tech, odbyl pravidelný konferenční hovor tzv. performance group, který se koná každý týden, usedl britský profík na půl hodiny k šálku zeleného čaje a dotazníku z rubriky Sběrák, na který se obvykle odpovídá stručně, výstižně, mnohdy s nadsázkou a často jednou větou – on však věc vzal, asi jak má ve zvyku, velmi seriózně.
Než začal odpovídat, musel se vypořádat s malým kvízem: prohlížel si sedm titulních stran magazínu 53×11, na nichž se od roku 2013 a naší návštěvy u něj v Monaku objevil, a dumal, která se mu zamlouvá nejvíc. A pak ukázal prstem ne na žluté barvy, jak byste možná čekali, ale na obálku čísla 5 z roku 2018 plnou růžové. „Asi tato,“ pronesl a vysvětlil: „Protože tohle Giro bylo nejvíc nečekané vítězství. Ještě tři dny před koncem jsem vlastně na něj ani nemohl pomýšlet.“
Ve skupině, nebo sólo?
Toto je cyklistický rozhovor, ne? A v cyklistice žádné vítězství není sólo vítězství. Ačkoliv to není často vidět, za vítězstvím jedince stojí vždy víc lidí. Mistrem světa je jen jeden závodník, tedy aspoň pro ty zvenčí, ale v žádném případě závod nevyhraje jen jeden člověk. Vždycky je za tím ta skupina, ať je to rodina, nebo pak samotný tým.
Dvoustovka, nebo krátký švih?
Bez debat dvoustovka. Své tréninky sice počítám spíš na hodiny než na kilometry, protože žiju na jihu Francie a tam by vám dvoustovka zabrala devět hodin. Typicky ujedu 100 nebo 150 kilometrů za den, což ale někdy trvá pět nebo šest hodin.
S helmou, nebo bez?
S, rozhodně s! Dnes a denně vídám moře hrozných karambolů. Neřekl bych, že Monako je nebezpečné, stejně z každého tréninku se jen jeho malá část odehraje přímo ve městě. Ale v horách nad městem je řada celkem nebezpečných sjezdů a vy nikdy nemůžete vědět, co vás čeká za další zatáčkou.
Časovka, nebo kopec?
Jestli mě něco naplňuje a baví, pak je to stoupat do kopců. Ne trpět na časovkářském kole. Nicméně bez dobré časovky nemůžete být grandtourovým šampionem. Časovku musíte umět, ale je to jedna z nejtěžších disciplín profesionální cyklistiky. Nedávno jsem proti časovkářským kolům vystoupil, protože mi to přišlo jako zajímavá otázka. To, že UCI zakazuje různé pozice na kole, mi přijde zvláštní, protože v našem sportu jsou mnohem nebezpečnější situace, co působí daleko víc nehod. A jedna z nich, o které bychom mohli debatovat, je požadavek na užívání časovkářských speciálů. Když ležíte na nástavcích, na kterých nejsou umístěny brzdy, tím jdete problému naproti.
Černé, nebo bílé ponožky?
Bílé, ačkoliv musíte mít dobrého sponzora, který vám bude dodávat pravidelně nové. A bílé vás zrychlují.
Nízké, nebo vysoké?
Dnes si musíte dávat bacha, jak vysoké ještě můžete nasadit. Ale jinak samozřejmě dlouhé.
Voda, nebo ionťák?
Vodu. Já neumím moc dobře míchat energetické nápoje. Někdy, když jedu dlouhý trénink, do vody jen přimíchám ovocný džus. Neříkám jezdit úplně bez jonťáků, třeba dva bidony za den vypiju, ale obecně se snažím trénovat na přírodní bázi. V závodě je to ale něco jiného, tam musíte doplňovat energii správně.
Tusker, nebo Guinness?
Vy znáte keňské pivo? Tusker. Kdykoliv. Na něm jsem vyrůstal. Ve skutečnosti je to velmi dobré pivo a myslím, že vy Češi byste to potvrdili.
Crème brûlée, nebo pudding?
Francouzi mají na dezerty patent. To člověk zjistí, když v Monaku prožije tolik let jako já.
Nyama Choma, nebo Fish&Chips?
To je taky bez debat. Ryba a hranolky je vrchol britské gastronomie, ale je dobrá možná tak ve tři ráno po večírku. Pokud si chcete pochutnat, pak jedině dobré Nyama Choma, národní keňské kozí maso z grilu.
Campagnolo, nebo Shimano?
Moje první silniční kolo ještě v Jihoafrické republice bylo na Campagnolu. Kdybych si měl vybrat sadu na závodění, tak Shimano. Kdybych jel do kavárny, tak Campagnolo. Stylovka. Legenda.
Elektronika, nebo mechanika?
Musím to přiznat – elektrika na mě opravdu zapůsobila. Už bych neměnil, byl by to krok zpět. Doma mám osm nebo devět kol, ale jen asi jedno nebo dvě Pinarella, co jsem na nich vítězil, jsou mechanická.
53×11, nebo compact drive?
Protože jsem profík, tak 53×11.
Kotouče, nebo ráfkové brzdy?
To je mé oblíbené téma, ale musím říct, že technologie letí dopředu. Můj pohled na diskové brzdy byl na začátku ovlivněn tím, že jsme ve Sky používali komponenty, které nebyly úplně kompatibilní – jedna značka třmenů a jiná značka brzdových pák. A to moc nefungovalo, takže to nebyla ta nejlepší první zkušenost. Ta přišla až v Izraeli, protože si pamatujete, Ineos zůstal na ráfkových brzdách snad dva roky poté, co většina týmů už přesedla. První problémy se vyřešily a získal jsem k nim důvěru. Navíc ve třmenech je dnes už víc prostoru mezi destičkou a kotoučem a kola už nevydávají takové zvuky jako na začátku.
Galusky, nebo bezduše?
Volím bezdušové pneumatiky. Tím, že se jezdí s nižším tlakem, mi to přijde komfortnější, přitom rychlost neutrpí. Pro závod je to ale bod k zamyšlení. Když vás potká defekt, musíte zachovat chladnou hlavu a vědět, co udělat. V závodech obutí měním v závislosti na typu závodu. Obecně se dá říct, že bezduše používám na rovinatější tratě, kdežto galusky, když jsme v horách a tedy ve sjezdech. Právě kvůli bezpečnosti.
Mallorka, nebo Tenerife?
Ačkoliv mám na ten ostrov i některé drsné vzpomínky, tak Tenerife. Vždycky jsem odtud odjížděl s lepší kondicí, než když jsem tam přijížděl. Jednou takovou vzpomínkou je hrozný pád. Každý den jsme museli sjíždět ze sopky zhruba hodinu dolů a jeden den jsem měl pomalý defekt na předním kole. Kolo bylo měkčí a měkčí, jeli jsme jednu takovou rovnou sekci, která končila zatáčkou a tam už bylo kolo úplně prázdné. A já jel pořád rovně. V nějakých 70 kilometrech za hodinu, celé tělo jsem měl dobité. A pak si pamatuju nespočet momentů, kdy jsem se málem nedostal zpět do hotelu. Byl jsem mrtvý z intervalů a když jsem rovnou nenastoupil do doprovodného vozu, aspoň jsem se ho přidržoval. Nespočítám, kolikrát se mi tohle stalo. Ale nakonec, když přijdou závody, jste za tohle utrpení vděčný, protože závody vám najednou přijdou snadné.
Mont Ventoux, nebo Alpe d´Huez?
Lepší vzpomínky mám rozhodně na Ventoux, kde jsem vyhrál etapu při mé první vítězné Tour v roce 2013. Dokonce i ta epizoda s během bez kola, na kterou se dnes už umím podívat a zasmát se jí. Pravda, tenkrát to bylo dost šílené, chaotické.
Monte Zoncolan, nebo Cole delle Finestre?
Oba jsou mytické vrcholy Gira. Zoncolan je speciální, já tam opravdu silně toužil etapu vyhrát, protože je to brutální kopec. Ale etapa přes Finestre v roce 2017 představuje můj asi nejlepší den na kole v životě, protože se mi tam podařil dlouhý únik a navíc zvrátit průběh Gira, které se do té doby pro mě nevyvíjelo dobře. A že jsem těch dobrých dnů zažil. Takže to asi mluví o jeho významu.
Vysílačky, nebo intuice?
Záleží na tom, kdo za vámi v autě sedí. Musím říct, že až posledních pár let své kariéry chápu, že zrušení vysílaček by znamenalo velký krok kupředu v bezpečnosti závodu. Sportovní ředitelé v autě mají dík aplikaci VeloViewer přístup k informacím, jenomže je mají úplně všichni. Takže každý vidí, že za dva kilometry přijde úzký most. A já bych si dovolil tvrdit, že cyklistika je jediný sport na světě, kde když sportovcům řeknete, aby kvůli blízkému nebezpečí zpomalili, tak oni naopak zrychlí. Protože v tom místě chtějí být první, zvládnout potenciální nebezpečí relativně bezpečně, protože vzadu stoprocentně vznikne špunt, pád. Kdybychom takové informace neměli, projel by peloton mnoha místy daleko snáz. A to se stává klidně 100 kilometrů od cíle. Všichni najednou začnou uprostřed etapy bojovat o nic a tam se nejvíc padá. Takže intuice, která přichází se zkušeností. Ale pokud vysílačky zůstanou, napadá mě: ať otevřou kanály fanouškům. To by bylo fantastické.
Taktika, nebo útok?
Ale taktika může být útok. Já vždycky pevně věřil v to, že máte jako první uchopit šanci. Takže být první, kdo zaútočí.
Tour, nebo Giro?
To je zajímavá úvaha. Řekl bych, že puritán zvolí Giro, protože tam uvidí mnohem zajímavější závodění. Není tak kontrolované, je to klasický styl závodění. Zatímco na Tour de France máte to nejlepší z každého top týmu, tolik je toho ve hře, každý je soustředěný a napjatý. Giro je vzrušení, ale upřímně – Tour nic nepřekoná. V našem sportu nestojí nic výš. Je to laťka.
Roubaix, nebo Flandry?
Jako divák miluju oba. A když jsem sám na kostky narazil, nemám na ně ty nejlepší vzpomínky. Respektive jízdu na kostkách si relativně užívám, ale horší byl ten boj před sektory. To je vždycky pohroma. Třeba na Tour v roce 2014, tam jsem na první sektor vůbec nedojel, na mokrém asfaltu jsem dvakrát spadl a ještě před prvním si zlomil zápěstí a jel domů. Ale když si mám vybrat z těch dvou klasik, pak Roubaix. Má historii a je to skvělá podívaná. Podívaná!
Internet, nebo časopis?
Je to siice stará škola, ale časopis.
Cholerik, nebo flegmatik?
Kliďas. Když jste flegmatik, pak vidíte jasněji. A v třítýdenním závodě musíte věci vidět jasně.
Foto: Jan Brychta
Myšlenky Chrise Frooma jsou výňatkem z vydání 53×11 leden 2023, které lze stále zakoupit v našem e-shopu…
Přidat komentář