Značku Pedelec Adventures znám nejen z německých časopisů, ale také z veletrhu Eurobike. Tam se u velkého modrého náklaďáku, na němž byly nápisy Pedelec Adventures, bylo možné registrovat se pro otestování elektrokol. Nikdy mi ale nebylo úplně jasné, čím se tato organizace vlastně zabývá, jestli je to cestovka, nebo jen soukromý cestovatelský projekt. A proto nezbylo než si se Susanne popovídat. Naprostým překvapením celého rozhovoru byla zmínka o vzniku slova pedelec.
připravil Honza Galla foto archiv pedelec-adventures.com a uvedení autoři Susanne má za sebou spoustu elektrokolových výprav po celém světě a v následujících letech plánuje projet se svým malým terénním obytným náklaďáčkem mnoho dalších zemí. Ráda by se stala první ženou světa, která podnikne výpravy na elektrokole na všech šesti kontinentech. Proto jsme se v rámci rozhovoru věnovali především jejímu projektu Pedelec Adventures jako celku, a pak už jen expedici v Mongolsku, která byla v mnoha ohledech naprosto výjimečná. Obsáhnout totiž všechny její cesty by bylo téměř nemožné.
Můžeš nám trochu představit Pedelec Adventures?
Pedelec Adventures není cestovka, jak by si někteří mohli myslet. Je to můj soukromý projekt, i když má stále větší a větší přesah. Ta značka se zrodila z mé touhy poznávat svět. Už ve chvíli, kdy se ve větší míře na trhu objevila elektrokola, začala jsem se o tento obor hlouběji zajímat. A když se pak na světě objevily horské e-biky, řekla jsem si, že to je perfektní dopravní prostředek, na kterém se dá projet svět. Jenže jsem potřebovala z něčeho žít. Proto jsem začala vyrážet na cesty spolu s týmem lidí, který výpravy dokumentoval, připravoval z nich videa a fotografie, které jsem pak používala na přednáškách, v článcích pro časopisy atd. To vše nejen v Německu, ale i v dalších evropských zemích. Také jsem pomáhala lidem, kteří se chtěli na podobné elektrokolové výpravy vydávat sami. Sdílela jsem s nimi své zkušenosti a dávala jim doporučení, třeba co se týče výbavy. To vše dělám už zhruba deset let. Za tu dobu se z projektu Pedelec Adventures stala jakási platforma, která propojuje všelijaká odvětví elektrokolového průmyslu a také samotné cyklisty. Například, pokud si chcete koupit brašnu na kolo, mohu vám ji doporučit, protože jsem jich testovala už mnoho, a mohu tak říci, která z nich je nejlepší pro vaše použití. Stejné je to i se samotnými koly. Také spolupracuji třeba s prodejci elektrokol, kteří mívají prezentace ve svých obchodech, a já za nimi jezdím a dělám u nich přednášky. A samozřejmě jsem napojena i na samotné výrobce e-biků a komponentů, testuji jejich produkty a pak o nich referuji dále.
Jak ses dostala k elektrokolům?
Když jsem studovala tlumočnictví na univerzitě v Heidelbergu, potkala jsem svého kamaráda ze střední školy, který založil Extra Energy. To byla první organizace, která už v devadesátých letech mezi sebou porovnávala jednotlivá elektrokola. Začala jsem pro ně pracovat. Snažila jsem se lidi přimět k tomu, aby si kolo vyzkoušeli na testovací dráze. A když jsem se jim pořád dokolečka pokoušela vysvětlit, co to vlastně elektrokolo je, že se na něm musí šlapat, aby motor pomáhal, říkala jsem si, že je to vždycky strašně dlouhá věta, a že to je složité, a že bychom pro to potřebovali nějaké slovo, které by to jasně definovalo. Z toho důvodu jsem v diplomové práci poprvé použila slovo „pedelec“, což je zkratka pro Pedal Electric Cycle. Chtěla jsem si vlastně udělat svou práci jednodušší a chtěla jsem, aby to slovo bylo mezinárodní. Pak už jsem jej začala používat i v článcích nejen v Německu, ale i v zahraničí, a to slovo se prostě ujalo a začalo se používat celosvětově. Mimochodem, byl to také můj začátek v žurnalistice.
Proč raději cestuješ na elektrokole místo na klasickém kole? Kde jsou podle tebe hlavní výhody?
Jsem rychlejší! Zvládnu za den ujet větší vzdálenosti a jsem také flexibilnější. Snáze mohu opustit zpevněné cesty a pustit se do terénu. Další předností je, že zvládám lépe prudké anebo dlouhé kopce. A když přijedu nahoru nejsem úplně zničená, ale mohu si užít výhledu do okolí. Asi největší výhodou ovšem je, že mohou spolu jezdit dohromady lidé různé výkonnosti. Když jsem se chtěla vydat na svou první cestu na kole a zeptala jsem se svých kamarádů a rodiny, kdo by se mnou jel, nebylo jich zase tolik. Někteří měli strach, že budou pomalí, jiní zase, že na mě budou muset čekat. Ale s elektrokolem si můžeš vybrat, jakou úroveň přípomoci chceš dostávat, a najednou každý může vyrazit s každým. Máma se svými dětmi, nebo partnerské dvojice a celé skupiny lidí. To jsou pro mě asi největší výhody.
Není to ale jakési ztělesnění dnešní uspěchané doby, kdy všechno musí být rychlejší?
Není to jen o rychlosti. Je to prostě jiný způsob cestování. A navíc, pokud se podíváš na většinu lidí, stále cestují autem, hromadnou dopravou, nebo na motorce. Přesednutí na elektrokolo potom pro ně vlastně znamená zpomalení.
A co nevýhody?
Samozřejmě je to kolo těžší, což je způsobeno motorem a baterkou. Na cestování není většinou jedna baterka dost, takže vozíme dvě nebo i tři. A také je třeba hledat zásuvku pro nabití baterie, anebo nějaký jiný způsob nabíjení v podobě třeba solárních panelů. Vzhledem k cestování je ale největším omezením nemožnost s elektrokolem létat letadlem, respektive nemožnost přepravovat baterie.
Jak moc přemýšlíš nad hmotností zavazadel, které s sebou povezeš?
Hodně! Hmotnost dělá obrovský rozdíl. Každý, kdo cestuje na klasickém bezmotorovém kole, to určitě potvrdí, a hraje to také velký rozdíl na elektrokolech. Dám ti příklad. Když jsem byla v USA, jela jsem se dvěma kamarády. Oba byli o dvacet až třicet kilo těžší než já. Všichni jsme jeli zhruba stejnou rychlostí, ale oni měli vždy o jeden stupeň nižší přípomoc tak, abychom za celý den měli stejnou spotřebu energie a stejně nabité baterky. To dost dobře ukazuje, jaký rozdíl hmotnost dělá.
V Maroku a také v Mongolsku jste používali solární panely umístěné na vozících k nabíjení baterií. Jak to celé fungovalo?
V Mongolsku jsme měli dva semiflexibilní panely umístěné na vozíku, na konstrukci, kterou jsme si sami postavili. Ta také umožňovala, aby se panely nakláněly směrem k slunci. K tomu jsme měli velmi malé a lehké cestovní nabíječky z USA, které propojily solární panely přímo s baterkou, takže jsme nepotřebovali nějaké měniče napětí, nebo jinou elektroniku, která by zvyšovala ztráty a také byla zbytečně těžká. Byli jsme takto schopni získat 45 až 50 W. V Mongolsku jsme měli úplně první systém od Bosche s kapacitou baterky 255 Wh, takže jsme potřebovali zhruba 10 hodin slunečního záření na to, aby se baterie plně nabila. Každý z nás měl čtyři baterie, což nám ve výsledku dalo větší dojezd, než jaký jsme potřebovali, protože jsme byli celkově hodně pomalí. Jaksi jsme tam totiž propadli nomádskému životu a nikam se zbytečně nehnali.
Takže jste tam používali jen nabíjení ze solárních panelů? Kolik kilometrů za den jste byli schopni urazit?
Ano. Mongolsko bylo čistě solární. Samozřejmě, že to člověku omezí dojezd, ale je to skvělý způsob cestování. Mou první cestou se solárními panely však byla ta v Maroku, což byl pro nás takový test, abychom viděli, jak to celé funguje. Tam jsme nabíjeli zhruba 70 % energie ze slunce a zbytek ze zásuvky. V Maroku jsme proto jezdili mnohem více kilometrů. Také proto, že jsme měli jiné přívěsy, které byly těžší, a tak nějak nás nutily zůstat na asfaltových a šotolinových silnicích. Mám pocit, že naše největší ujetá vzdálenost za den tam byla asi 180 km.
Jak se rozhodujete, jestli na dané výpravě použijete solární panely, anebo ne?
Hodně to záleží na počasí. Když jsme vyráželi na Island, bylo poměrně jasné, že tam to se solárními panely úplně nepůjde. Především proto, že počasí se tam mění hodně často, je tam často zatažené nebe a také sluneční svit tam není tak silný jako třeba v Maroku.
Přemýšleli jste někdy nad větrnou energií?
Ano, přemýšlela jsem o tom. I když bychom malou elektrárnu nevezli třeba přímo na kole, mohli bychom ji mít připevněnou na autě, které s námi jelo. Na některých cestách jsme totiž s sebou měli podpůrné auto. Hlavně pro kameramany a fotografy. Ne v Mongolsku nebo Maroku, ale třeba na Islandu.
Jak se dostáváte do vzdálených destinací, když není možné létat s elektrokoly?
Pokud se chcete vydat na dlouhou výpravu na elektrokole a chcete přitom navštívit vzdálené země, musíte se tam nějak dostat. Většinou je to ta největší výzva, kterou musíte překonat. Naštěstí mám tu možnost úzce spolupracovat s firmami z cykloprůmyslu, které se elektrokoly zabývají, takže například do Mongolska nám baterie posílal samotný Bosch speciální dopravou. My jsme si už s sebou do letadla vzali jen samotná kola. V té době to bylo ještě možné, ale dnes už mnoho leteckých společností zakazuje vzít si s sebou elektrokolo úplně, byť je bez baterie. V USA jsme měli kola od Haibiku, který tam právě začínal, a my tam použili kola, která měli přímo ve Státech.
Který z mongolských zážitků byl pro tebe ten nejvýraznější?
Myslím, že to nakonec byla všechna ta setkání s místními lidmi, protože jsme to vůbec nečekali. Stávalo se, že jsme s nimi seděli v kruhu uprostřed stepi, široko daleko žádná civilizace, oni nemluvili žádnou řečí, kterou jsme mluvili my, a rukama nohama jsme si nad rozloženými mapami vysvětlovali, jakou nejlepší cestu zvolit. Jednoho rána jsme se vzbudili, rozepli stan a před ním už čekali tři nebo čtyři muži, aby se s námi mohli dát do řeči. Jeden z nich naštěstí uměl rusky, stejně jako já a Ondra, takže jsme si konečně mohli s někým opravdu popovídat. Samozřejmě tam měli i láhev vodky, ale my nejdříve potřebovali ranní kafe. To jsou zkrátka nezapomenutelné momenty.
jméno: Susanne Brüsch
tok narození: 1973
bydliště: Berlín
vzdělání: jazykové
zaměstnání: šéfka Pedelec Adventures, novinářka a tvůrce obsahu kolo: momentálně HNF Nicolai XF3
motto: Život je příliš krátký na to, abychom seděli doma.
www.facebook.com/PedelecAdventuresSusanneBruesch
www.instagram.com/pedelecadventures
Přidat komentář