Strašně nemám rád, když… Krásný začátek úvodníku, jen co je pravda. Takový pozitivní. Přitom přesně tyhle osobní příspěvky v časopisech nemám rád. Co je mi do toho, že někdo něco nemá rád, že ho něco štve. Ať se s tím vypořádá sám, že ano. Většinou tak bývají uváděny texty kritické a moralizující, na kterých je často nejhorší to, že jejich autor sám není nositelem vzývaných vlastností. Ale rád o nich mluví. Jenže přes to všechno zrovna teď nemůžu začít jinak.
Nemám rád, když se generalizuje pojem cyklista. Typicky ve zprávách se statistikami, kolik nehod způsobili cyklisté v podnapilém stavu. Vždyť dobře víme, že tady většinou jde o „cyklisty“, kteří na starých plečkách popojíždějí do pivních náleven, aby sebou při podroušeném návratu někde plácli do příkopu a došli pohmoždění či zlomení. Nebo nedali přednost na křižovatce. Přesto to ale nejsou jen oni, kdo nám všem utváří společný statistický obrázek.
Před lety kdesi v Alpách jsme na prezentaci nových modelů sjížděli fantastický sjezd. Tehdy ještě opravdu terénní, mimo bikeparky a dosah lanovek. Díky tomu jsme mohli přijet k soukromé horské chatičce s krásně upraveným prostranstvím. Přes něj vedla široká lesní cesta, nepříliš používaná. Nikde nikdo, cesta, u ní značka: Cyklisté prosím sesedněte z kol, soukromý pozemek. Všichni zúčastnění sesedli z kol a těch 200 metrů poslušně tlačili. Přiznám se, byl jsem jediný, kdo sice z kola také sesedl, ale stoupl si na pedál a stylem koloběžkáře se jal ten „zbytečně uzavřený“ kousek zdolávat. Jak bych asi mohl kolem škodit, že ano?
„Máš to zapotřebí? Není to zbytečné? Vždyť je to jen 200 metrů…,“ řekl mi náš průvodce a všichni ostatní do jednoho se na mě podívali pohledem se stejným významem, v jakém jsem sám sebe v tu chvíli zhodnotil. „Já jsem fakt hloupej. Zbytečnost!“
Jen o něco méně let nazpět jsem jel se stánkem Vela na závod seriálu Kolo pro život. K místu startu a cíle se přijíždělo po úzké asfaltce, v tom, že jsem dobře, mě utvrdili rozjíždějící se sportsmani. Jeden jel pěkně středem asfaltky a nehodlal uhnout. Když jsem nabyl jistoty, že o mně ví, že nemá sluchátka, že prostě jen zahloubaný do svých ambicí nebere ohled napravo nalevo, zatroubil jsem. Krátce. Abych o sobě dal vědět. Dočkal jsem se nadávek a vztyčeného prostředníku. Stáhl jsem okénko a vědom si mladého potomka v autě, udržel jsem se na slušné úrovni.
„Nemůžeš jet normálně po straně?!“
„Tady se jedou závody, tady jsem králem já!“ Tak nějak zněla odpověď ve volném překladu, zbavená vulgarit. Neměl jsem chuť ani sílu vysvětlovat, že závody se přece jen jedou o kousek jinde a on je tady v běžném provozu. A navíc jsem měl toho potomka v autě, že ano.
Jsou to jen tři týdny nazpět, kdy jsem vezl kumpány z našeho stolně tenisového klubu za dalším utkáním v pralesní lize, která má velkou výhodu v tom, že i když prohrajete, co se dá, už není kam spadnout. Začínáme, no… A na užší silnici dvojice bikerů, jeden u kraje, jeden uprostřed. Auto před námi chvíli vyčkávalo, a když se toho času majitel celé vozovky lehce uhnul ke kraji, protože potřeboval kolegovi něco říct, předjelo jej. Poté se dotyčný vrátil na střed silnice, a tak jsem začal předjíždět taky. Když jsme byli vedle sebe, vylétla jeho levá ruka na znamení, že chce odbočovat na cestu vzdálenou ještě sto metrů. A už na mne sypal nadávky. Ne, milý můj, vážně nejsem vědma, abych poznal, že tvá dlouhá jízda uprostřed silnice znamená, že asi budeš chtít odbočovat, říkám si pro sebe. On byl, nikoliv pro sebe, hlučně sprostý.
„Zastav! Co si o sobě myslí! Vytmavím mu to,“ ozvalo se v autě plném necyklistů, tří ze čtyř. Raději jsem nezastavil se slovy: „Takovým nic nevysvětlíš.“ Netoužil jsem po zbytečné diskuzi, konzultaci ani inzultaci, k níž klidně mohlo dospět.
Jisté bylo, že jsem v tu chvíli stál na válečné hranici mezi dvěma světy. A jasně se přikláněl k tomu civilnímu.
Jakkoliv nemám rád, když někdo cyklisty generalizuje, bylo mi v tu chvíli naprosto jasně připomenuto, že každý jeden z nás utváří obrázek právě o nás všech. V různých okamžicích, různými činy. Pro dobro nás všech by se hodila hra na zametání před vlastními prahy. Na všudypřítomnou slušnost. Strašně totiž nemám rád, když na mne na kole někdo pohlíží skrze podobné hlupce.
Přeju vám všem parádní rok 2020 nejen v sedle. A děkuju za nás za všechny za přízeň!
Rudolf Hronza
Přidat komentář