Co to vše znamená? Je dobré být konkrétní, a proto jsem pro účely tohoto článku zvolil za transparentní příklad zalesněné severovýchodní okolí Brna. Pro svoji volbu mám prostý důvod. Cesty, o kterých budu mluvit, podléhají správě Školního lesního podniku Křtiny, který je účelovým zařízením Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. Díky tomu v sobě soustřeďuje to nejlepší české lesnické know-how a zároveň připravuje na praxi budoucí lesní hospodáře. Co se zdá lesohospodářům dobré činit lesu zde, bude se zdát dobré činit lesům po celé České republice. Z příkladu lze říci, že jsou tedy dvě cesty českého bikingu – v prvním případě zářivě nablýskaná turistická cesta Šumbera a v druhém Morávkova stezka, téměř osmdesátiletý lovecký a vycházkový chodník, který byl později vyznačen červenou turistickou značkou.
Ranvej Šumbera
Zcela nová turistická cesta Šumbera, na jejíž stavbu přispěl fond Životního prostředí, vede krásným lesem úbočím brněnských Hádů. Je přibližně čtyři a půl metru široká. Protože cesta traverzuje prudký svah, její výkopy a náspy šířku umocňují a dosahují v podstatě monstrózních rozměrů. Stojíme zde před skutečně mohutně založenou cestou použitelnou pro nákladní auta. Zarážející ovšem je, jak Školní lesní podnik (dále ŠLP) Křtiny tuto cestu překřtil: Toto prý není naddimenzovaná cesta stavěná pro návrhové vozidlo sloužící k odvozu dříví, kterým je podle ČSN Lesní dopravní síť například nákladní automobil Tatra 815 o délce 8,5 metru a šířce 2,5 metru. Toto je cesta pro cyklisty a pěší, jenž umocňuje rekreační funkci místního lesa! V případě požáru je však možné dle ŠLP využít tuto cestu pro průjezd hasičských vozidel, která mají podobné rozměry jako Tatra 815. Tak by se ve zkratce dala přeložit prohlášení vedení ŠLP Křtiny k cestě Šumbera.
Cestě se dostalo značné kritiky od aktivistů z brněnských enviromentálních organizací. Ekologové mají námitky nejen k tomu, kudy cesta vede, ale hlavně k její mohutnosti. Argumentují, že cesta zdaleka nemusela být stavěna tak megalomansky, mohla být užší a tím zabrat méně cenné lesní půdy. Zdá se, že v tom mají pravdu. I kdyby se jednalo o hospodářskou cestu pro odvoz dříví – a o tu se podle ŠLP přece nejedná, protože jde o cestu pro pěší a cyklisty -, mohla mít jízdní pruh pro náklaďák minimálně o jeden a půl až dva metry užší. Tím by se značně snížila šířka, kterou ve svahu zabrala. Cesta také mohla mít místo příkopu rigol. Tím by se objem zabrané půdy opět podstatně zmenšil. Při stavbě cesty také mohlo být v klíčových místech využito opěrných zdí, jak ve výkopovém, tak násypovém svahu. Tím by se opět její šířka zmenšila a to nejenom technicky, ale i z psychologického pohledu jejího turistického uživatele. Nic z toho se nestalo, a tak stojíme před turistickou (!) cestou, na níž lze nyní vedle sebe zaparkovat tři osobní automobily.
Pomiňme teď jakékoli k přírodě ohleduplné argumenty a zamysleme se nad tím, jestli cesta vyhovuje svému účelu. ŠLP Křtiny ve svém prohlášení k cestě tvrdí, že její výstavba je od počátku pojímána jako příspěvek návštěvníkům lesa k lepšímu rekreačnímu vyžití. Skutečně odborníci z ŠLP myslí, že lidé chodí do lesa proto, aby korzovali po štěrkové ranveji 4,5 metry široké, odříznuté od lesa pětimetrovými náspy a výkopy? Turisté, je jedno jestli pěší nebo cyklisté, nejsou piloti. Nepotřebují a nechtějí v lese letiště, která předstírají, že jsou turistickou cestou.
Ve jménu cyklistů? Nikoliv!
V případě cesty Šumbera se ale bohužel v jiné podobě zopakoval scénář, který se v ČR vyskytuje stále častěji. Na řadě míst naší země se ve jménu cyklistů krajina prolévá asfaltem, krásné vinuté přírodní cesty se mění v rovné koridory a utrácejí se miliardy. V tomto případě se ve jménu cyklistů a turistů postavila cesta pro jejich účely nesmyslně široká. Opět se nikdo nepídil po tom, jak by měly cesty pro sdílené rekreační užívání vypadat nebo po tom, jaké cesty pěší a cyklisté chtějí. Proto by cyklisté už konečně měli nahlas říct:
Přestaňte v našem jménu lhát a utrácet! Najděte si na to někoho jiného.
Trochu jiná píseň
Ani ne deset kilometrů od Šumbery vede nad údolím Soběšického potoka a Melatína vysoko uprostřed svahu úzká vrstevnicová nezpevněná tzv. Morávkova stezka. Tuto stezku nechal ve třicátých letech minulého století vystavět k loveckým a vycházkovým účelům Karel Morávek (1877 – 1934), správce a lesmistr velkostatku Schönburg-Hartenstein se sídlem v Brně – Králově Poli. Někdy po roce 1945 lesy obklopující Morávkovu stezku přešly pod správu ŠLP Křtiny a stezka byla v 70. letech minulého století použita k vybudování Naučné stezky lesnické s mnoha panely vysvětlujícími problematiku lesnictví. Bohužel neudržované panely podlehly zubu času a vandalům, takže nyní po stezce vede jen červená turistická značka KČT.
Zkušenému oku už pohled do mapy napoví, co v sobě zkroucený had cesty skrývá – utajený brněnský bikový poklad. Na pěti kilometrech se tu s kolem do lesa zanoříte minimálně na půl hodiny. Cesta po vrstevnici traverzuje krásný a pestrý reliéf. Úbočím tančí jak divoženka. Je to skutečná krasavice mezi stezkami – singletrack jak má být. A evidentně nevábí jenom bikery. Na cestě se tu potkávají s nemalým množstvím pěších turistů, které blaží pohledy do svahu a blízkost přírody, jenž tato cesta navozuje. Kdo po ní jel, ví své a chce víc, jenže ono o moc víc takových cest v nejbližším okolí Brna není. A jestli se terénní cyklisté nahlas nepostaví proti tomu, co se děje a může dít, bude jich ještě méně.
Na Morávkově stezce je vidět, že o ni nikdo nepečuje. Jedná se o do terénu dobře položenou stezku, takže ani za více než 70 let provozu nepodlehla erozi, mezitím však stihly stromy v jejím okolí zmohutnět tak, že ji v místech přetínají velmi silnými kořeny. Sem tam přes cestu spadne strom nebo kus větvě. Dokud jsem v Brně bydlel, snažil jsem se při každém svém průjezdu svojí skládací pilou odstranit jednu takovou překážku. V letošním roce mě ale lesní hospodáři povahou svojí péče překvapili, dokázali dojít ještě dál. Na několika místech podél stezky byla prováděna prořezávka. Jedinečná šance ukázat lidem, kteří si ještě často pamatují, že tudy vedla Naučná stezka lesnická, jak se v lese hospodaří: s neúctou ke skutečné rekreační funkci lesa!
Přes stezku, po které vede turistická značka KČT vzdálená jen několik kilometrů od Brna a kde se dá předpokládat zvýšený pohyb návštěvníků, leželo po značnou část roku 2006 (v průběhu času na několika různých místech) porubané dřevo. Proč? To je záhadou, vždyť stačilo jenom vzít v potaz, že po cestě někdo půjde či pojede a klády stáhnout o několik metrů níže. Vzhledem k rozsahu úseků s povalujícím se dřevem by člověk skoro věřil, že se nejednalo o lajdáctví, ale o záměr. Pro malé děti, starší pěší turisty, ale také cyklisty se tak některé úseky stezky staly jen těžko prostupnými. Lidé byli připraveni o příjemný zážitek z pobytu v lese a navíc na vlastní oči viděli, jak se lesní hospodáři o rekreační funkci lesa starají. Pokud skutečně na stezce muselo dřevo ležet v průběhu celého roku, nemohli být její potenciální uživatelé na tento fakt upozorněni cedulí na jejím začátku?
Konec „cyklo“ utrácení?
Místo toho, aby lesní hospodáři a samosprávy směřovali peníze určené na cyklistiku a podporu rekreační funkce lesa do údržby a stavby přírodě blízkých cest, jako je Morávkova stezka, stavějí cyklo-dálnice v asfaltových i štěrkových podobách. Za v podstatě minimální částky by bylo možné zajistit systematickou údržbu cest, které skutečně posilují rekreační funkci lesa místo toho, aby se utrácely milióny (a v celorepublikovém měřítku miliardy) za cesty, které to jenom předstírají. Jenže je tu problém: takové cesty v současném pojetí lesního hospodaření využít nelze – vždyť po nich nelze přibližovat a odvážet dřevo! Proč by se tedy měly udržovat nebo nedej bože stavět. A je tu další problém: tyto cesty jsou příliš levné – vždyť kilometr Morávkovy stezky by dnes stál maximálně 200 000 korun. Pro všechny zúčastněné kromě těch, v jejichž jménu se turistické a cyklistické cesty stavějí, je ale výhodnější stavět cesty, ve kterých je možné proinvestovat dva a půl až tři milióny korun za kilometr. Kdyby se ve věci cyklostezek a rekreační funkce lesů nelhalo, mohla být naše krajina už dnes bohatší o stovky kilometrů krásných přírodních cest, stezek a chodníků.
Je nejvyšší čas to změnit. Česká republika bohatne. Na ranveje a asfaltové cyklodálnice jde čím dál více peněz. Environmentalisté už v sobě sebrali sílu a řekli: Nám se to nelíbí! Celkem logicky je ale moc netrápí, že tyto projekty nejsou příliš vhodné pro avizovaný turistický nebo cyklistický účel. To by mělo trápit nás terénní cyklisty. Vždyť jsou stavěny v našem jménu, ale často přímo proti našemu zájmu. Je načase dát najevo, jak podstatnou část aktivních cyklistů v ČR tvoří bikeři. Ti nechtějí síť cest složenou jen z cyklo-dálnic a leso-letišť. Chtějí pestrou síť lesních cest, která v sobě harmonizuje hospodářské využívaní a rekreaci – například ve stabilních, ne více než 2,5 m širokých neasfaltových odvozních cestách. Připusťme, že v podmínkách moderního mechanizovaného lesnictví budou asi vždy potřeba cesty – odvozní tepny –, které cyklistům a turistům příliš přírodní poetiky nezprostředkují. Měli bychom však také připustit, že je vhodné mít i cesty navrhované, stavěné a udržované právě pro lesní zážitky.
Singletrack pro uředníky a samosprávu
Z výše uvedeného pramení, že potřebujeme singletrack. Náklady na jeho realizaci jsou oproti současným cyklistickým produktům minimální. Je daleko citlivější k přírodě. Umožní příjemné lesní zážitky i necyklistům. A především je tím co terénní cyklisté skutečně chtějí. Kolo totiž není jednostopým autem bez motoru. Nepotřebuje a nechce cesty pro lesnické ani hasičské tatry. Nepotřebuje a nechce asfalt. Existuje totiž něco jako paradox horského kola. Pokud se budou stavět cesty skutečně vhodné pro MTB, vznikne síť přírodních cest, které budou vyhovovat nejen bikerům, ale i pěším a běžcům a někdy i koňákům. Bude to levné, demokratické a k přírodě citlivé řešení.
Šance na budoucnost
Jedinečnou šancí politicky zviditelnit potřebu takové sítě a ukončit do nebe volající vylhané plýtvání při budování rádoby turistických cest je květnová cyklokonference Centra dopravního výzkumu. Při ní bude pořádán workshop „Přírodě blízké cesty pro terénní cyklistiku a sdílené užívání“. Poprvé se zde před ministry, ministerskými úředníky, krajskými a místními úředníky a obecními zastupiteli bude mluvit o terénní cyklistice (čti bikingu) jako o zodpovědné, společensky a ekologicky udržitelné formě rekreace. Přednášející se pokusí úředníky a politiky přesvědčit o tom, že přírodě blízké cesty pro terénní cyklistiku a sdílené užívání (čti singletracky) by se měly stát nedílnou součástí služby krajů, regionů a samospráv občanům, ale také efektivním produktem cestovního ruchu. Kromě samotného programu workshopu bude mezi jeho výstupy patřit sborník příspěvků a také volně šířená metodická brožurka o sítích udržitelných terénních cest, zpracovaná aktivisty ČEMBA (česká obdoba mezinárodní cyklistické organizace IMBA). Vyjde ze zkušeností zahraničních MTB aktivistů a stavitelů udržitelných terénních cest a načrtne kodex dobré praxe (best practice) pro budoucí projekty přírodě blízkých terénních cest. Aktivisté ČEMBY využijí konference k zakládající schůzi občanského sdružení. Konečně tak vznikne subjekt, který bude hájit zájmy terénních cyklistů na prostupnosti české krajiny a na údržbě stávající sítě cest. Postaví se za jejich právo na singletrack. Doufejme, že se tím podaří nasměrovat druhou cestu českého bikingu ke světlejší budoucnosti.
Držme si palce!
Tomáš Kvasnička (www.cemba.cz)
Foto: archiv