Aby se člověk dostal k penězům, znamená to někdy prožít jistý smutek, lehké utrpení a velkou nejistotu. Prostě strasti předcházející okamžiku zásadního zbohatnutí tučným obnosem. Teprve pak se dostaví úleva a pocit štěstí. Tak nějak to je.
„Je to fajn, pane Hronza, ale já si u vás objednal a zaplatil inzerovanou odpruženou vidlici, a ne tlumiče k autu,“ začal e-mail, na který jsem čekal. Na potvrzení, že balíček dorazil v pořádku a dotyčný je s nákupem mnou nabízené bazarové položky spokojený. Nejlépe až nadšený a vděčný. Že mě zčistajasna má tuze rád. Zprvu jsem na sebe byl pyšný v domnění, že kolega cyklista dokáže vtipně ohodnotit mou snahu vidlici dokonale zabalit. Tedy obalit izolační pěnou každou část zvlášť a pak ještě celek, a až potom vložit do krabice, vystlané ještě pro jistotu kily papíru, a tu přelepit asi kilometrem a půl lepicí pásky v ceně podstatně ukrajující z částky získané za prodej. Jistota je zichr, říkávala babička, a já s tím vědomím neohroženě pásal krabici, až nabyla větších rozměrů. Jenže jsem záhy pochopil, že nejde o vtipkování, ale o holou realitu. Vidlice zmizela. Dorazily tlumiče. A za zloděje jsem možná já… Ach jo.
Reklamace vše nakonec vysvětlila, v přepravním depu se z balíčku sloupnul štítek s adresou, někdo ho vzal a nalepil jinam, jinam přišly tlumiče, zůstal bezejmenný balíček. Vše se během dvou dnů spravilo. Můj kupec tomu přitom na začátku nedával šanci: „Jednou mi takhle přišly místo kazety XTR dámské kalhotky. V krabičce XTR… Reklamace nezabrala. Někdo věděl, co se posílá, a vybral obsah.“ Jeho pesimizmus jsem chápal o to víc, že to je muž a kalhotky tedy nejspíš ani neužil… Tedy tak, jak se užívat mají. Jako muž je pro ty účely totiž lokálně nadrozměrný. Tedy snad.
Ano, občas prodávám přes bazar. Jsem totiž moc rád, když se věci, které ještě někomu mohou posloužit, nevyhazují. Když dostanou další šanci. Když někomu udělají radost, pomohou, poslouží do opravdového konce své životnosti. Tedy nikoliv třeba po pouhém morálním či technologickém zastarání. Ne každý přece lpí na takových zbytečnostech jako my, co jsme kolu propadli tělem i duší. Ani já tak nečiním nějak přehnaně, měním po delší době. Třeba ta letos prodaná vidlice byla 26“… S odstupem zjišťuji, že třeba u kol jsem nevědomky a neplánovaně držel sedmiletý interval výměny.
Někdy takové věci pro dobrý pocit jen věnuji, a když prodávám, pak buď mezi kamarády (leckdy jen za láhev piva nebo vína) a známé, nebo klasicky přes bazar. Cenu nešroubuji, stanovuji ji evidentně spíš nižší, než bych mohl, protože vše se vždy prodalo skoro obratem. Spokojený byl kupec i já.
Tak kde je ten smutek zmíněný v úvodu? Inu, ke každé z těch věcí, na nichž/v nichž jsem jezdil, se vážou prožitky. Vzpomínky. Není to jen kus hadru, plastu, gumy nebo kovu či karbonu. Jsou to věci, které mají duši. Vlastně mojí. V každé je kousek mne. Mého života. Ne, nejsem sentimentální. Ne, nemám pocit, že bych se s každou další věcí zmenšoval. Ubýval. Jen to tak vnímám.
A kde je tedy to utrpení a velká nejistota? Inu, věci „neposílám“ do světa s vidinou maximální vyzískané částky. A to pozor, zdaleka se o mně nedá říct, že jsem „za vodou“, že mi na penězích nezáleží, to zase ne. Má priorita ale prostě je, aby žily dál. Aby dobře sloužily. Aby dál obohacovaly svou duši a hromadily další zážitky. Do konce života svého. Jenže ono není nikde psáno, že to, co jsem v plně funkčním stavu jeden den sundal z kola, bude druhý den namontované na jiném kole také plně funkční. Cokoliv může kdykoliv prasknout. Rozbít se. Rozpárat se. Nefungovat. Děsí mě představa zklamání, jež bych mohl způsobit, a také jaká slova budou v tu chvíli spojena s mým jménem. Dotyčný mi samozřejmě zavolá a vyčiní mi. Třeba „ty kreténe“ mi řekne. Nebo „ty vemeno Hronzů“… Já mu to sice vysvětlím a nabídnu vrácení peněz či jinou satisfakci. Ale ta pachuť mezi námi zůstane. A moje karma dostane nažrat a kdo ví, kdy mi to vrátí. Karma se neptá. Karma si pamatuje. Karma pak koná.
A tak pro tohle své utrpení prodávajícího vlastně raději někdy s úsměvem prodávám nevýhodně, nebo možná lépe řečeno neefektivně. Tedy výhodně pro kupujícího – slyšíš, karmo má? Neefektivně? Inu, je tu někdy v kontrastu pár korun versus čas při demontáži, čištění, focení, vkládání inzerátu, komunikaci, balení (už jen ty kilometry pásky), odesílání… A věčná obava o funkčnost trvá.
Prodáno. Hotovo. Peníze už se zabydlely na účtu. Anebo spíš už jen zalepily díru, protože s předstihem za ně byla pořízena zas jiná věc na kolo. S důvěrou v prodej. I takhle to mám. Peníze z kol patří zas do kol. Proto ta obálka s jasným symbolem pod mým spodním prádlem. Čistým.
Prodáno. Hotovo. Dostavil se pocit úlevy a štěstí zmíněný na začátku. Nikoliv však v tomhle bazarovém románu na pokračování z peněz, co se už zabydlely na účtu. Anebo už jen zalepily díru. Ale z toho, že se mi ozval zatím poslední kupující. „Pane Hronzo, ta věc byla ve skvělém stavu. A už dva měsíce mi skvěle slouží. Mám velkou radost. Děkuji.“
Děkuji. Já taky!
Rudolf Hronza
Přidat komentář