TAKŽE KONČÍME A ODTEĎ JINAK, ANO?

Dobrý den, jsem strýc Rudolf a budu u vás bydlet. Zkrácená parafráze hry Miloslava Šimka a Jiřího Grossmana, v níž moje jméno vystřídalo strýce Balouna a úryvek je proti originálu mnohem kratší. Za Balouna ale dosaďte nějakého bikera, který si „kdesi“ staví stezky, a výsledek bude podobný.

Anebo ještě trochu jinak. Jé, to je hezká zahrada, tam by se mi líbilo. Že je vaše? Že jste si na ni brali hypotéku a měli s ní jiné úmysly? Koho to zajímá. Váš problém! Nebuďte tak úzkoprsý, pane. Já chci! Anebo ještě jinak – hele vy máte v obýváku křeslo, které teď nevyužíváte. Nastěhuju se k vám. Jé, a ta hezká televize, tu si vezmu. Že je vaše? No a co, líbí se mně a teď zrovna není puštěná. Vy mne na tu vaši zahradu nebo křeslo v obýváku nechcete pustit? Vy mi tu televizi teda nedáte? No tak milý zlatý, to já obejdu sousedy a nechám je podepsat petici a vy budete koukat!

Kam mířím? Smějete se naivním scénářům? Budiž, překlopme abstrakci do reality. Jen vynechme jména. A buďme bezcitně věcní, „komunitně“ nezaujatí.

V určité lokalitě po deset let vznikaly bikové stezky, lopaty přetvářely les. Nikdo nedal povolení, což je sice smutné a pro bikera až nepochopitelné, v současném boomu trail center se to těžko přijímá, ale pořád to znamená: Ne, nesouhlasím s tím, aby se na mém pozemku cokoliv stavělo nebo přetvářelo. Jenže ono se přesto stavělo a přesto se přetvářelo. A postupně se tu scházelo více a více lidí a třeba se i konaly akce. Ale ouvej. Vlastník pozemku se rozhodne pro jeho jiné využití, vykáže bikery z lesa a chystá se vše uvést do původního stavu.

Jenže to neměl dělat, aféra je tu! „V bikové komunitě jsou naše stezky velmi uznávané, tohle si nenecháme líbit!“ A autoři černé stavby jdou, sepíšou petici a pod ní se podepíšou stovky příznivců. Pod petici žádající volné, vlastně soukromé využití cizího pozemku! Uf…

„S úřady o legalizaci stezek intenzivně jednáme půl roku, jinak s odstupem deseti let. Bohužel bez úspěchu. Dříve nebo později budou muset Lesy ČR aspoň o kousek ustoupit tlaku cyklistů. Snad se toho dočkáme,“ míní autoři stezek, a bohužel tak činí na jednom z nejčtenějších domácích webových deníků. (Víte jak – ta televize se mi prostě líbí a když mi ji nedáte, časem stejně budete muset ustoupit mému tlaku.)

Z následné diskuze pod článkem:

„Lidé stále nevnímají fakt, že pokud mi něco nepatří, tak to patří někomu jinému, a tedy nemohu si s tím dělat, co chci.“

„Dřív nebo později budou Lesy muset ustoupit tlaku cyklistů? Jak muset?!“

„Pokud si někdo vybudoval singltrek načerno, tak čemu se diví? Ještě dělá ostudu těm, co jinde legálně a většinou za svoje peníze léta budují pěkné a užitečné tratě!“

Pouhé tři vybrané komentáře z mnoha. Tolik trefné. Jaké asi po takovémto přístupu a odvážných veřejných prohlášeních přibyly na adresu terénních cyklistů body? Kladné to jistě nebudou. Ano, nic není černobílé a boj se zkostnatělými institucemi je někdy frustrující. Neznalost, neochota a často i hloupost bolí ještě víc při vědomí, že jinde to jde. Ale nic naplat, osobní vlastnictví je a mělo by zůstat nedotknutelné. To je a mělo by být vše přebíjející eso. Stejně jako by rozum a schopnost dohlédnout následků svých činů měly zvítězit nad frustrací. Nemáme nouzi, nemůžeme si přímo stěžovat, že nemáme kde jezdit (jestli vůbec nepatříme mezi ty, kdo se má nejlépe – kde jinde je tak hustá síť turistických a dalších stezek přístupných cyklistům anebo tolik a tak rychle se rozvíjejících trail center). Tak zkusme držet aspoň základní pravidla. Nebo aspoň veřejně mlčet. Pro blaho nás všech, i těch, co jsou za hranicí našeho písečku…

Rudolf Hronza

PS: Ano, na podobné téma jsem psal rovněž tak podobně vcelku nedávno, ale jsou věci, které si zaslouží připomínat, i když se nám to třeba zrovna úplně nelíbí. Ano, je to již starší událost, ale právě teď před sezonou, na prahu přes zimu našetřeného nadšení je dobré si některé věci připomenout. Rozum na svém místě!