„Budeš s ohledem na koronavirus nějak měnit obsah? Anebo o tom něco psát?“ Ne, už takhle to útočí ze všech stran. Jenže… Třeba dávat tipy na dobrou dovolenou s kolem teď po nějaký čas samozřejmě může být stejně tak nadějeplné jako liché a zbytečné. Tak to je. Přesto se budeme snažit zachovat Velu podobu, na jakou jste zvyklí, jak jen to půjde. Jen vám časopis možná někdy přijde později, protože pošta upřednostňuje třeba doručení důchodů, a je to tak správné. Děkujeme za pochopení.
Ostatně z pohledu podobné epidemie ohrožující lidstvo, jakkoliv se tato aktuální může jevit diskutabilní, je jasně patrné, že zábava je první zbytná věc – a cyklistika v našem podání, od trailů přes výlety po závody, je přesně tou zbytnou věcí. A média, která se takovému oboru věnují, jsou na prvním místě zbytnosti, jedno zda tištěná nebo elektronická. Tak to je. Ne teď. Tak to je pořád, vím to od počátku své práce ve Velu a snažím se naučit se svou společenskou zbytností žít.
Nevím, jak jste si tím vším procházeli a procházíte vy. Doufám, že dobře. „Posílám fotku, že nás cyklisty jen tak něco ze sedla nevyhodí, otisknete ji?“ Ne, nezlobte se, ale i kdybyste měl kolo sebevíc v ruce, prezentovat se v tuhle dobu dlouhými polety mi přijde… minimálně zbytečné. Nerozumné. Ale ano, i ve mně touha zmizet dle zvyku ven sílila s každým dalším dnem po vyhlášení nouzového stavu. Pamatuju si první vyjížďku. Do přírody se smí na zdravotní procházky nebo projížďky, takže krátký výlet na kole není přečinem, ale… Ven! Můžu přece, dokonce oficiálně. Když jedu na kole, pracuju – testuju, mám na to glejt… Tak proč se necítím úplně dobře, když jedu a opravdu zrovna testuju?
Cítím se divně i bez toho. Kdykoliv na začátku té patálie opustím dům, mám pocit, že jsem vešel do nějaké počítačové hry či katastrofického filmu. Je tam na tom venku podivné pusto a prázdno, a taky ticho je mnohem větší. Kde jsou lidi? Co se stalo s civilizací? Žije ještě někdo, nebo už jsem zůstal sám? Za chvíli v hlavě naskočí pocit, který vyvolal seriál Černobyl. Pusto a prázdno, žádný zjevný, viditelný nepřítel, a přesto jako by bylo ve vzduchu cítit přinejmenším nebezpečí, zlo… Když už někoho potkám, dojde mi, jak nás šátky a roušky, navíc spolu se slunečními brýlemi, připravují o důležité drobnosti, třeba o neverbální vyjádření sounáležitosti úsměvem, výrazem. Berou nám z lidskosti. Tak to je.
Napoprvé jsem vyjel s tím, že opustím nejkratší cestou ulice a zmizím do přírody. A tam že sundám šátek. Nakonec jsem si ho nechal, protože nás venku bylo překvapivě hodně a jeden nikdy neví, zda za zatáčkou někoho nečekaně nepotká – a být ohleduplný k ostatním mi v té době přišlo jako to nejmenší, co pro ně mohu udělat, čím mohu přispět. Pokora. Slušnost. Jen když vidím daleko před sebe, šátek sundávám. Nefiltrovaně se nadechnu a přijdu si znovuzrozený. Zdá se mi, že vše je znovu v pořádku. Že to byl sen.
Jedu na kole už nějakou dobu a cítím se pořád divně. Vím, čím to je. Jsem obezřetnější. Volím stopu jistoty. Chci být opatrný. Chci nespadnout. Chci nepřidělávat starosti. A nejen proto, že jsme před dvěma dny vedli na toto téma řeč s kamarádem doktorem, který věděl z první linie, jak se nemocnice v té době připravovaly na nejhorší scénář, rušili plánované operace a podobně. Přišlo mi to normáln í a fér – situace je, jaká je, není třeba přidělávat starosti tím, že jsem pako, co nevydrželo bez kola a rozbilo si hubu. Není proč těch pár dnů prostě nevydržet, nepočkat. Život je dlouhý, je to jen jeho zlomek. Rozum kupředu, punk výjimečně nechat doma. Tak to je.
Ne, nepodléhám příliš a nepřestávám si klást otázky. Ale jsem laik a nerozumím tomu, tápou i lidé stokrát vzdělanější a lékaři se připravují, takže přijmu sobě nejbližší cestu – cestu pokory. Třeba je ta rouška úplně zbytečná, ale teď na začátku to nikdo neví.
Abych byl ještě více rozumným člověkem, po letech vyndám z dílny válce, že když je to kluzké a studené počasí, zvolím domácí, tedy vrcholně bezpečný pohyb. Abych byl v kondici, kdybych „to“ někde polknul, že ano. Rozjedu se, guma spojující válce a pohánějící ten přední povolí, přestane jej pohánět, přední kolo se zastaví a následuje volný pád do strany. Naštěstí mě spasí zeď. A to nekecám, to se u nás na vsi tu neděli skutečně stalo. Tak jsem válce zase uklidil.
Někdy je prostě nejlepší přijmout věci, jak jsou. Nebránit se. Vydržet. Udělat změnu. Přemýšlet jinak. Vždyť jde jen o kolo! Třeba výzvy Čemby #dejsipauzu nebo #nechkolodoma mi v daném období přišly skvělé, jakkoliv je s odstupem pouhých pár dnů zřejmé, že se s „tím“ jen budeme muset naučit žít. Jako s chřipkou. Tak to je. A tak jezdím a nandávám šátek, kdykoliv někoho potkám. Jeden pohyb rukou. I když mi někdo za měsíc řekne, že to bylo zcela zbytečné, v tuhle dobu mi to přijde vhodné.
Opatrujte se, držte se. Jedeme v tom s vámi!
Rudolf Hronza
Přidat komentář