Svět je malej, náhody se dějí, linie osudů se táhnou, intenzivní myšlenka či vyslovené přání jsou semínkem naplněné skutečnosti. Tak nějak se to říká a říká se toho spousta a člověku to leckdy proletí ušima a nevěnuje tomu pozornost. A vlastně tomu tak trochu ani nevěří, protože se taky třeba říká, že každý je strůjcem štěstí svého. Dokud týž člověk na něco podobného sám nenarazí a neřekne si, že na tom, co se říká, asi trochu pravdy může být, že se to asi neříká jen tak, protože na to právě teď sám narazil. Hezky se motám ve slovech už na začátku.
Před lety jsem se přestěhoval z jihu Čech do Středozemě, tedy Čech středních, zpřetrhal tím letité lokální vazby a nové ještě nenavázal. Myslel jsem tehdy často na to, že v novém bydlišti nemám s kým jezdit, myslel jsem na to intenzivně při osamocené cestě na Velo camp u Humpolce, až jsem se tam, sto a více kilometrů od nového domova, ve frontě na pivo dal s kýmsi z tří set účastníků, našich čtenářů, do řeči. Zjistili jsme, že bydlíme čtyři kilometry od sebe a že řešíme stejný problém. A bylo to. Svět nejspíš je malej, náhody se asi dějí a myšlenka je možná opravdu mámotátou činu.
O tom prosincovém víkendu roku 2020 jsem měl jasno. V sobotu nějaké povinnosti, v neděli na kolo. Sám. Vyjel jsem po obědě, probrouzdal známé stezky, domů se mi ještě nechtělo, a tak jsem na závěr chtěl vyjet na kopec za vsí, co se mu říká hora (asi že tam jsou skály, které se kdysi někdo snažil rozlámat a vytěžit, ale brzy mu došly síly nebo dynamit a zůstal jen lom a betonové skrýše – a taky tedy ta hora). Užít si předvánoční západ slunce a pak potemnělý sjezdík. Jenže z vyhlídky jsem slyšel hlasy, a protože jsem tam tentokrát chtěl zcela asociálně a sobecky zapadat sám, dole pod vrcholem jsem se tak šmrdlal a blbnul na kole a čekal, až dotyční zmizí. Zas ne a ne najít rovnovážný bod při jízdě po zadním, třeba.
Padlo tu na mě při tom šmrdlavém čekání znenadání lehké teskno, že sice znám spoustu lidí, ale parťák ze stejné obce či obce sousední (výše zmíněný a pár podobných kolo pověsili na hřebík, což já nemůžu, protože prostě nechci) mi stále chybí. Někdo, za kým bych nemusel nikam jet autem, někdo, komu bych zavolal, že zrovna mám chvilku a jestli na tom není podobně a jestli bychom ty chvilky nemohli prolnout a společně vyrazit. „Jo, jasně, dej mi pět minut, jen doškubu slepici,“ by třeba dotyčný řekl. Třeba, když už jsem na té vsi, byť sám přesto slepice neškubu. Až jsem si říkal, že snad půjdu a napíšu do nějaké té skupiny na sociálních sítích, jestli někdo nebydlí poblíž a nebránil by se sem tam vyvětrat nohy a pusu při vedení řečí společně. Z pohledu typu kola by to bylo snadné, protože v mém případě se jedná o prostituta schopného vlézt na jakýkoliv stroj. Moc rád jezdím sám, ale čeho je moc, toho je příliš.
Hlasy nahoře, v tu chvíli pro mne skoro v nebi, neustávaly, já nechtěl obětovat západ slunce, a tak jsem se vydal za nimi, že si vlezu někam do kouta. Těsně pod vrcholem jsem vypnul motor (aktuálně testované Levo SL), abych nedráždil, došlapal jsem za své, pozdravil a stoupl si k romantickému výjevu bokem.
„To máš Levo SL, viď?“ nečekaně jsem neunikl pozornosti.
„Jo, ale jak jsi to poznal, šero, vypnutý motor, žádný nápis?“
„No já taky tak trochu jezdím na kole.“
Na otázky, kde bydlím a kde tady v okolí jezdím, jestli tu mám nějaké traily nebo jak dlouho to kolo mám a podobné, jsem zprvu odpovídal vyhýbavě, až jsem musel vypadat jak blb. Třeba: „No já jezdím spíš tak nějak všude, po celý republice.“ Odpověď hodná nesvéprávného kusu. Jenže já se při podobných náhodných setkáních snažím být opatrný, spojení drahé kolo a bydliště vyvolává vzpomínky na vykradený byt bývalého kolegy a podobné. Ale pak jsem se delším povídáním uvolnil, a ještě že tak.
„Já se přistěhoval před rokem, ale bydlel jsem předtím jen čtyři kiláky odsud, tady a tady a tady máme nějaké traily, chytil mě gravel, znám toho a toho a toho.“ Ukázalo se, že ač se vidíme poprvé v životě, průniků je spousta, včetně kamarádů. Jen s příchodem na svět si dotyčný dal načas, zatímco já ne, takže věkově to průnik není ani zdaleka, spíš je to můj razantní únik. Vyměnili jsme si kontakty a hned za dva dny mi přišla pozvánka na společnou vánoční vyjížďku s celou partou poskládanou z okolních měst a obcí. Svět je malej, náhody se dějí a myšlenka je mámou činu. Teda i tátou. Začínám si být jistý.
Asi takhle. Jsem šťastný za nemalý počet lidí v mém životě, blízkých i jen trochu méně blízkých. Kdybych někdy mohl, naložím kolo do auta a budu dlouhé dny a týdny jezdit po republice i mimo ni a každý den strávím v sedle na jiném místě a s někým jiným a bude mi všude krásně, protože lidi, co znám a chtěl bych za nimi jet, jsou fajn lidi. A já jsem rád s lidmi, a čím víc jich je (ne nutně pohromadě), tím je mi lépe a tím různější řeči člověk může vést. Jenže uznejte, spřízněný tvor coby občan stejné obce, to je něco úplně jiného. Máte chvilku, prozvoníte, má chvilku, jedete.
Ještě že svět je malej, náhody se dějí a myšlenka je rodiči činu! Děsí mě na tom jediné. Připomenutý pocit, že to asi fakt funguje, mě málem dovedl k nehezké věci. K vypočítavosti. Přistihl jsem se, že začínám přemýšlet o tom, o čem budu přemýšlet příště, aby se to splnilo. Takhle ne, Rudolfe! Takhle nepřemýšlej.
Rudolf Hronza
Přidat komentář