Po obědě vprostřed února hlásí předpověď devět stupňů v plusu a jasno. Vypadá to, že dnes si líh zaskotačí v trubičce teploměru tak vysoko, jak už dlouho nebyl. A kde už to tudíž asi vůbec nezná. A tak nechvátám. Vyčkávám.
Zdlábnu oběd,
trochu hekám,
a tak mi nevadí,
že ještě čekám.
(Náhodný skoro-rým, netěšte se na pokračování, to si jen
můj mozek zaskotačil jak ten líh, ale bez podpory lihu,
přísahám!)
Protože mlha ještě pořád sedí nízko a líh z teploměru také nějak výkonnostně stagnuje, leží pořád na třech plusových, kde se povaloval už i ráno. Když ve dvě jsou pořád tři a v půl třetí taky tři (a v pět taky tři, aby to ani šestá nezměnila) a šedá pořád nebyla vystřídána žluto-azurovou, nevadí. Jedu, vždyť co, je přece pořád půlka února, viď.
Pojedu asi spíš po asfaltu, protože všude jinde to bude asi dost mokrý, zrovna slezl poslední sníh. A já zrovna netoužím po bahenní koupeli, po které mi to jiskří mezi půlkami, jak se tam o sebe třou křemíky, co je tam voda naplavila. Obzvlášť když v půl třetí jsou tři a lihu došla fyzička, ale… Hele, suchá lesní cesta, zkusím ji!
Jen sem tam lehký na zadek cákanec,
takový od přírody mokrý flákanec.
(Kdepak, zas náhlá mozková náhoda, básnička fakt nebude.)
A hele, další suchá přírodní spojnice, a hele támhle nad remízkem další! Bez ohledu na to, že je půlka února, nečekaně zažívám parádní gravelovou vyjížďku. Sice se nepráší za kočáry, ale zdobí mě jen pár hnědých kapek na zádech, nic víc. Teda až na tu blátivou hrudku, co si to
mezi mé dva velké zuby
vlétla až do (taky mé) huby.
(Poezie nebude, vám povídám! Místo ní pro teď stejně odstrašující zubní doklad.)
Což není v případě mého strohého ozubení čelistí až takové umění, je to, jako když vám někdo dá dokonalou vzduchovku a řekne, ať z pěti metrů trefíte černý střed, který má v průměru asi tolik jako cirkusové šapitó. Takže minout musí fakt jen kretén. Ale to jsem stomatologicky odbočil.
Jsem nadšený? Jsem! Mám dost? Nemám! A jen tak mít nebudu! A tak si přidávám. Jsem jak feťák, chci víc a víc, protože kdy mě zas tohle potká v půlce února, viď. A jak dlouho potrvá, než zas venku takhle bude furt.
Až se mi toho víc dostane formou zvanou nejvíc. Zlatá rána. Ještě to vezmu támhle. A tak to tam vezmu a tam to přijde.
Sto metrů mi změní den,
bude to jako zlej sen.
(Neee…)
V šest jsou tři a tmavnoucí šedá si to právě rozdává s hnědou, když se na polní cestě vrhám střemhlav. Tahle nebyla suchá. Jen tak vypadala. Prohrávám v ruské ruletě. V posledním kole, kdy už kolem leží něco prostřelených hlav. Bahno střelhbitě ucpává vidlice, z krásného gravelu se stává nadupaný katapult, který kdyby měl oči, ve zlomku vteřiny hledí na toho, co ještě před chvílí rajtoval na něm, jak sedí zlomený na prdeli v blátě vedle něj.
A to den předtím na běloskvoucím sněhu,
na běžkách svistných zažíval jsem čistou něhu…
(Promiňte, to samo, fakt jo.)
Bombardován jedu domů, nálety ustanou až v okamžiku, kdy vidím zahradu. Z kola právě odlétly poslední zbytky bláta. Beru kartáč, nabírám vodu z jezírka, čistím, objevuje se rudý lak. Večer jdu namazat řetěz a vidím divnou věc. Tomu kolu vyrostly vlasy. Zelené! Už to nehul, Rudolfe. Aha, já na podzim z jezírka neodstranil řasy, které jsem odtud vlastně neodstraňoval po celou sezonu… To mám za to. Takže teď trhám zelené vlasy ze zubů. Přeložte si to, jak jen chcete. Já vím, co jsem prožil, a přesně tak to tu píšu. Nekecám.
Zelené vlasy,
z jezírka jsou řasy…
(Pozřel jsem dnes rýmovník, asi…)
Líh v teploměru chytil línou a prochrápal den na trojce. Bez zájmu. Bez výletu. Čekáte, že teď napíšu, že jsem měl udělat to samé? Tůdle! Mně tam venku i přes těch sto metrů, co z mého štěrkoletu vyrobily blátolep a jezdcovrhač (tumáte vy všichni za-každou-cenu-vyráběči-nových-pojmů), bylo zas nádherně. Jsem šťastný. Třeba proto, že těch sto metrů nepřišlo hned na začátku. To bych o tenhle fajn den asi přišel.
S odstupem jsem rád, že si i ze sta metrů bláta pořád umím vyhrabat důvod k radosti. Znám takové, co i na krásně stráveném dni dokážou najít důvody ke kritice. Věčně nespokojení. Neradostní. Nerozumím jim a je mi jich líto. Mám to jinak. Hoďte mě do bahna a já si i tam najdu štěstí.
Život je krásný,
protože je,
to je nad bahno jasný,
prostě je!
(Radši končím…)
Rudolf Hronza
Přidat komentář