zahraniční cyklotrasa Polsko
text Markéta Hroudová
foto autorka a Jana Pavlusová, Jaromír Krejčí, Ivo Waigner
Polsko má skoro čtyřikrát víc obyvatel než naše republika, společná hranice je dlouhá bezmála 800 kilometrů, a když v Polsku dělali průzkum oblíbenosti národů, Češi jim vyšli na prvním místě. Přesto je Polsko v našich končinách vnímáno jako nepříliš přitažlivá země. Počty polských turistů u nás zejména v turisticky atraktivních místech a v pohraničí každoročně narůstají. Ale že by Češi pořádali podobné nájezdy do Polska, o tom nám nic známo není.
Bydlíme už skoro dvanáct let takřka na polských hranicích, a tak velká část našich jednodenních, ale i delších výletů do této země směřuje. Nejezdíme však jenom v pohraničí, dostali jsme se i do vzdálenějších lokalit a dvakrát jsme na kole celé Polsko přejeli napříč. Možná jsme zkraje měli také předsudky, že v Polsku „nic není“ a nestojí za to se touto zemí výrazněji zabývat. Brzy jsme ale zjistili, že v zemi nejenže „něco je“, a co víc – že se často jedná o velké překvapení. Po čase jsme se vypracovali k tomu, že nás to nalézání „něčeho“ začalo velice bavit. Protože na cestování není totiž velké hrdinství jet tam, kam doporučuje průvodce. Na cestování je zajímavé objevovat právě to neznámé. A protože v dnešní době už toho zejména ve střední Evropě objevovat moc nelze, může i malý objev být objevem velkým.
Neznámé Polsko je země pro objevování jako stvořená. A pro cestování na kole takřka dokonalá. Při pohledu na mapu spatříte hustou síť silnic a silniček. Podobně jako u nás. Pokud přes Polsko pojedete autem, určitě budete mít pocit, že je tam šílený provoz. Většinou však stačí jenom odbočit z hlavní, a situace se uklidní. Kvalita vozovek bývá, pravda, slabší, ale jednak se to rok od roku zlepšuje, a jednak se cyklista dírám vyhne a auto na takovém povrchu alespoň zpomalí. Polština je slovanský jazyk, tedy do jisté míry podobný češtině, po chvíli začnete Polákům rozumět. Jsou to vesměs srdeční lidé podobné nátury jako my. Rozhodně se tam cítíme lépe než třeba v Německu nebo Rakousku.
Polská krajina není na jízdu náročná, většinu země tvoří roviny. Nenechte se ovšem zmást – pohraničí s Českou republikou nebo Slovenskem je kopcovité víc než dost. Nocovat se také dá kdekoliv. Poláci obecně nemají problém s volným tábořením, a kdo vyžaduje spaní komfortnější, najde solidní kvalitu za rozumné ceny.
Szlak Orlich Gniazd
Region, který patří v Polsku k těm nejpůvabnějším, jsme objevili před třemi lety, když jsme s dětmi na kolech směřovali do Ruska. Abychom jej projeli, museli jsme se z naší plánované trasy poněkud odchýlit. Nelitovali jsme však ani jednoho kilometru zajížďky.
Města Krakov, Čenstochová nebo solný důl Velička nebudou pro většinu čtenářů neznámými pojmy, možná je někdo i navštívil, nebo to má v plánu. Málokdo ale ví, že cestu z Krakova do Čenstochové spojuje linie pětadvaceti hradů a strážních věží postavených na vysokých skalách. Ty nechal postavit polský král Kazimír Veliký (1333–1370), aby ochránil obchodní stezky a polskou hranici proti nájezdům z Českého království. Celá oblast se nazývá Krakovsko-čenstochovská jura nebo Wyżyną/Jura Krakowsko-Częstochowską. Jde o vrchovinu dosahující nadmořských výšek 300–500 m n. m., tedy výšek nikterak závratných, ale každý, kdo někdy zavítal na tu naši vrchovinu Českomoravskou, ví, jak ty sice krátké, leč prudké kopečky dokážou cyklistu zničit víc než podstatně vyšší alpské průsmyky. Polská vrchovina je navíc tvořena vápencovým podkladem, v příjemně zvlněné krajině se vypínají bělostná vápencová skaliska, na některých z nich se tyčí zbytky starých hradů. Ty nejkrásnější hrady, zříceniny a jeskyně spojuje pěší trasa v délce 169 kilometrů. Nazývá se Szlak Orlich Gniazd a je nejstarší dálkovou turistickou trasou v Polsku. Ráda bych vám představila cyklistickou variantu této stezky, a to Jurajski Rowerowy Szlak Orlich Gniazd. Tato 190 kilometrů dlouhá trasa v podstatě kopíruje tu pěší a její zdolání se nabízí na prodloužený víkend, případně přidáte-li si i návštěvu již zmíněné Veličky nebo nedaleké Osvětimi, můžete zde strávit týden opravdu nabitý zajímavostmi a historií.
Putování lze zahájit v historickém Krakově (Kraków), kam jezdí z Čech přímé vlaky přepravující kola. Vlaky zastavují i v Osvětimi (Oświęcim), takže pokud byste chtěli výlet začít prohlídkou objektů bývalého koncentračního tábora, máte jedinečnou příležitost. Do Krakova je to odsud jen asi šedesát kilometrů, podél řeky Visly můžete dojet přímo do centra města. Zajížďka z hlavního nádraží (Kraków Glówny) k solným dolům Velička (Wieliczka) je dlouhá 15 kilometrů. Toto unikátní podzemní dílo je zapsané na seznam UNESCO, a když se vám podaří dostat se dovnitř, zjistíte, že určitě právem. Na prohlídku podzemí si vyhraďte určitě alespoň půl dne. Po 380 schodech sestoupíte do podzemí a strávíte zde více než hodinu, protože turistická trasa je dlouhá tři kilometry! Začátek prohlídky mapuje historii těžby soli, historická zařízení jsou všudypřítomnou solí dokonale konzervována. Následně trasa vede do dalších podzemních prostor, obchází solná jezírka a obdivovat lze složité dřevěné konstrukce, podpírající několik metrů vysoké místnosti. Vrcholem prohlídky je kaple svaté Kingy, patronky polských horníků. Kaple se nachází 101 metrů pod zemí a celá její výzdoba je vytesána ze soli. Oltář, socha papeže i obraz Poslední večeře Páně, to vše, včetně všech detailů, je tvořeno solí. Hluboko pod zemí jsme si připadali jako v nádherné katedrále.
Protože Velička patří k nejnavštěvovanějším atrakcím celého Polska, doporučuje se nákup vstupenek předem přes internet.
Krakov je druhé nejlidnatější město v Polsku a jeho historické centrum spolu s královským hradem Wawel a gotickou katedrálou je také zapsáno na seznam UNESCO. Hrad býval po staletí sídlem panovníků a katedrála sv. Stanislava a Václava místem korunovací králů. O významu Krakova, bývalého hlavního města Polska, svědčí i fakt, že i když roku 1609 byla hlavní metropolí jmenována Varšava, v Krakově se nadále odehrávaly korunovace nových vládců země. Do Krakova také míří podstatně více turistů než do Varšavy. Nám se velká města na kolech s dětmi projíždějí špatně, proto jsme i Krakov projeli rychle, a těšili se zase do přírody na méně frekventovaná místa. Město je sice příjemně průjezdné po parádních cyklostezkách podél řeky Visly, ale ve směru, který jsme potřebovali my, žádné stezky nevedly. Kromě hradu jsme tak zavítali ještě na největší náměstí (Rynek Glówny) a pak nabrali zhruba severoseverozápadní směr, na začátek Stezky Orlích hnízd.
Ojcowski Park Narodowy
Zhruba deset kilometrů od kraje Krakova se asfaltová silnička zúží a obklopí ji skály. Vítejte v Ojcovském národním parku! Je prý sice údajně nejmenším národním parkem v zemi, ale ne nadarmo se říká, že co je malé, to je hezké. Skály nejsou příliš vysoké, ale je příjemné se na ně koukat. Občas jsme zastavili a děti zaběhly prozkoumat jeskyni u cesty. Za zastavení stojí skalní útvar Brama Krakowska. Kdo má rád přirovnání, tomu bych údolí řeky Prądnik připodobnila ke Kokořínskému dolu.
A to už se nad námi objevil první hrad Ojców. Vyběhli jsme po strmých schodech až nahoru, kde nás uvítala zavřená brána. Bylo ještě ráno a na prohlídku bychom si museli počkat víc než hodinu. To se nám nechtělo, hradů jsme před sebou měli ještě víc než dost.
Mohutný skalní kyj efektně doplňuje pohled na zámek Pieskowa Skała, zejména pokud přijíždíte od jihu. Jde o hrad na zámek přestavěný, a ani tady jsme na prohlídku nešli. Kousek za zámkem jsme z Ojcovského parku zase vyjeli. Před námi se objevila mírně zvlněná krajina borových lesů a pestrobarevných luk.
Rabsztyn je maličký hrádek, rozkládající se na klidném místě nad stejnojmennou vesnicí. K radosti dětí konečně došlo i na prohlídku. Někteří badatelé se domnívají, že by tento hrad mohl být ještě starší než z doby Kazimíra Velikého, nicméně prameny uvádějí první zmínku o něm až na konci 14. století, a jak se říká, co je psáno, to je dáno. Každopádně z něj už dnes zbyly jen ruiny, doplněné o nezbytná železná schodiště a různé bezpečnostní zátarasy. Na prohlídku jdeme sami, pouze s informačním letákem v ruce. A jako u většiny hradů u nás, i tady si můžeme jeho historickou podobu prohlédnout na zmenšeném modelu.
Největší poušť ve střední Evropě
Stezka Orlích hnízd, to nejsou jenom hrady a skály, spatřit tu lze i opravdickou písčitou poušť. Ačkoliv je její rozloha pouhých 33 kilometrů čtverečních, považuje se tzv. Blendowská poušť (Pustynia Błędowska) za největší poušť ve střední Evropě. Patří mezi vzácné unikáty, protože v mírném a vlhkém podnebném pásmu pouště nemají pro vznik ideální podmínky. Poláci si ji proto hlídají jako oko v hlavě. Vždy tomu tak ale nebylo. Za druhé světové války na poušti prováděl nácvičné taktické manévry polní maršál „Pouštní liška“ Erwin Rommel a jeho německá jednotka Afrikakorps před nasazením do Afriky na válečnou frontu. Na kole se přes poušť projet nedá, ale skoro celou ji můžete shlédnout z vyhlídkového města nad obcí Klucze.
Ogrodzieniec a ty další…
Další cesta pokračuje přes menší zříceniny Bydlin (ze kterého zbylo jen několik zdí) a Smoleń (v době naší návštěvy byl pro rekonstrukci zavřený) do vísky Podzamcze, nad kterou se vypíná asi největší a nejhezčí hrad Ogrodzieniec. Gotický hrad pochází ze 14. století a byl vystavěn na vrcholku skalnatého kopce. Stejně jako například u předchozího hradu Rabsztyn tvořily skály součást opevnění hradu. Ogrodzieniec chátrá od roku 1655, kdy jej částečně vypálila švédská vojska, která zde téměř dva roky sídlila. Že jde o největší, a tudíž i nejnavštěvovanější objekt celé oblasti, lze poznat už v podzámčí. Tak hustá koncentrace stánků a turistického cirkusu opravdu jinde vidět nebyla. Prohlídku, která připomínala dokonalou prolézačku, jsme opět absolvovali sami bez průvodce, což nám vyhovovalo. Kromě zbytků hradu jsme si užívali především nádherných výhledů do širokého okolí. Kolem nás se zelenaly lesy a louky, z nichž občas vyvstávaly další skály. Na některých z nich se nacházely další hrady nebo jiné objekty. Bylo na co koukat a vůbec jsme si nepřipadali jako v nudném a nezajímavém Polsku. Na jednom z kopců stával hrad Bąkowiec, jenže když jsme se na něj vydrápali, zjistili jsme, že je nepřístupný.
Pokud se budete stezky držet důsledně, občas pojedete i mimo asfalt. Povrch je většinou zpevněný nebo alespoň udusaný, a tedy bez problémů sjízdný. Párkrát nás ale stezka zavedla do lesa na písečnou cestu. Jízdu v hlubokém písku všichni cykloturisté „milují“, a ten polský píseček je obzvláště výživný. Naložená kola v něm nešlo ani tlačit. Zanadávali jsme si, že takovou cyklotrasu mohl zakreslit jedině úplný necyklista, a to ještě od stolu své kanceláře. Raději jsme tak v tomto úseku značenou cyklotrasu opustili a nesjízdnou část objeli po silnici. Naštěstí takovýchto cest nebylo mnoho.
Celý článek najdete na v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace
Přidat komentář