Silnice nebo gravel? Kruh se uzavírá
„Vyhrát potřetí v řadě titul mistra světa je krásný pocit, ale nic zásadního se tím ve světě nezmění,“ pronesl po završení svého ojedinělého hattricku staronový šampion planety Peter Sagan a byla to trefná poznámka. Pro nás všechny cyklisty jsou i důležitější věci. Třeba to, jestli se budeme mít kde věnovat své kratochvíli.
Není žádnou novinkou, že pohyb na kole po silnicích je vzhledem ke stále se zvyšující hustotě automobilového provozu čím dál tím větším dobrodružstvím, a tak ani nepřekvapuje, že se rodiče bojí pouštět své ratolesti na asfalt. Po pár vyjížďkách se svým devítiletým synem, který mě uprosil, abych mu pořídil silniční kolo, už o tom také něco vím. Sice se snažíme volit pro vyjížďky méně frekventované cesty, ale úplně se vyhnout automobilům nelze. Leda, když to jde, zabočit mimo asfalt na lesní nebo polní cestu, kterou naše kola ještě zvládnou.
Ano, nový fenomén „štěrkoletů“, tedy gravel kol, se může stát spásou silniční cyklistiky, která jinak dle mého názoru musí zákonitě zhynout na úbytě právě kvůli neustále se zmenšujícímu prostoru pro její provozování.
I u nás se také logicky objevují první závody, které již v propozicích otevřeně používají anglický pojem označující šotolinu. A můžeme k nim řadit i ty stávající, které vznikly již dávno předtím, než k nám nová disciplína ze zámoří zavála. Zaujalo mne, že jedinou zásadní podmínkou některých z těchto „gravel“ závodů je kromě minimální šíře pneumatik použití silničních řídítek. Ta už sama dávají jasně najevo, o jaká kola jde. Můžete namítnout, že už máme zavedený cyklokros, ale tady přece nejde o to, kdo byl první. Vše, co poslouží k zachování našeho milovaného sportu, je třeba vítat.
Kdekdo z pořadatelů dnes hledá inspiraci ve Strade Bianche. Podobné podniky po prašných, šotolinových či udusaných hliněných cestách se konají už řadu let ve Francii, Dánsku i v Británii a jsou součástí tamních regulérních kalendářů silničních závodů.
Také já jsem si loni pořídil gravel bike a synovi našel dětskou silničku snadno alternativně přestavitelnou na „krosku“. Gravelbiking, jedno z témat tohoto vydání, je dost možná cestou k záchraně silniční cyklistiky, ačkoli to zastánci čisté podoby silničního kola, jimž širší pláště a kotoučové brzdy leží v žaludku, jistě neradi slyší. A nakonec, možná i tím, jak stárnu, zjišťuji, že gravel bike s náhradním, lehčím zapleteným setem obutým do plášťů s jemnějším dezénem je vlastně jediné kolo, které potřebuji. Na asfaltový švih, do lesa s rodinou i do města, případně vybavené s nosiči a brašnami na delší túru. A přitom bych měl pořád pocit, že jde primárně o silniční kolo.
Ostatně, jak se vlastně rodily první cyklistické „silniční“ závody? No přece na šotolině, která v dřevních dobách tvořila převážnou část povrchu komunikací, asfaltu bylo poskrovnu. A ještě před půlstoletím tyhle štěrkové úseky, brody a polňačky nikoho na silničních závodech nezaskočily.
A tak se zdá, že se kruh uzavírá, aby se kola mohla točit dál.
Přeji vám krásný silničářský podzim, třeba na lesních cestách, a co nejkratší zimu. Pomůže vám k tomu snad i fakt, že nad příštím vydáním 53×11 se sejdeme tentokrát o měsíc dřív, už na konci ledna.
Kamil Hofman
Přidat komentář