Byly časy, kdy dát kolo do servisu bylo nepřijatelné. „Když na kole závodíš, měl by sis ho umět opravit,“ zaznělo na tréninku od starších a já neprotestoval. Jo, něco na tom bylo, a tak jsem se to naučil, zjistil, že to není žádný kumšt, a seřizoval jsem, vyměňoval, přeplétal, centroval a tak dále a tak podobně. On to tehdy vážně nebyl takový kumšt, když kolo mělo pár pastorků, řadilo i brzdilo se mechanicky a chybělo odpružení. Opravování a kvalitní údržba (Co ten prach mezi dráty!) byla současně nutnost, protože moc dílů tehdy před mnoha a mnoha lety nebylo. A když, tak stály majlant.
Setrvačností už jsem v tom zůstal a v kole se hrabal sám a hrabal jsem se i v jiných kolech ve svém blízkém okolí. Jenže doba se nějak zrychlila a k tomu všechno je nějak složitější. Najednou jsem občas nevěděl, jak se mám v čem hrabat, ale pokračoval jsem, jen sem tam pomohl kamarád či kolega. Až nedávno…
Až v říjnu roku 2020 jsem po mnoha letech dal své kolo do servisu jako normální zákazník.
Telefonát: „Dobrý den, prošli jsme dle domluvy vaše kolo, mám pár otázek. Kdy jste dělal vidlici a tlumič?“
„Hm, ehm, ještě nedělal,“ cítil jsem ve svém hlase stud, protože jsem se právě vrátil z reportáže ze servisního centra Fox, kde důrazně zaznívalo: „Každý rok!“ – a já už měl kolo dva roky.
„Bylo by potřeba vyměnit ložiska zadní stavby, skoro se nehýbou. Taky ložiska středu už to mají za sebou a přední kolo má hodně povolený výplet.“
„Je tohle možné, vždyť jsem na tom kole moc nenajezdil?!“ Naštěstí jsem stihl spolknout slova o tom, že spíš proháním testovací stroje. Byl bych za ještě většího troubu.
„Máte vytahaný řetěz, snad bude kazeta ještě v pořádku.“ Aha, takže jsem asi jezdil.
„Vím to, vyměním ho, mám už doma připravený nový,“ snažil jsem se spasit čest lehkou lží.
„Aha. Takže o vůli v zadním náboji tedy jistě víte taky. Je tam špatné ložisko. Když ho vyměníme, prodloužíme náboji život maximálně o sezonu, ale vůle zůstane. Tyhle náboje jsou špatné, vydrží rok.“ Cože?!
„Vyměnil bych kotouče, sice ještě nejsou opotřebené, ale když už tam budou nové destičky…“
Přístup servisu byl profesionální. Kolo po zásahu parádně chodí, už jsem třeba zapomněl, jak ostré a přesné může být řazení a jak citlivá zadní stavba. Byl jsem z toho nadšený, ale rozladěnost jsem v sobě potlačit přesto nedokázal. Zase mě doběhla ta dnešní moderní doba, v níž kvalitu mnohdy nahrazují excelové tabulky se zvýrazněnou kolonkou „Zisk“. Dáte několik desítek tisíc za kolo, abyste zjistili, že po jedné sezoně (mé dvě v součtu) vás čeká nemalá investice, protože výrobci prostě nenápadně šetří na určitých místech?! A to nemluvím o podprůměrných brzdách na daném kole, které s jeho cenou nekorespondují ani náznakem. To jsem věděl od začátku, ale víc peněz jsem jen kvůli blbým brzdám vyndat z kapsy nechtěl, můj limit částky vynaložené za kolo je velmi střídmý, a myslím, že rozumně. A ty neopravitelné díly?! Ten náboj má vyměněná ložiska, ale to vůli nepomůže, ta je definitivní.
Nerozumím tomu. Někdo na úplném začátku vynaloží úsilí s vědomím, že vyrábí šunt, co dlouho nevydrží. Nebo roky vyrábí stejné brzdy, ač se na ně ty samé roky snáší kritika. Jiný po takovém šuntu sáhne, i když to nejspíš ví, a osadí ho, protože je levný. Tahle chladná kalkulace mě děsí. A staré ročníky nábojů, co mají odkroucená dlouhá léta, se dál krásně hladce točí, a když ne, opravím je. Přidejte k tomu fakt, že servisy obecně jsou v současnosti nastavené spíš na automatickou výměnu než na opravu. Ložiska zadní stavby sice nechodila úplně hladce, ale stačilo by je se vší pravděpodobností vyčistit, promazat a pootočit a jistě by ještě leccos ukázala.
Pláče má peněženka, pláče mi země pod nohama. Zbytečně se bude vyrábět a prodávat mi další kusy a jiné kusy zamíří do odpadu. Dostal jsem dobrou lekci. Zajásám nad tím zjištěním, při výběru dalšího kola nebo komponentu, to až stávající opravdu doslouží, totiž hodně zpozorním. Aha, zchladím se vzápětí, a jak asi? I když důsledně půjdu díl po dílu a budu sledovat opravitelnost, mám malou šanci podobným osobně-přírodním prohrám předejít.
A tak si odnesu aspoň nějaké poučení pro realizovatelný výsledek. Byly časy, kdy jsem si na kole vše opravil sám. Jsou částečně pryč, ale to neznamená, že bych měl rezignovat. Nasměřuju ten uvolněný čas na důslednější kontrolu a péči o svá kola. Jednoduše už bych neměl být vůči nim takové čuně. Kdo čistí a maže, nejenže jede, ale jede mnohem déle. I o to, anebo spíš právě o to by nám mělo jít.
Tímhle směrem se evidentně nestáčejí myšlenky jen mně a jejich hnacím motorem nejsou jen peníze. Soudím tak na základě hovorů se svým okolím, s externími přispěvateli Vela i z vašich reakcí třeba na servisní seriál s Danem Boubínem, kde spíše než o postupu výměny komponentů je řeč o jejich údržbě, opravě, prodloužení života. Těší mne i nedávno vyslechnutá zmínka o změně koncepce jedné z nejsilnějších značek na trhu, těch, co udávají krok a trendy. Od roku 2021 vystupuje ze stereotypu nutnosti každý rok přijít se změnou, inovace bude uvádět méně často, ve chvíli, kdy budou dávat i jiný smysl než marketingový. Takových značek, co brzdí zbytečné produkční šílenství, není mnoho, ale jsou a třeba po kroku silných hráčů budou výrazněji přibývat. A když se nějaký model udrží ve výrobě delší dobu, třeba z něj po špatných zkušenostech zmizí šunty a všem nám bude líp.
Anebo jsem taky dost naivní. Prostě je tu zadavatel a dodavatel. Dokud nebude rozum na jedné straně, nebude proč ho vyvíjet na druhé. Je to stejné jako s jídlem. Chcete kvalitní salám? Tu ho máte za 30 Kč za deset deka. Chcete 30 deka salámu za 10 Kč? Není problém, přidáme trochu peří, zobáčků, pařátků a něco housky, vás to trochu prožene, ale nekupte to, když je to tak levné!
Svět se v… v kamennou skálu na fotce obrátil, tak snad záhy najde cestu ven.
Rudolf Hronza
Přidat komentář