„Je to tam o dost prudší, rozloučím se, pro mě je dostatečný tenhle trail.“ Zhruba těmito slovy jsem vloni v létě přišel o Hanse, Rakušana a mého dočasného souputníka bikeparkem v Saalbachu, s nímž jsem se potkal v kabině a chvíli jsme si zůstali. Tedy ne těmito, zárodkem byla má otázka: „Znáš ten černý trail? Rád bych ho vyzkoušel.“ Potkali jsme se ráno osamělí na trailu červeném, slovo dalo slovo, dali jsme spolu dvě jízdy a já poté náš počínající vztah nechtěně uťal. A tak jsem jel zase sám.
Na začátku trailu jasný vzkaz „experts only“ a upozornění na výbavu chrániči. Provozovatel doporučoval mít je víceméně všude. Nevyhovoval jsem svou trailovou přilbou bez chrániče brady a pouze kolenní ochranou. A takto nepatřičně oděn a usazen na trail biku s „pouhými“ 130 mm zdvihu jsem nevypadal jako expert, jak usoudila skupina „těžkooděnců“ na sjezdových kolech. Jak jsem se blížil, kluci si dali viditelně najevo: „Rychle pojeďte, nebo nás tenhle bude brzdit.“ Jen jeďte, nejsem tu kvůli poměřování pinďourů, chci si zajezdit.
Stezka úzce zařízlá v borůvčí, sem tam kámen. Opravdu pro experty? Skalka. Druhá. Skála. Velké šutry, tady se pomalu protáhnout a tady to nechat na metru rozjet a přitáhnout řídítka, abych seskočil z velkého balvanu a hned zase brzdil do točky. Přihořívá. Jsem tu ale poprvé, takže když uvidím zlom, ne pokaždé se přes něj vrhnu. Nevím totiž, co bude za ním. Zjistím to, vrátím se a jedu znovu. Asi dvakrát. Jenže často stavím taky proto, že jsem zbytečně zpomalil či udělal jinou chybu. Nebo že mi došla odvaha. Zčásti proto, že tu jsem sám a tenhle trail není nijak exponovaný.
No a v těch chvílích to přišlo. Bez skrupulí. Jsem v zahraničí, málokdo tu porozumí mateřštině cizáka. Zábrany stranou.
„Kreténe!“ sám na sebe jsem zprvu jen zašeptal, když jsem udělal chybu.
„Idiote!“ přidal jsem na hlasitosti i důrazu, stále však jednoslovně.
„Ty vole, proč jsi zase přibrzdil!“
„Debile, proč jedeš vpravo, doleva, doleva! Nebo skončíš v tý jámě!“
Najednou jsem na sebe skoro řval. Ve větách, dokonce i souvětích. Hlasitě a vulgárně jsem se upozorňoval na chyby, na jejich řešení, na volbu stopy… Jen dodám, že takhle vulgárně mluvívám jen sám se sebou.
„Ty jsi manták, když pojedeš krokem, tak to určitě seskočíš, to víš že jo! Chceš spadnout z metru na hlavu?!“
„Drž rychlost! Drž tu rychlost!“
„Kurva nech to kolo jet, nebraň mu! Ono to dá, ty ne, tak ho nech!“
„Jen zadek za sedlo, nic víc, ale pořádně. Pořádně!“
„Přibrzdi, přišlápni, zatáhni za řídítka, no vidíš, jak ti to jde!“
Uháněl jsem trailem, peskoval se za chyby, dodával si odvahu, pochválil se. A světe div se, jel jsem ten trail poprvé, nesjel jsem ho čistě, ale jel jsem ho snáz, než kdybych na sebe mlčel.
Za zatáčkou za malými smrčky jsem někoho spatřil. A ten někdo mne evidentně už zdálky slyšel. Těžkooděnci, co nechtěli být brzděni, zrovna snášeli kola spletí kořenů. Výbava mnohdy mate. Dík mé samomluvě stihli včas uskočit a nechat mě jet. Zmlkl jsem a jen provinile a se studem lehce červenou tváří projel s tichým pozdravem kolem nich. Mluvili německy, nerozuměli mi, ale pozdravili mě s chápajícím úsměvem. Nerozuměli mi, ale přesně věděli, s kým a o čem jsem tam o něco výše vedl řeč. V takových chvílích nejsou slova naopak vůbec potřeba.
Dole jsem se z trailu vyklubal spokojený a blažený. Napadlo mě, že ten můj „nasebekřik“ možná byl z lesa slyšet až sem k lanovce, jen si ho ti možní posluchači nedokázali k nikomu přiřadit. Nebyl důvod stydět se. A pak jsem se rozesmál. Napadlo mě totiž i to, že se kluci, co tam nahoře táhli kola dolů, nechali inspirovat. A teď tam jedou a skupinově si nadávají do kreténů, debilů a idiotů. Jako ten retard, co je před chvílí míjel v sedle. Protože on na rozdíl od nich právě byl v tom sedle. A že já tady dole stojím a poslouchám ten lesní výjev.
Jen si na tuhle sezonu asi pořídím přilbu s chráničem brady. Trochu kvůli zdraví a trochu proto, že chránič brady tlumí a já se nebudu bát na sebe křičet kdekoliv.
Buďte na sebe hodní a užívejte si. Sezona se blíží.
Rudolf Hronza
Foto: Canyon/Nightmares&Sons
Přidat komentář