Velo, které jste právě otevřeli, se mimo jiné věnuje problematice tréninku dětí. Téma dokreslují příběhy těch, kteří na kole něco dokázali – Kulhavý, Nashová, Prokop… Neřadím se sice mezi ně, ale impulz, aby člověk zavzpomínal, to dá třeba i vám. Pamatuju si to dodnes. Své první kolo, první chvíle na něm. Možná si to už nepamatuju úplně přesně, možná za ta léta leccos přibarvila má rozvrkočená fantazie, ale mám pocit, že vím zcela detailně, jak to bylo.
Kolo bylo červené a i rám byl holčičí. Nějak jsem se tehdy genderovými charakteristickými prvky nenechal rozházet. Asi proto, že jsem o nich netušil. „Tady je,“ povídá otec, „i s kolečky, aby ses na tom naučil.“ Kolečka! Aniž bych se nechal poučit svou zkušeností z mládí, zkoušel jsem jejich prostřednictvím naučit na kole jezdit dceru. První prohlubeň po louži, opora zmizela, dcera na zemi v prachu. První zatáčka, kolo nebylo možné naklonit, rádius se zvětšil, dcera v kopřivách s hlavou u vody vedle mostku, na který měla najet. Kolečka! Hned šla dolů. A já tehdy? Malý svah od výjezdu ze zahrady na silnici, nezatočil jsem, náraz do zdi. Asi jsem ho potřeboval. „Nechci ty zasjaný kolečka!“ Takhle bych asi reagoval tehdy, kdy mi nešlo „r“, svými současnými slovy. Šla dolů, naučil jsem se bez nich rychle a byla tu první výzva.
Objedu si barák, tak jsem říkal asi 500metrovému okruhu kolem sousedů a ještě jedněch a druhých a třetích. Pořád točit doprava, krátký prudký brdek, rovina, pozvolný sjezd. Samou radostí, jak hezky a zkušeně už jezdím sám, jsem si zanedlouho usmyslel, že ten barák objedu stokrát. Dřív nepůjdu domů. (Umění dávat si podobně nesmyslné výzvy mi zůstalo dodnes.) Začal jsem kroužit. Nepamatuju si žádné dnešní bolístky – nebolel mě zadek, nohy, netrpěl jsem dehydratací, nepotřeboval jsem karbon, aminokyseliny, 33 převodů a asi dvacet dalších, dnes jistě nezbytných věcí pro tak náročný výkon. Měl jsem prostou a nezkaženou radost ze samotné jízdy, ze svého výkonu a z očekávání splněné výzvy.
Když mě pozdě večer potmě rodiče násilím sundávali z kola (nemáš světlo, je pozdě, jsi unavený, musíš spát, co by tomu řekli sousedi – rodičovská klasika, když vám chybí věk, ale vlastně i potom, kdy už vám naopak přebývá), měl jsem najeto 99 koleček, slzy v očích a krutou nenávist v srdci. Jedno chybělo, rozumíte?! „Mamitati, já musím!“ „Ne, ty nesmíš.“ Žádný happy end. Zůstal jsem až dodnes minus jedno. Událost, která jistě nějak negativně ovlivnila celý můj život, jen zatím nevím jak.
Pak už to šlo rychle, ke všem těm hokejům a pobíhání s partou po vsi jsem v páté třídě za vysvědčení dostal závodní kolo „s kampou“ po otci. Hned ten den neskutečná tlama přes řídítka do prachu silnice ve spurtu s kamarádem a na celé prázdniny kompletně sedřený obličej (viz fotka – jak jsem asi takhle mohl získat srdce nějakého děvčete, když jsem vypadal jak nepovedená loutka amatérského řezbáře, který to přehnal s broušením…), v osmé třídě první návštěva lokálního cyklistického oddílu, první lokální úspěchy, první větší úspěchy, od 15 let už jen kolo a trénink, tedy žádná než cyklistická parta, tréninkové středisko mládeže, poprvé oblečený reprezentační dres (oproti záloze 500 Kč, aby se zas vrátil do svazového šatníku), první profesionální smlouva, první zákeřné myšlenky na smysl tohoto způsobu života, jeho nenalezení a ztráta motivace, první článek pro Velo a Velo na nyní již více než 20 let.
Nejsem známý sportovec, ale nějak mě to téma přimělo ohlédnout se. Takový dosud byl můj cyklistický život v kostce. Zjistil jsem, že kruh se uzavřel. Že celá má závodní kariéra byla tak trochu úkrok mimo. Že kolo mám rád z jiného důvodu, než abych porážel nebo se nechal porážet. Že ho mám rád pro svobodu, přírodu, pohyb, klid a podobně – tak, jak to zná většina z vás.
Můj život v kostce ale má úplně jinou velkou černou kaňku než tohle závodní vybočení – pořád mu ještě chybí jedno kolečko. Prekérní situace! Napravím to. Někdy určitě ano. Ať si sousedi myslí, co chtějí. „Mamitati, budu mít světlo, nepotřebuju už chodit brzy spát a únavu tohohle typu mám rád. Nesundávejte mě prosím!“
Rudolf Hronza
Přidat komentář