rozhovor
připravil Marek Liška, foto Broňa Nágel
Broňa před jedenácti lety přesedlal na ležatou tříkolku, na které tráví valnou část svého starobního důchodu. Vervu, s jakou vznikají výlety a zahraniční cesty, je radost pozorovat. Navíc Broňa každou svou cestu patřičně archivuje, včetně detailů, jako je datum, kilometráž, a někdy dokonce stupně Celsia… Možná Broňu znáte z minulých stránek Cykloturistiky, kde se podělil o své čerstvě nabyté lehokolistické zkušenosti a plánech odjet na velkou cestu k protinožcům… Od té doby uplynula fůra času, a tak jsem se Broňovi ozval a zeptal se ho, jak se mu vede a co se od té doby událo…
Broňo, je tomu osm let, kdy si na stránkách Cykloturistiky mohli čtenáři přečíst s tebou rozhovor. Ten jsi zakončil plánem vyrazit k protinožcům… Uskutečnila se tato cesta? V prosinci 2013 jsem si chtěl projet Nový Zéland. Pět tisíc kilometrů na třech kolech. Vízum bylo na 90 dní, takže oba ostrovy jsem měl v pohodě zvládnout. Od května 2013 jsem stupňoval tréninkové dávky, až jednoho dne… Bylo to kousek od Vídně a přihnala se hrůzostrašná bouře, která trvala dva dny. Dva dny ve stanu a půlden pod mostem u Hainburgu. Otočil jsem Žluťáska na sever a valil to domů. Za dva dny bylo nad Brodem (Uherským) zase modro, a tak jsem šel připravit tříkolku na ranní odjezd zpátky do Rakouska. Klekl jsem si k přehazovačce, seřídil ji a už jsem se nepostavil. Poprvé v životě jsem měl vodu v koleni. Z ničeho nic. Tři týdny jsem si dával obklady a měl nohu na křesle. MUDr. řekl šetřit se, šetřit se, šetřit se. Nějak jsem na to pozapomněl a cestou z chirurgie jsem přehodil na těžší převod do kopce a byl jsem tam, kde před třemi týdny. Takže Nový Zéland se ze zdravotních důvodů nekonal.
Vyrazil jsi tedy místo na Nový Zéland někam jinam?
Po dlouhém marodění s kolenem, na sklonku školních prázdnin roku 2013, jsem vyrazil na východ České republiky. Zastavil jsem se na Hrčavě na česko-polsko-slovenském pomezí a u nejvýchodnějšího bodu ČR. Tady jsem dostal nápad – objet všechny čtyři nejzazší body a všechna trojmezí Česka. Do Liberce jsem odjel vlakem a na třech kolech pak navštívil ostatní body. Já a krtek (plyšový). Sem tam se svezlo i nějaké klíště, ale to jsem vždy vrátil zpět do přírody.
Vymýšlíš vůbec trasy se zajímavými cíli. Jak tě napadlo vyrazit z Uherského Brodu k Atlantiku? V roce 2014 jsem byl prvním rokem v důchodu. Přemýšlel jsem, kam bych tak vyrazil. Zjistil jsem, že katastrem našeho města prochází 49. rovnoběžka. Prstem po mapě jsem cestoval na západ. Až jsem se dostal do Modravy na Šumavě. Cesta se klikatila celkem vodorovně, a tak přišel nápad. Propojením nejsevernějšího a nejjižnějšího bodu našeho města vznikl koridor o šířce 11 kilometrů a v tomto koridoru se dalo také dojet na Šumavu.
O pár let později jsem opět hleděl do mapy a opět jsem měl nápad. Kam bych asi tak dojel, kdybych jel stále na západ v onom koridoru. A přišel šok. Až k Atlantiku. Na začátku května jsem vyrazil a za měsíc jsem byl doma. 2230 kilometrů. Začátek byl dosti hektický, protože stále pršelo. Jenomže na veletrhu SPEZI v Německu jsem na Žluťáska zakoupil štít se stříškou Veltop, a díky tomu jsem mohl v dešti stále šlapat, aniž bych promokl. Hochům z francouzské firmy Veltop jsem vzkázal, že jejich střecha je druhým největším vynálezem lidstva poslední doby. Okamžitě přišel dotaz, co je ten první vynález. Tak jsem jim vzkázal, že viagra. To bylo radosti v té jejich Gálii…
O rok později jsi vyrazil do Švýcarska a naplánoval sis pár kilometrů, ale nakonec z toho byla poměrně dlouhá cesta se zábavným setkáním na Matterhornu…
Když jsem rozmýšlel o trase na rok 2015, bylo jasné, že v mém požehnaném věku (nedožitých 70 let) už není možné jezdit štreky typu Atlantik. Delší dobu jsem měl v plánu projet si Rýnskou cyklostezku. Takovou velice zkrácenou verzi. Basilej–Gronau, kde bydlí moje dcera, a busem se pak vrátit domů. Bylo to symbolických 666 kilometrů – a to by mohlo stačit. Plánoval jsem cestu a zjistil, že jsem ještě nikdy neviděl Rýnské vodopády. Pak jsem to natáhl k Bodamskému jezeru, no a k prameni Rýna to zase taky tak daleko nebylo. Bus, kterým jsem chtěl jet do Švýcar, jel až do Ženevy, proč tedy vystupovat dřív, když je cena stejná. Jel jsem na prvním celoodpruženém titanovém prototypu od Azubu. Než jsem ale vyrazil do Alp, „odskočil“ jsem si na 1. Bavorsko-české lehosetkání. Po návratu z Bavor jsem doma vypral to nejnutnější, polosuché oblečení naházel do zavazadel a odjel do Ženevy. Objel jsem to její jezero, vyjel do Zermattu, kde nikdo nechtěl věřit, že nemám motor… Lanovkou jsem dorazil na Malý Matterhorn. Tady mě sbalila nějaká Japonka, ze které se vyklubala Číňanka. Holka měla krásné jméno Gin. U nás se to prodává jako borovička a všichni to pijeme, protože jalovec je velice zdravý. Na druhý den jsem vyhlížel pod ledovcem yettiho, ale místo černého a chlupatého stvoření se objevilo něco žlutého v bílém, a asi i oholeného. Jiná Číňanka i se svým novým manželem. Když uviděli krtka Honzu, tak to bylo pištění, až z toho šel strach. On byl nějaký entomolog na rostlinky a zajímal ho spíš pestík, blizna a jiné zeleniny… Jak koukal do té alpské země, nevěsta toho hned využila a začala tokat. Bylo jasné, že asi budu muset dělat předskokana ve svatební noc. On zkoumal přírodu a nenápadně při tom žárlil. Pak jsem si ale vzpomněl na pana Svěráka, jak dopadl s Koljou, který byl taky z té východní strany. Dali jsme rodinné foto (ona, krtek a já) a pak jsem se odebral k načepování vody z pramene Rýna, kterou jsem asi za měsíc vylil tam, kam by se trmácela údolím Rýna velmi dlouho. Do moře u Rotterdamu. Z Nizozemska jsem si to střihl do Cuxhavenu, kde Labe ústí do moře, a proti proudu dojel do Pardubic, tam jsem Labe opustil, protože jsem musel stihnout lehosraz konaný u nás v Brodě. Takže namísto plánovaných 666 kilometrů to bylo 5307 kilometrů za 80 dní v sedle.
Stále se podílíš na testování ležatých tříkolek? Já jsem něco jako testovací jezdec. Když se stavěla první celoodpružená tříkolka, inženýři spočítali, dělníci vyrobili, výzkumníci ji otestovali v laboratořích a vše bylo super. Pak jsem na to sedl já v běžném provozu a za týden jsem zjistil, že použitý materiál je nevhodný. Jednalo se o přední pružicí planžety. Napodruhé byl použitý titan a materiál se choval velmi příznivě. Ještě několik drobných vychytávek, testování v provozu (4500 kilometrů přes Alpy) a…
Přidat komentář