Dalo by se tomu klidně říkat podzimní klasika. A stejně tak vlastně i jarní. Přesuny věcí. Anebo věcné přesuny. Či klidně věčné, ať si člověk trochu pošpásuje s diakritikou, i to totiž platí. Vy, majitelé šatních skříní obřích rozměrů, mi nyní nebudete rozumět. Řeč je o přesunech cyklistického oblečení do tepla a do zimy mezi snadno dosažitelným šuplíkem a nesnadno vyšplhatelnou horní poličkou vysoké skříně, kam se i ze židle natahuju tak, že se pupek drze a nepovoleně nejednou podívá z trička ven, co se děje tam kdesi hluboko pod ním.
Vysunul jsem i letos v říjnu drátěný šuplík, v němž mě v letní verzi vítají čtyři základní hromádky vedle sebe (elastické kraťasy, volné kraťasy, dresy více délek rukávů a funkční trika) a za nimi takový ten nepřehledný mix všeho možného, co je v létě potřeba jen občas. Větrovka, návleky… Tento rok možná naposledy jsem rukou poslepu zalovil v hromádce volňáků, zanedlouho vystřídaných kolekcí teplejších a delších nohavic. Padni, kterým padni, nebo jak se to říká. A v tom jsem je objevil. Kraťasy, které jsem si na jaře koupil, protože se mi tuze líbily. Fialové. Posmutněl jsem zjištěním, že v těch tuze pěkných fialových kraťasech jsem za sezonu, tu její lepší část, vyjel jen asi tak dvakrát… Ne proto, že ležely úplně na dně. Ne proto, že bych si je šetřil, jak to někdy mívám – koupím novou věc a pak je mi líto ji používat, nechávám si ji „na později“ a dále dotrhávám roztrhané a vytahané ošuntělé hadry, které měly být tou novou věcí nahrazeny, odsouzeny do propadliště dějin. Někdy tak dlouho, až se mi stalo i to, že se mi nově pořízený svršek mezitím zase líbit přestal. Proč tedy? Inu, jsou bikové a já tenhle rok jezdil vesměs hlavně na gravelu.
Bylo mi to najednou líto. Z prostého důvodu. Mám totiž radost z opotřebených věcí – na kolo, na stolní tenis, na motorku, na lyže, na jakýkoliv jiný koníček. Když je na kalhotách patrné, že se zadek tisíckrát posadil na sedlo, a jinde to, že tretry pošlapaly tuny kamenů, přilbu ošlehalo křoví a větve, pláště vydržely nejeden atak, tlačítka čtečky obrátila nespočet stran mnoha knih, potahy pálky daly tisíc a jednu smeč či rotaci.
Ano, zní to podivně, logický a rozumný je přece jen opačný přístup – ať mi ty věci dlouho vydrží! Nerozporuji ho ale. Opotřebené věci mi jen jednoduše dávají vědomí, že jsem nenakupoval jen proto, abych nakupoval. Že jsem si je pořizoval účelně a že je využívám. Opotřebená věc je mi důkazem, že jsem v tom daném období, letním nebo zimním, žil a užíval si. Naplno. Za každou zatrženou nitkou či jiným šrámem se stoprocentně schovává příběh, který se odehrával všude jinde než jen doma „za pecí“. A to je pro mne něco, co se počítá nade vše. Nesedět, nezevlovat, nepřicházet o život.
Člověk se často obklopuje věcmi, aniž by je využil, hromadí, vlastní. Toho se nechci účastnit, není mi blízké cítit se obklopen a nevyužit. Tak mne prosím omluvte. Dny cyklistice nakloněné se krátí a ochlazují a pár svršků v mé skříni ještě zbytečně vykazuje znaky lenosti. Té mojí. Jdu je opotřebovávat. Tak zatím.
Rudolf Hronza
Přidat komentář