Opravdová kuráž

připravil Marek Liška, foto Tadeáš Šíma

 

V roce 2016 přišel Tadeáš Šíma s ambiciózní výzvou. Dojet z rodných Prachatic do Kapského Města na samotném jihu Afriky. Cestu mu však překazili čtyři kluci s noži v ruce na pláži v Maroku. Přišel o kolo a cestovatelskému snu byl konec. Na cestu se znovu vydal minulý rok v listopadu. Tadeáše však na cestě znovu okradli a dvakrát jej na cestách srazili neohleduplní řidiči…

 

Opravdová kuráž a tuhý kořínek tomuto mladíkovi rozhodně nechybí. Tadeáš se nevzdává a jede si dál svůj cyklocestovatelský sen. V době tohoto rozhovoru se Tadeáš nacházel v Angole. I přes všechny zmíněné nesnáze ukrajoval poslední etapy své 13 000 kilometrů dlouhé cesty. A pomalu začínal plánovat, co bude dále, až dojede do cíle své cesty.

 

Tadeáši, můžeš se nám představit?

Jmenuji se Tadeáš Šíma, je mi 26 let a pocházím z Prachatic. Vystudoval jsem obor plánování a řízení krizových situací na ČVUT v Praze. Na střední škole jsme začali s kamarády cestovat po světě – a to se mě drží dodnes. Začalo to klasickým stopem do Amsterdamu a po západní Evropě. Potom přišel Írán a výstup na nejvyšší sopku Asie, Damávand. Následovala expedice do Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, kdy mě a mého kamaráda Tomáše v pohoří Ťanšan při sestupu z hory trefil blesk. Další autostopové výlety jsme podnikli do Arménie, Gruzie a Turecka. Samozřejmostí byl celý Balkán včetně Kosova, kam se budu rád vracet. Na kole jsem toho ale ještě moc nenajezdil.

 

Proč tě právě oslovilo kolo jako dopravní prostředek k uskutečnění této cesty?

Po návratu z Kyrgyzstánu se mi autostop celkem zprotivil, a tak jsem hledal nějaký svobodnější způsob cestování. Ten jsem našel právě na kole. Nejste na nikom závislí. Můžete si zastavit, kde se vám zachce, na jak dlouho se vám zachce, a můžete dojet, kam se vám zachce. Zároveň se pohybujete stále vpřed, sice je to často hlemýždí rychlost, ale nezaseknete se třeba pět hodin na jednom místě, protože nejede žádné auto. A já se cítím dobře v pohybu.

Určitě někdo může namítnout, že tento způsob svobodného cestování lze pocítit i na motorce či v autě, ale pro tento druh dopravy já nenalezl prostředky. A vůbec motorku těžko hodíte na korbu pick-upu nebo do pirogy či letadla.

 

Projíždení Demokratickou republikou Kongo

 

Jak jsem se zmínil v úvodu, tohle je už tvůj druhý pokus o cestu do Kapského Města. Jak a kde proběhl ten útok na tvou osobu?

Po měsíci šlapání jsem dorazil do Rabatu v Maroku, kde si mě na pláži vyhlídli čtyři kluci s kudlami a o kolo mě připravili. Tehdy jsem dojel do Rabatu na víkend a musel jsem čekat, než mi otevřou ambasády. V sobotu se mi nechtělo být na hostelu, tak jsem vzal kolo a vyrazil k moři. Tam jsem si potřeboval odskočit, takže jsem z kola slezl a následně už u mě byla partička zbojníků. Nejsem žádný marvelovský hrdina, takže kolo jsem jim přenechal celkem jednoduše. Jenže tím to neskončilo. Kluci nevěřili, že po kapsách nemám žádné peníze, tak vytáhli vystřelovací nože a v tu chvíli mi proběhlo hlavou, že s jedním z nich v zádech poletím z nedalekého útesu. Zachránili mě dva kolemjdoucí, kterých se skupina zalekla a i s kolem utekla.

 

No ale jak to vypadá, tak tě tento útok neodradil o dalšího pokusu…

Ano, vrátil jsem se tehdy domů a o Africe jsem nechtěl ani slyšet. Jenže jak to tak u tvrdohlavců bývá, po měsíci doma mě ta myšlenka zkusit Afriku projet, zcela pohltila a bylo jasné, že se o to pokusím znovu. Rok jsem na cestu vydělával a vloni v listopadu jsem vyrazil znovu, tentokrát už přímo z Maroka.

 

Říká se, že ve světě je krásně a relativně bezpečno. Sem tam se ale stane… Na druhou stranu je to zkušenost k nezaplacení. Myslíš si, že se dá nějak předcházet situacím, že tě někdo okrade jako tehdy v Maroku?

Těžko říct, zda existuje nějaká komplexní rada, jak těmto situacím předcházet. Já se snažím vyhýbat velkým městům, protože je tam větší koncentrace zločinců než na venkově, a hlavně mi nedělá dobře ten smog a mračna lidí. Někdy to však nejde. Ambasády, kde si zajišťuji víza do dalších států, jsou většinou v hlavních městech a tam se snažím být co nejméně nápadný a pohybovat se rychle.

Ta bezpečnost je opravdu velice relativní. To, co se mi stalo v Rabatu, se samozřejmě může stát i u nás nebo kdekoliv na světě. Zkrátka jsem byl ve špatnou dobu na špatném místě. Nemám rád, když lidi, kterým se stane něco podobného, následně házejí celý národ do jednoho pytle.

 

Stalo se ti ještě něco nepříjemného?

Letos se mě pokusil okrást zlodějíček v Dakaru, když mi za chůze otevíral batoh a chtěl mi vzít foťák. Naštěstí jsem byl pozorný a foťák jsem zachránil. V Gabonu jsem však přišel o všechny baterie do foťáku, videokamery s SD kartami a zdroj od laptopu, když jsem nechal kolo na břehu řeky uprostřed pralesa. Bylo horko, tak jsem si sundal brýle a šel jsem se zchladit do nedaleké řeky. Chvíle nepozornosti – a bylo to fuč. V Senegalu mě srazil kamion a v Ghaně minibus.

 

Tak to musíš mít pěkně tuhý kořínek! Obešly se nehody bez větších potíží?

V Senegalu jsem si myslel, že má cesta je zase u konce. Naštěstí jsem dopadl šikovně a vyvázl jsem jen s modřinami a odřeninami. V Ghaně mě zase srazil řidič minibusu a vykloubil mi rameno. Od minulého roku, kdy jsem si toto zranění přivodil na brigádě na letišti v Praze, mi už několikrát vypadlo a já se ho naučil nahazovat zpátky. Tentokrát mi ale srážka s minibusem „pomohla“ a já zranění doléčil v Togu na pláži.

Další osudy Tadeáše najdete na  v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace