Chtěli jsme si s dětmi o prázdninách užít pestré dobrodružství, které kombinuje jízdu na kole a pěší turistiku v okouzlující přírodě. Na tři týdny jsme se proto vypravili do Skandinávie, konkrétně na jih Norska. Království fjordů a trollů nás všechny velmi nadchlo. Hluboké lesy, nespočet obrovských vodopádů, krásných ledovců, dravých horských řek, hub a lesních plodů – to vše si nás zcela získalo. Ovšem cestu vhodnou pro jízdu na kole s dětmi je potřeba dobře vybírat. Některé komunikace jsou velmi úzké nebo příliš rušné.
text a foto Dana a Radim Jebaví
Doma jsme si řekli, že se pokusíme o rodinnou dovolenou, která nebude trvat jako v předchozích letech jen jeden týden. Auto se nám přeměnilo v obytný vůz, který se zaplnil do posledního místečka. Nově jsme za vozidlo přidali tažné zařízení a nosič na kola. Na střeše vedle rakve by se už čtyři kola nezmáčkla.
Největším problémem, který jako rodiče často před delší jízdou v autě s dětmi řešíme, je, jestli pojedeme na jeden zátah přes noc, nebo na několik částí přes den. Raději jsme se rozhodli, že si dlouhou trasu mezi naší domovinou a Norskem rozdělíme do několika částí, aby pro děti nebylo dlouhé sezení v autě ubíjející a pro nás jako řidiče zbytečně nebezpečné.
Do Skandinávie lze přijet různými cestami. Záleží na tom, zda máte v plánu vidět i nějaká atraktivní místa na trase. Nás zajímal nejdelší evropský most spojující Dánsko se Švédskem. Kousek pod Kodaní jsme si na venkově u vesničky Faxe poprvé vyzkoušeli, jak vypadá přenocování v „self servis“ kempu (bez obsluhy). Jenom škoda, že tam bylo vše v dánštině. Aby kosti úplně nezlenivěly dlouhým sezením v autě, nastal čas i na první cykloprojížďku po malém ostrůvku, kde se daly ochutnat sladké třešně a špendlíky rozdílných barev, mohli jsme se projet po dlouhém mole, rozdělujícím moře, i zahlédnout zblízka koroptve. Největším zážitkem se ovšem pro dcery stalo pozorování vyhřívajícího se ježka. Když ho přestalo bavit dívčí pošťuchování klacíkem a stéblem trávy, odpelášil pryč.
Pokud panuje slunečné počasí, lze se na písečných plážích u Malmö příjemně vykoupat v moři. Kousek před hranicemi s Norskem jsme ještě ve Švédsku prozkoumali pravěké skalní rytiny z doby kamenné blízko městečka Tanumshede. Archeologové část starých originálních kreseb zvýraznili sytě červenou barvou, proto jsou jednotlivé malby dobře viditelné.
Jakmile však člověk dorazí mezi norské fjordy a vyjde mu počasí, připadá si jako v přírodním ráji. Všude kolem zelené kopce, třpytící se vodní hladina a čistá, dá se říct téměř panenská příroda. Ne všude však jsou kolem fjordů vhodná místa na cyklistickou projížďku. Úbočí fjordů jsou často velmi strmá a skalnatá. V mapě jsou sice některé silnice značené jako cyklostezky, ovšem vedou po velmi rušných komunikacích, kde bychom se s dětmi báli sednout na kolo.
Pozor na vosy!
Po prostudování mapy jsme rozhodli, že se k našemu prvnímu ledovci Folgefonna pokusíme přiblížit v sedle bicyklů až na konec střídavě asfaltové a prašné cesty a pak dojdeme až k ledu po svých. Nejvhodnější start se nabízí od parkoviště vedle kempu v městečku Odda. Vozovka se sice šplhá postupně víc a víc nahoru, ale s občasným popostrčením a čokoládovou motivací dětí nad kopcem zvítězí. Kola jsme nechali ve stínu stromů na parkovišti a trekem pokračovali přes dvě hodiny vzhůru po kamenech, žebřících a skaliskách k burácejícímu vodopádu rodícího se z velkého ledovce nad ním. Úchvatný celodenní výlet nás překvapil svou různorodostí. Děti se neměly čas nudit. Při cestě na kole do kopce se těšily vidinou tyrkysově modrého ledovce v dálce před sebou. Začátek treku si užívaly přeskakováním potůčků. A ke konci slézaly lanové žebříky, obrovské balvany a dřevěné mosty.
Krásný slunečný den měl jediný kaz. Cestou zpět jsme v údolí sbírali maliny, kterých je v Norsku na přelomu července a srpna opravdu dostatek. Červené plody se tak staly naší častou svačinkou. Šplhali jsme se za nimi různě po stráních, když najednou starší dcera zakřičela: „Aúúúúú, vosýýýý!“ Vystřelila od malinových keřů jako namydlený blesk. Skákala a křičela spíš šokem než bolestí. Ledová voda jezera Sandvinvatnet, u kterého jsme nocovali, přišla vhod při ledování vosích žihadel. O pár dní později si užil vosí útok i táta. Byl však o trochu rychlejší, a tak měl i o pár bolestivých žihadel méně než dcera.
K ledovci na kole
Nikdy předtím nás nenapadlo, že se dá s dětmi dojet i na kole téměř až k ledovci! Ledovcový splaz Nigardsbreen tuto možnost skutečně nabízí! Celková vzdálenost jízdy na kole záleží na tom, kde zaparkujete vůz a usednete do sedla. Od městečka Gaupne směřuje k ledovci přes 30 kilometrů dlouhá silnice č. 604 (později označená jako 334) přímo proti proudu řeky Jostedalselva. V tomto úseku si stačí pouze říct: „Tak třeba odtud!“ A můžete vyrazit za nádhernou podívanou. Silnice se sice šplhá stále lehce vzhůru, ale stoupání není nepřekonatelné ani pro předškolní děti s přehazovačkou. Bez občasného popostrčení nebo tlačení se však neobejdete. Nutnou podmínkou je osvětlení, protože na cestě je několik kratších tunelů. Pokud nejste dostatečně osvětleni nebo nechcete své malé miláčky příliš trápit, je jistě rozumnější nasednout na kolo až za posledním tunelem u rozcestí na Jostedal (cca 12 km od ledovce). Tam se nachází i malé parkoviště. Závěrečný úsek jízdy, kdy již máte jeden z nejatraktivnějších ledovců světa Nigardsbreen na dosah ruky, vede po rovné úzké asfaltce lemované krásnými keříčky „borůvek“. Podoba s těmi našimi jedlými je velká, proto jen oko znalce dokáže včas rozpoznat rozdíl. Jakmile silnice skončí, k padajícímu ledu lze dojít asi hodinovou procházkou nebo přejet ledovcové jezero malým člunem. Volili jsme pochod kolem ledovcové laguny plné malých ker a kusů ledu, což pro děti představuje neobvyklé hračky, které si budou chtít brát s sebou jako nevšední suvenýr… Malebný ledovec má krásnou modrou barvu a lze se mu přiblížit téměř až na dosah. Pokud zvažujete pochod po ledovci, je možný jen se speciálním vybavením a s placeným průvodcem. Cesta zpět k autu vede většinou z kopce a je zaslouženou odměnou za dopolední namáhavý výšlap.
A co koupání?
Nejdelší fjord světa Sognefjorden měří v celé délce úctyhodných 204 km. Pár kilometrů lze jet s dětmi bezpečně na kole podél něj nebo se k němu přiblížit z vesnice Belle do Aurlandsvangenu. V městečku je možné pak kolo vyměnit za dětské vodní radovánky. Ovšem ty jsou určené především pro otužilejší a odolnější ratolesti. Sluníčko může stále svítit i několik dní, hladina se může zrcadlově třpytit, ale teplota vody i uprostřed léta nepřesáhne 15 stupňů. Nezapomeňte si přibalit i základní rybářské vybavení. My, absolutní laici, jsme chtěli dětem dopřát alespoň pocit, že si mohou večeři ulovit. Kromě řas však na háčku neskončilo zhola nic, nicméně pocit být chvíli rybářem jim stačil. Pokud dopadnete s rybařením podobně jako my, vyplatí se koupit si k večeři chutnou mořskou rybu v obchodě.
Kouzelné okolí Strynu
Dětem, které již na kole zvládají sjezdy plné zákrut, můžeme jen doporučit návštěvu letního ski centra ležícího nad malebným údolím a městem Stryn. Nejkrásnější přístupovou cestou je sem jednoznačně Gamle Strynefjellsvegen č. 258 právem značená jako scénická. Z lyžařského střediska, nacházejícího se ve výšce nad 1000 metrů, přímo vybízí k nádhernému sjezdu úzká a málo frekventovaná silnička kroutící se do údolí. Protože je nutné, aby někdo z rodičů odřídil cestu dolů s autem, je jasné, že se jeden musí obětovat. Na cestě je poměrně dost atraktivních lákadel, proto je jízda přerušovaná focením nádherných výhledů, kaskádovitých vodopádů a také pasoucích se ovcí přímo na okraji vozovky. „Tatííí, vyfoť mě s nimi!“ žadonila opakovaně starší dcera, zatímco mladší spokojeně pozorovala sympatická zvířata z otevřeného okýnka doprovodného vozu. Během půlhodinového sešupu k hlavní silnici č. 15 je jen minimální důvod šlápnout do pedálů, proto se takováto jízda musí starším dětem líbit!
Před městem Stryn leží vesnice Loen. Odtud za kempem uhýbá vedlejší silnice č. 722 do osady Flo. Většina trasy vede podél jezera Loenvatnet. Je zcela ideální na pohodový polodenní výlet pro kochající se typy cyklistů. Vodní hladina krásně odráží sluneční paprsky i okolní vrcholky, provoz je téměř nulový a jízda po lehce zvlněné okrsce bezpečná. Samozřejmostí je dostatek malinových keřů a borůvek všude kolem. Asi v polovině cesty se nachází samostatně oddělený tunel pro auta a cyklisty, případně chodce. Je v něm téměř stoprocentní tma. Pokud nemáte zapnuté světlo, jediným viditelným bodem je pověstné světlo na konci tunelu. To je něco pro děti! Žádné auto vás tu srazit nemůže, proto jsme si netradiční jízdu skrz asi třistametrovou díru ve skále rádi několikrát zopakovali. Za vesnicí Flo se silnice sice strmě zvedá, ale my se spokojili s krásným panoramatickým výhledem na jezero ještě před prudkým stoupáním, kde jsme otočili řídítka zpět.
Celý článek najdete na v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace
Přidat komentář