text a foto Milan Kozlík
Ta myšlenka ležela v mé hlavě již hodně dlouho: Přejet tak jednou na kole Spojené státy z východního na západní pobřeží. Původně jsem chtěl tento svůj sen zrealizovat jako dárek sám sobě třeba k šedesátým narozeninám, ale když člověk v ordinaci dnes a denně vidí, jak různé choroby mění lidské osudy častokráte ze dne na den, rozhodl jsem se na podzim 2017, že nebudu na žádnou svoji šedesátku čekat, ale na moji životní cyklistickou cestu pojedu hned, dokud jsem mladý a plný síly!
No, tedy hned úplně to nebylo, ale jako výchozí časový bod svého putování jsem si stanovil polovinu září 2018. Tím jsem získal dostatek času, abych se na cestu řádně připravil a získal o přejezdu Států důležité informace od lidí, kteří již tuto či podobnou cestu podnikli. Rozhodl jsem se, že výchozím bodem bude hlavní město USA Washington. Jako cíl své cesty jsem si zvolil milované Los Angeles, kde jsem před rokem prožil v Santa Monice úžasný třítýdenní kurz angličtiny. Během ročních příprav jsem v počítači na Google Earth dvakrát proletěl celou trasu. Na základě výskytu motelů v jednotlivých městech a vesnicích jsem naplánoval ubytování s délkou jednotlivých etap. Přečetl jsem několik knih od cyklistů, kteří projeli Route 66 a americké národní parky na západě USA. S kamarády jsme zajeli do Tišnova na přednášku Zdeňka Juráska, na které byl promítán inspirativní filmový dokument z jeho cyklistické cesty přes Spojené státy po Route 66. Každá získaná informace mě utvrzovala v rozhodnutí tuto náročnou cyklistickou cestu podniknout…
Přes Appalačské hory
Rok utekl jako voda, byla polovina září 2018 a já vyrazil s kamarádem Eduardem Maškem letecky přes Lisabon a Boston do Washingtonu, jak bylo naplánováno. Vzhledem k tomu, že kola v krabicích se oproti našemu příletu opozdila, museli jsme v hlavním městě USA prožít jeden den navíc čekajíce na hliníkové oře. Toho jsme využili k zevrubnému prozkoumání středu města. Pak jsme smontovali kola v motelovém pokoji u Arlingtonského hřbitova a konečně vyrazili na západ směrem na Manassas a Gainesville. Jen přejezd Washingtonu byl nekonečný a dlouhý asi padesát kilometrů. Prvně jsme se coby vyjukaní vesničané pohybovali po amerických širokánských čtyř- až šestiproudých autostrádách. Za městem jsme projížděli loukami a listnatými lesy Virginie a míjeli spousty ukazatelů a informačních cedulí, připomínajících nám, že jedeme krajinou, kde probíhala spousta bitev ve válce Severu proti Jihu. V dusnu jak v prádelně jsme ujeli 114 km a nastoupali překvapivých tisíc metrů. Dojeli jsme do městečka Front Royal na úpatí Appalačských hor. Další den k nám již ale dorazil hurikán Florenc. Už ráno jsme vyráželi do silného deště. Naštěstí bylo celkem teplo – kolem 24 °C, tudíž jsme jeli jen v tričkách zdolat první hřebeny Appalačských hor. Po celkem náročných 118 kilometrech listnatými lesy tohoto pohoří jsme dorazili do městečka Petersburg s nastoupanými 1388 metry převýšení v nohou. Silný déšť neustával a od rána nás bičoval, až kolem poledne povolil. To jsme dosáhli nejvyššího bodu v Appalačských horách 1100 m. Jednalo se o velmi náročnou etapu dlouhou 140 km s nastoupanými 2004 metry převýšení.
Se psy v zádech
V městečku Buckhannon nás ráno přivítalo krásné počasí, při němž celý den neklesla teplota pod 30 °C. Nekonečnými pustými lesy Západní Virginie jsme po 180 kilometrech již za úplné tmy dorazili do městečka Riplay. V nohou jsme měli převýšení 1454 m a prvně již také několik sprinterských vložek při únicích před útočícími nepřivázanými psy, startujícími na nás z lesních samot podél cesty. Ráno nás přivítal opět pařák jak blázen. Na oběd jsme dojeli k řece Ohio do města Point Pleasant. V tomto legendárním městě se odehrává příběh filmu Proroctví z temnot s Richardem Gerem v hlavní roli. Zde jsme si prvně na mostě přes řeku Ohio vyzkoušeli jízdu po americké dálnici. Opět za strašného pařáku jsme projeli stát Ohio a znovu se dostali k řece Ohio do města Maysville. Etapa byla zakončena průtrží mračen. Po krásné rychlostní silnici s větrem v zádech jsme uháněli posléze státem Kentucky kolem luk s pasoucími se kravami přes Paris, Georgetown a Frankfort do městečka Shelbyville. Ráno nás opět přivítal silný déšť, ale tentokráte byla i zima s teplotou 15 °C. Až ve velkém městě Louisville déšť ustal. Potřetí a naposledy jsme přejeli mohutnou řeku Ohio a dorazili do městečka Corydon. Lesy Indiany jsme dorazili do velkého města Evansville. Opět déšť, který vydržel první půlku dne. Druhou půlku jsme jeli po krásné cyklostezce Tunnel Hill, vedené na svršku po bývalé železniční trati, a po 202 km jsme se dostali do městečka Anna. Ten den jsem prvně v životě ujel více než 200 km. U města Cape Girardeau jsme přejeli řeku Mississippi a dospěli do městečka Piedmont ve státě Illinois.
Nuda, nuda, nuda…
Předkládám popis naší trasy vcelku stručně, což je dáno tím, že tři čtvrtiny délky tohoto putování byla totální nuda. Nikdy bych tomu nevěřil, kdybych to nezažil. Neustále čučíte tak třicet metrů daleko do listnatého lesa nebo civíte na pole, které je po půl kilometru zakončené opět lesem. Žádný obzor, žádný daleký horizont. Prostě vůbec nic! Můj kolega Eda prohlásil, že tahle cesta je to nejnudnější, co kdy v životě zažil, že přejezd Mongolska po poušti Gobi byl proti tomuto přejezdu úplné eldorádo. To, co nás ale nejvíce překvapilo, byla skutečnost, že jsme vlastně mimo silnici vůbec nikam nemohli. Všude podél silnice byly natažené ostnaté dráty, zatarasené polní cesty, podél nekonečných listnatých lesů všude cedule zakazující vstup. Když byl do nějakého státního lesa vstup povolen, upozorňovaly na tuto skutečnost cedule u cesty již desítky kilometrů dopředu. Eda řešil, co bychom zde asi ve volném čase dělali, kdybychom tady žili. Vždyť tady člověk nikam nemůže! Tady se přece ani nedá jít někam na procházku! Vždyť tady se můžete fakt pohybovat jen v těch jejich obřích pohodlných autech po silnicích a jinak nic! Tohle skutečně nebyla ta Amerika, kterou jsme za komunismu měli jako vysněnou enklávu svobody. Pozitivem bylo ale vřelé chování lidí, které jsme potkávali. Každý hned s vámi navazuje kontakt a ptá se, kam jedete a odkud jste. Když jsem takhle už asi po sté referoval o této cestě, měl jsem už vše anglicky dobře nacvičeno.
Napojení na Route 66
Lesy státu Illinois jsme dojeli do Willow Spring a při tom nastoupali 1363 m. Pak přes hluboká údolí státu Missouri jsme dojeli do Ozarku po náročných 147 km s nastoupanými 1730 m. Nastoupané metry udávám záměrně. Kdyby mi někdo před cestou řekl, že já, ostřílený horský jezdec, který má nejraději prudké alpské výjezdy, budu skoro obden někde vyčerpáním tlačit v rovinatých Spojených státech kolo, tak bych mu to prostě nevěřil. Když se totiž podíváte na mapu Ameriky, vidíte kromě Appalačských hor od východního pobřeží až někam k Amarillu v Texasu jen samou rovinu, totální placku. Ale zdání klame. Více než polovina rozlohy Spojených států je skutečně rovinatá placka, ale jen při pohledu z vesmíru. V reálu jedete placatou krajinou s neustálými zářezy do krajiny. Ty zářezy tvořené potoky nejsou nijak hluboké, řádově 50–100 m převýšení, ale ono je jich během dne třeba třicet až padesát a tím naskakují nastoupané metry. To, že jsem tlačil kolo, bylo dáno napůl vyčerpáním a napůl bolestmi zadku, který jsem měl rozedřený do krve a s boláky. Potřeboval jsem mu ulevit, proto jsem kolo tlačil i častěji, než že bych opravdu musel.
Na Route 66 jsme se konečně napojili po ujetých 209 kilometrech u městečka Vinita, kam jsme opět dorazili již za tmy. Takovým malým nepřítelem během celého putování byl neustále se zkracující den. Fakticky se dalo na začátku cesty jet za světla až k 20. hodině, ale po 14 dnech a přejezdu do jiného časového pásma bylo již vidět o hodinu méně.
Celý článek najdete v tištěné verzi časopisu, nebo v té elektronické na https://cs.publero.com/reader/148152 nebo na https://www.alza.cz/media/cykloturistika-5-2019-d5648047.htm
Přidat komentář