Na kole i s kolem (nejen po Alpách)
Panoramatické výhledy i jízda v podzemí
text Alena Zárybnická
foto autorka a Stanislav Heczko
Slovinsko je první zemí na světě, která je prohlášena za zelenou destinaci na základě přísných kritérií Green Destinations. Je třetím nejzalesněnějším státem v Evropské unii – asi polovinu jeho rozlohy zabírají lesy. Pro cyklisty je zemí zaslíbenou – to bez nadsázky! O nové slovinské interaktivní cyklomapě jste si mohli přečíst v posledním, sedmém čísle minulého ročníku. I nám se hodila, když jsme si vybírali místa, která bychom chtěli navštívit. Projeli jsme Slovinsko od severu k jihu – od Alp přes vrchovinu až k moři. A právě o nejsevernější části naší cesty po Kamnicko-Savinjských Alpách a Karavankách bude tohle čtení. O té další napíšu někdy příště… Mimochodem, v horách jsme narazili na českou stopu – z toho mám vždycky radost!
Na hranici mezi Rakouskem a Slovinskem
Karavanky a Kamnicko-Savinjské Alpy leží na severu Slovinska. Spolu s Julskými Alpami a pohořími Kozjak a Pohorje tvoří celek, jemuž se říká Slovinské Alpy. Jen pro představu: ve Slovinských Alpách se nad hranicí 2000 m vypíná přes 200 vrcholů, 24 jich je vyšších než 2500 m. A to všechno na velmi malé ploše. A zatímco Julské Alpy zasahují do sousední Itálie, Karavanky a Kamnicko-Savinjské Alpy tvoří docela přirozenou, asi 120 km dlouhou hranici mezi Rakouskem a Slovinskem. Dřív tudy vedly důležité obchodní cesty, dnes sem přijíždějí lidé aktivně odpočívat. Na rozdíl od známějších Julských Alp jsou Karavanky a Kamnicko-Savinjské Alpy klidnější a turistů a cyklistů je tu míň. Pro mě ideální!
Karavanky
Karavanky tvoří nejdelší část hranice mezi Slovinskem a Rakouskem. Les tu sahá až do výšky 1700 m n. m. Na pásmo borovic navazuje kleč, pak travnaté pastviny a nejvyšší partie – nad 1900 m n. m. – už jsou kamenité. Rakousko a Slovinsko dnes spojuje kromě horských silnic i železniční a dálniční tunel Karavanky. Železniční tunel slouží už od roku 1906 a s délkou skoro 8 km je čtvrtým nejdelším v Rakousku a vůbec nejdelším ve Slovinsku. Ten dálniční je o 85 let mladší. Do provozu byl uveden v červnu 1991 a už o měsíc později se stala slovinská část tunelu místem těžkých bojů o slovinskou nezávislost. Byl totiž obsazen Jugoslávskou lidovou armádou a krátce nato dobyt zpět slovinskými jednotkami.
Kamnicko-Savinjské Alpy
Kamnicko-Savinjské Alpy jsou po Julských Alpách ve Slovinsku druhé nejvyšší. Severní část tvoří Kamnická část pohoří, tu jižní Savinjské Alpy. Od východu je zpřístupňuje nejkrásnější údolí Savinjských Alp – Logarská dolina točící se k jihu podle řeky Savinje. Nejvyšší Grintovec měří 2558 m a leží na západním okraji hlavního hřebene. Jeho okolí, včetně sousední Jezerské Kočny, je turisticky bezpochyby nejzajímavější částí pohoří s výjimečně hustou sítí turistických cest. À propos, právě na severním úbočí Grintovce stojí Česká chata, kterou tu v roce 1900 postavili Češi. Kromě hlavního hřebene jsou součástí Kamnicko-Savinjských Alp i další horské skupiny, například stranou hlavního hřebene ležící skupina Krvavce a Kalckého hřebenu. Že už jste o Krvavci slyšeli? Nejspíš v souvislosti s lyžováním. Jeho úbočí nabízí 30 km sjezdovek. A v létě? Skvělé singletraily!
Zastavení první – Podzemlje Pece (Karavanky)
Do podzemí na kolo?
Taky mi to na první poslech trochu neladilo. Ale co?! Vyzkoušet se má všechno! Zvlášť když se nabízí prozkoumat na kole geologicky cenné území na pomezí mezi Rakouskem a Slovinskem – geopark Karavanky, rozkládající se na území historických Korutan.
Přes rakousko-slovinskou hranici do Mežice
Do Mežice jsme přijeli od severu, přes malý nenápadný přechod mezi Bleiburgem (Pliberk) v Rakousku a obcí Ravne na Koroškem ve Slovinsku. Hned za hranicemi je třeba odbočit doprava – Mežica je první vesnice, na kterou narazíte. Na jejím jižním okraji, tedy dál ve směru jízdy na Žerjav, je důl a muzeum Podzemlje Pece.
Těžilo se tu tři století
Ložiska olova a zinku pod horami Peca a Uršlja gora znali už Římané. První písemné zmínky o těžbě olovnaté rudy jsou z roku 1665. Za víc než 300 let těžby vytěžili horníci 19 milionů tun rudy z víc než 800 km tunelů. Největší rozvoj dolu nastal na počátku 20. století, kdy se kolem stavěly další továrny – třeba na výrobu akumulátorových baterií. Od roku 1988 byl důl postupně uzavírán, v roce 1994 těžba definitivně skončila.
Dole v dole na kole
Začátek opravdu netradiční prohlídky dolu pod horou Peca je v informačním centru Geopark Karavanky – v Glačniku v Mežici. Odtud se vyráží malým autobusem asi 6 km k místu, které se jmenuje Igrčevo a je kousek od obce Črna na Koroškem. Právě tady teple oblečeni a vybaveni přilbami s čelovkami vstupujeme do dolu. Čeká nás něco přes 5 km dlouhá stezka s převýšením jen asi 15 m. Zato zima je tu, zvlášť v kontrastu s rozpáleným vzduchem venku, opravdu znát – během roku se teplota v dole drží pořád na 10 °C. Za necelé tři hodinky jsme znovu na světle. Uteklo to rychleji, než jsem čekala – jako v pohádkách. Výjezd z dolu je v dalším údolí jménem Breg u Měžice. Odtud jsou to do Glačniku jen 2 km, většinou z kopce nebo po rovině.
Do podzemí důlním vlakem i na kajaku
A nejen na kole! Do dolů se můžete dostat i klasicky – vlakem. A kdyby to bylo málo, můžete si část podzemí projet na kajaku. Poté, co byla v dole ukončena těžba, přestala se čerpat voda z podzemí a voda spodní část dolu zaplavila. Dneska protéká dolem naprosto přirozeně a prostory, kde se těžilo, vypadají jako magická podzemní jezera. Celá prohlídka, včetně plavby na kajaku, trvá 4 hodiny. Pokud se do dolů vydáte jen důlním vlakem, zabere to asi 2 hodiny. I to bezpochyby stojí za to. Prohlédnout si můžete techniku, která se při těžbě rud i minerálu používala – jak tu 300 let starou, tak tu, se kterou tady horníci pracovali ještě v 80. letech.
A dojmy?
Upřímně, tohle jsem fakt nečekala! Perfektně organizované prohlídky vedené zkušeným průvodcem v unikátním prostředí. Za návštěvu stojí i muzeum, kde se můžete podívat, jak horníci žili před 2. světovou válkou. Najdete ho v budově, kterou nechali v roce 1928 postavit angličtí majitelé dolů. Technicky založené návštěvníky potěší plány šachet, nejstarší je z roku 1786, a taky přístroje, které geodeti při své práci používali.
Zastavení druhé – Single Trail Park Jamnica (Karavanky)
Poctivá bikerská radost
Ano, jsou takoví, kteří právě tenhle druh kratochvíle mají z celého cyklistického dovádění nejraději. Přiznávám, pro mě je to spíš na hranici radosti a strachu, ale budiž, každému podle jeho gusta… Já velmi obezřetně! Centrem Jamnických singletrailů je Ekohotel Koroš. V síti bikových hotelů a kempů má nejvyšší počet – tedy pět hvězdiček. To mimo jiné znamená, že k dispozici je v bezprostředním okolí minimálně 20 túr. A ne obyčejných. Všechny nabízejí úžasné rozhledy na okolní, bezmála dvoutisícové kopce. Navázat na ně můžeme přímo u Ekohotelu Koroš nebo dole v Prevalje.
Ručně dělané singletraily
To, čím se tohle místo od jiných liší, jsou právě singletraily. Označeno je celkem 9 trailů, měří 21 km, další 3 km se staví. S průvodcem si můžete projet i dalších 30 km tratí, které ještě nejsou vytyčeny v mapě a ukazateli. Obtížnosti klasických trailů se drží typického značení – k dispozici jsou modré, červené i černé tratě.
A dojmy?
Musím nechat promluvit svého muže, protože já jsem ten poslední, kdo by zrovna tenhle druh cyklistické radosti mohl hodnotit. Mnou projetá červená trasa označená jako A byla opravdu tak „Akorát“. Výjezd plynulý, což o to, ale úzký trail ve strmém zalesněném svahu je radostí pro lepší bikery, než jsem já. Mým mužem projeté černé jsou prý nadmíru přírodní. Potěší jak častými změnami sklonu, tak i klopenými zatáčkami s často složitými výjezdy. Strmý sklon některých pasáží vyžaduje dobrou znalost terénu, aby byla jízda plynulá. A tady se hodí rady průvodce, zvlášť v případě, že trailem jedete poprvé.
Přidat komentář