V našich rozhovorech jsme představili nejeden cestovatelský pár. Jakub s Daškou se přece jen trochu vymykají. Nejenže se přes půl planety vydali takzvaně „na lehko“, když kola oděli jen bikepackingovými brašnami, zároveň nevyrazili do světa, ale v podstatě domů. Cestou z Wanaky na Novém Zélandu do Palkovic nedaleko Beskyd stihli posbírat spoustu zážitků, inspirovat sebe i ostatní a natočit zajímavý film. Nechme se též inspirovat rozhovorem s bikepacking nomads.
připravil Jakub Kasl
foto Jakub Larysz a Dagmar Laryszová
(Vesměs všechny odpovědi jsou společné, pokud někde není uvedeno J.: nebo D.:)
Jak to všechno začalo?
Stopem po Turecku. Tam jsem se dali v roce 2013 dohromady a v podstatě se od sebe už nehnuli. Po roce jsme se vydali na Nový Zéland za prací a cestováním, a nakonec jsme tam zůstali tři roky. Pak jsme si uvědomili, že chceme založit rodinu, usadit se a být blíže rodičům. A tak se zrodil nápad bikepackingové cesty z Nového Zélandu domů do Beskyd – Bikepacking Nomads.
Co jste si ze Zélandu odváželi do života?
Nový Zéland a „Kiwáci“ nás inspirovali tím, že když něco chceš, tak toho můžeš dosáhnout, stačí si za tím jít a nehledat důvody, proč to nejde. A hlavně dělat si věci po svém, a přitom moc nedávat na to, co si myslí ostatní. Zkrátka přivezli jsme si ze Zélandu životní styl a v Čechách se snažíme lidem ukázat, že ho jde aplikovat i u nás.
Z vlastní zkušenosti vím, že před deseti lety nebylo na Zélandu pro horské kolo moc tras. Jaká je situace nyní? Je tam bikepacking populární?
Dalo by se říct, že bikepacking je na Zélandu jediný rozumný způsob cyklocestování. Na Jižním ostrově, kde jsme celou dobu žili, je jen pár hlavních silnic a zbytek jsou šotolinové cesty s roletou, nebo široká údolí s úzkými pěšinami. Pokud se chcete držet mimo hlavní cesty, tak namísto plášťů šíře 1“ je třeba zvolit horské kolo a pár brašen, do kterých lze dát to nejnutnější k životu.
Vydali jste se tedy cestou „lehce oděných“ kol. Do jaké míry jste to za celou cestu využili? Kolik by se toho z vaší trasy nedalo „na těžko“ projet?
Na začátku trasy jsme byli celí žhaví do trailového ježdění. Proto jsme si vybrali horská kola a bikepacking. Nechtěli jsme jezdit jen po upravených cestách, což byla špatná domněnka o cykloturistice obecně. Pak jsme byli rádi i za celý den na asfaltu. Tipovali bychom, že sedmdesát procent povrchů bylo vhodnější pro bikepacking. Samozřejmě i z těch sedmdesáti procent se něco dalo na těžko projet, třeba Pamír Highway, ale určitě by to nebyla taková zábava jako na horácích.
Byly to ty nejkrásnější úseky, nebo byste příště vyrazili s velkými brašnami?
Určitě to byla ta nejzajímavější místa, kam jsme se dostali. S tímto způsobem nabalení kol jsme měli obrovský výběr možných cest, a to bychom už nikdy neměnili. Ale musíme se přiznat, že s velkými brašnami nemáme zkušenosti, takže nemůžeme srovnávat.
Potřebovali jste přeletět do Asie, ale pak už byl plán držet se co nejvíc na zemi. Je to tak?
Původní plán byl jednoduchý. Přeletět z Nového Zélandu někam do Asie, dojet přes Nepál do Lhasy, dále vlakem do Mongolska, na kole k Bajkalu a Transsibiřskou magistrálou do Petrohradu, odkud zase na kolech přes Skandinávii až domů.
Dařilo se prvotní plán dodržovat? Měnil se podle informací, které jste posbírali cestou?
Z původního plánu zůstal jen začátek a konec cesty. Vše ostatní se měnilo podle situací na hranicích, politiky jednotlivých států a rozpočtu. Nakonec z toho byly celkem tři lety. Druhý v řadě byl z Myanmaru do Nepálu, protože hranice do Indie byla z politických důvodů zavřená. Tibet a Čínu jsme vynechali zase kvůli rozpočtu. Za pár dní na území Tibetu s 24hodinovým dozorem bychom zaplatili stejné peníze jako za letenku do Dušanbe. Tak jsme zvolili plán B a na doporučení kamarádů cyklistů z Nizozemí vyrazili do Střední Asie.
Jak jste hledali cestu, když jste se chtěli pohybovat mimo hlavní tahy?
Někteří se možná zasmějí, ale celou dobu nás vedla aplikace Mapy.cz. A hledání trasy jsme nechávali náhodě. Zadali jsme cílový bod, vybrali režim trasy pro horská kola a nechali se překvapit. Občas jme opravdu zírali, kudy jsme jeli.
Co města? Předpokládám, že jste je museli projíždět hlavně kvůli zásobám a servisu kol? Jak se vám podařilo shánět řetězy, pláště, popřípadě další potřebný cyklomateriál?
J.: Když jsme cestu plánovali, tak jsem myslel i na servis kol a spoléhal na velká města, kde jsem čekal, že budou obchody i se světovými značkami. Z Nového Zélandu jsme odlétali v podstatě s novými koly. Naše servisní města byla Auckland (NZ), Vientane (Laos), Bangkok (Thajsko), Yangon (Myanmar) a Joensuu (Finsko), tam jsme sehnali pláště (27,5+) i řetězy na naše 1×11 ozubení.
Zachytili jste v průběhu cesty reakce na vaše zvláštní stroje?
Nejvíce zvědavých pohledů jsme zaznamenali v Jihovýchodní Asii, kdy si naše kola pletli s motorkami a marně hledali motory. V Nepálu nám zvědaví kluci počítali pastorky, mačkali brzdové páčky a zkoušeli tlak v kolech. Tam jsme je našimi ‚nudnými‘ oceláky s podhuštěnými gumami, jen jedenácti převody a žádným tlumičem neoslovili.
Vím, že jste vegetariáni. Kde bylo těžké poskládat jídelníček a které krajiny vám naopak přály?
Ještě před cestou nám na Zélandu říkali, jak bude Jihovýchodní Asie super, že to je vegetariánský ráj. No úplně pravda to nebyla. Vyzkoušeli jsme všechny možné varianty smažené rýže a smažených nudlí, až nás ze stereotypu vytrhly Vietnam a Myanmar. Nelehké to bylo i v Tádžiku, kdy zrovna probíhal Ramadán a fráze „bez mjasa“ nám přihrála alespoň masový vývar. Protože máme rádi indickou kuchyni, rádi jsme ochutnávali nepálský Dal Bhat.
Bez fyzické či psychické krize nelze asi takovou cestu absolvovat. Kdy to bylo nejtěžší a jak jste se z toho dostávali?
J.: Já si prošel krizí v Jihovýchodní Asii, kdy na mě dolehlo plánování, horko, příliš rychlé tempo, které jsem stanovil, a opadlé nadšení z cesty domů. Musel jsem se Dašce vymluvit, což pro ni ne pokaždé bylo jednoduché, ale ustála to.
D.: Já jsem prožívala několik menších, spíše fyzických krizí, kdy na mě dolehlo vyčerpání a únava. A když bylo nejhůře, tak mi pomohlo se vybrečet, uvolnit přetlak a uvědomit si, že mi stejně nikdo nepomůže a musím jet dál.
J+D.: Postupně jsme se naučili o problémech mluvit, nedělat si domněnky a problémy co nejdříve vyřešit. Tak jsme se nedostali do žádné velké krize.
Byť máme k dispozici dost prostoru, už teď vidím, že je to na vaše zážitky proklatě málo. Pojďme vytáhnout něco nezapomenutelného z Jihovýchodní Asie.
Jak říkáš, těch zážitků je mnoho a nezapomenutelné jsou všechny, na které si vzpomeneme. Spíše to jsou střípky, které skládají mozaiku celé Jihovýchodní Asie. Pro každého z nás to jsou jiné pocity, chutě a vůně.
J.: Horko! Severní Thajsko, Laos a sloni v národním parku Khao Yai.
D.: Jídlo ve Vietnamu, proplutí jeskyně Kong Lor a vietnamská káva.
Zjistili jste, že dostat se z Myanmaru do Nepálu po zemi je nereálné, a tak jste se zase na chvilku vznesli do oblak. Prozraďte, co jste zažili v nejvyšších horách naší planety?
Už jen navštívit Himálaj je pro nás splněný sen. Bylo výživné přejet z Káthmándú do Pokhary. Jak jinak, volili jsme menší cesty, takže vzdálenost asi 270 km, která se dá autobusem po hlavním tahu překonat za osm hodin, nám trvala šest dní plus jeden odpočinkový den ve městě Gorkha. To byl výživný a určitě ne idylický zážitek. Naopak plánovaná cesta kolem Annapuren pro nás byla dovolenou, ačkoliv jsme museli naše kola vytlačit do sedla Thorong La (5416 m n. m.), abychom si pak užili 180 km dlouhý sjezd, a to už idylka byla.
Přidat komentář