Jde o jednu z nejdelších dálkových tras na světě, která navíc vede z devadesáti procent po šotolinových cestách a jejíž převýšení je extrémní. Při závodě ji absolvovali jak Honza Kopka, tak i Peggy Marvanová, ale většina jezdců na ni vyrazí jen tak, mimo závod, bez sledování hodinek. Američan Charlie Richman se na trasu Great Divide vydal na ležatém kole české značky Azub a celých 4300 km urazil se svými dvěma kamarády za 69 dní. Smutnou tečkou za celou výpravou byla smrt jednoho z nich pouhý den před cílem.
připravil Honza Galla
foto archiv Charlieho Richmana
Absolvoval jsi i před touto epickou výpravou vícedenní cesty na kole ať už ležatém, či klasickém?
Se ženou máme za sebou mnoho cest po USA a Kanadě, které měřily několik set mil, a které jsme zvládli na klasickém tandemu, ale to už je opravdu spoustu let nazpět. Od té doby jsme tu a tam vyráželi na kratší výlety na dvou ležatých tříkolkách, které se dají propojit, a vznikne z nich takový pěkný tandem. Mou další dlouhou výpravou bylo absolvování Trans America Trail, což je 7200 km dlouhá trasa z východního na západní pobřeží. Tu už jsem jel na lehokole Bacchetta Giro 26 v roce 2016.
Proč sis vybral právě Great Divide Route?
Dlouhou dobu jsem si myslel, že pro mě náročné mnohadenní cesty na kole jsou už jen minulostí, ale jednou jsem dostal propagační e-mail od Adventure Cycling Association (ACA), který oslavoval krásy právě Great Divide. Video, které se tam prezentovalo, ukazovalo překrásné scenérie a končilo zvoláním: „Trasa Great Divide volá. Kdy vyrazíš ty?“
Video jsem ukázal své ženě kvůli té krásné přírodě a ani mě nenapadlo, že bych se tam vydal. Ona ale prohlásila, že je jasné, že tam vyrazím, a tak jsem jel.
Můžeš nám popsat podmínky na trase?
Great Divide se skládá hlavně ze šotolinových, naprosto liduprázdných cest, ale občas se objeví i singletracky nebo na druhou stranu asfaltové silnice. ACA ve všech materiálech zmiňuje, že je nutné nastoupat celkem 61 000 výškových metrů. Nepotkáte sice žádné technicky náročné úseky, ale pořádně kamenitých úseků nebo částí s extrémním stoupáním je tam hodně.
Kolik kilometrů trasa měří a jak dlouho jste byli na cestě?
Se svými kamarády jsem vyrazil z tradičního startu, který je ve městě Banff v Kanadě. Cíl je pak na americko-mexických hranicích v Antelope Wells ve státě Nové Mexiko. ACA sice nedávno na severu prodloužila trasu až do Jasperu, ale my měli pocit, že 4300 km je až až. Co se týče časového rozvrhu, sledovali jsme původní doporučení Mika McCoye, který napsal prvního průvodce, a celkově jsme strávili na cestě 69 dní. Jel jsi trasu jen s Mikem anebo vás bylo ještě více?
Na fórech ACA a na CrazyGuyOnBike.com jsem napsal, že hledám parťáky, kteří by celé dobrodružství se mnou podnikli. Kromě Mika, který cestu bohužel nedokončil celou, s námi jel ještě Warren Netherton. Několik dalších lidí se k nám přidalo na různé části trasy.
Podařilo se ti to celé projet i na lehokole?
Ano. Každý musí některé úseky tlačit, protože jsou moc příkré, písečné nebo blátivé, a nezáleží na tom, zda má klasické kolo nebo lehokolo. Těch příkrých úseků jsem tlačil více než mí kolegové, ale dost možná by tomu tak bylo, i kdybych jel na normálním kole.
Můžeš porovnat výhody a nevýhody svého kola ve srovnání s kolem svého kamaráda?
Mé kolo bylo těžší a pomalejší do kopců. Myslím, že kombinace 20″ kola vpředu a 26″ kola vzadu trochu hůře projížděla skrze náročný terén v porovnání s koly, která mají obě kola 26″ nebo 29″. Na uježděných rovných úsecích jsem však byl výrazně rychlejší a stejně tak i v protivětru. A na rozdíl od kamarádů jsem jel pořád v naprostém pohodlí, a to i po dlouhých dnech na roletách. Ty jsou ďábelským fenoménem, který vzniká na šotolinových cestách, na kterých se z písků a kamínků tvoří tvrdé příčné hřbety těsně za sebou. Na takových úsecích vás pak celoodpružené lehokolo udělá obrovsky šťastného.
Měl jsi nějaké problémy s kolem?
Ne. Potkal mě jeden defekt a jednou selhala celá duše, což ale byla moje chyba, protože jsem ji nevyměnil za větší, když jsem nasazoval širší pláště. Pak už se mi pokazil jen kabel k cyklocomputeru, ale ten jsem měl taky náhradní.
Které chvíle byly pro tebe nejtěžší?
Několikrát jsem spadl, když jsem na sypkém podkladu neodhadl svou rychlost. To si vyžádalo nějaké odřeniny. Také stoupání byla náročná, zvláště na začátku, než jsem si celkově uvykl na každodenní zátěž. Nejtěžší chvílí ale samozřejmě byla ta, když mého kamaráda, který se mnou jel od začátku cesty, srazilo a zabilo auto. Měli jsme za sebou už celou náročnou terénní část! Byli jsme na naprosto rovné široké opuštěné silnici v Novém Mexiku a do cíle nám zbýval jen jeden pouhý den, když nepozorný motorista ve vysoké rychlosti srazil Mika Rachelsona a vzal mu život. Ano, Mike zemřel, když dělal to, co měl nejradši, a s ohledem na typ srážky nejspíše ani necítil žádnou bolest, ale byl to tak nesmyslný zločin. Dohlednost byla nekonečná. Ten řidič se zkrátka nemohl dívat na cestu.
Která část byla naopak ta nejhezčí?
Kanadská část Skalistých hor a jezera kolem nich jsou naprosto úchvatná, ale úplně překvapen jsem byl z rozličné krajiny a různých prostředí, která jsme viděli v Novém Mexiku. Čekal jsem, že Colorado bude famózní a ono opravdu bylo.
Kdy jste tuto výpravu podnikli?
Vyráželi jsme 16. června roku 2019.
Je celá trasa dobře značená, resp. jak jste se orientovali a navigovali?
Myslím, že značená je jen na dvou místech. ACA ale tiskne velmi dobré mapy s popisem celé trasy včetně informací o kempech, tábořištích, obchodech a dalších důležitých bodech. Nepoužíval jsem je pro navigaci, ale koupil jsem si GPX soubor s celou trasou, a pak si jej nahrál do iPhonu do aplikace Gaia GPS.
Můžeš zmínit tři momenty, které ti nejvíce utkvěly v paměti? Dobré i zlé.
Tím špatným je samozřejmě Mikova smrt. Další dva už jsou pak dobré. Fleecers Ridge je stupidně příkré klesání v Montaně, kde jsou některé úseky i ve sklonu 40° a to na klouzajícím písečném či kamenitém podkladu. Většina cyklistů tuto část s velkými obtížemi schází a sjezd různými způsoby traverzuje. Mně se podařilo i ty nejhorší úseky sjet, a navíc bez větších problémů. Ležaté kolo se sice stalo „vzpřímeným“, ale celou dobu jsem se cítil naprosto v pohodě a v pohodlí. Jedinou chybou na tom je fakt, že mě nikdo nevyfotil, protože mí parťáci byli v tu chvíli daleko za mnou. Třetím momentem by pak byla chvíle v suché pusté otevřené krajině Nového Mexika, kde byla cesta uježděná, tvrdá a více méně rovná. Jel jsem tam mnohem rychleji než mí kamarádi a nechal je daleko za sebou. Zastavil jsem se, ponořil jsem se do ticha pouště kolem sebe a najednou jsem si uvědomil, že jsem sice čerstvý důchodce, ale že jsem připraven na všechna další dobrodružství, která mě ještě čekají. Byl jsem za to nesmírně vděčný. Není to sice nic, co by se dalo vyfotit, ale je to moment, který si budu pamatovat hodně dlouho.
Co zvířata a hlavně medvědi? Jak velkým problémem na trase jsou?
Medvědi jsou seriózní věcí k řešení po celou dobu cesty. Medvěd hnědý je problémem v podstatě od začátku až do konce, ale grizzly to je skutečně zvíře, kterého je třeba se obávat, hlavně v severní části trasy. Vezli jsme s sebou sprej proti medvědům a každý den jsme na noc věšeli jídlo vysoko nad zem. V jednom kempu ve Wyomingu jsme plánovali spát ve stanu, ale zaměstnanci nám řekli, že mají problém s medvědem, a že si musíme pronajmout chatku. Nakonec by tento problém nevznikl, kdyby jeden ze zákazníků nenechával přes noc jídlo venku. To bylo proti všem pravidlům. Když šel Warren ráno ven, rychle se vrátil, protože 400kilový grizzly zrovna opouštěl kemp poté, co se dobře nasnídal.
Kolik vybavení jsi s sebou vezl?
Ve speciálních lehokolových brašnách jsem vezl 11 kg vybavení včetně stanu. V dalším loďáku a malé brašničce pak ještě zhruba šest kilo jídla a věcí na vaření na čtyři až pět dní. Měl jsem taky strach z toho, že bychom některé pouštní oblasti mohli překonávat hodně pomalu, pokud bude velké vedro, takže jsem měl prostor pro dva čtyřlitrové vaky na vodu, které jsem vezl na nosiči pod sedačkou. K tomu ještě třílitrový Camelbak a další třílitrový vak. Nikdy jsem je sice nemusel napustit všechny, ale bylo fajn vědět, že můžu. Kolo samotné vážilo 21 kg včetně všech nosičů, super odolných kol, která jsem si sám vypletl, a předního dynama. Dohromady kolo běžně vážilo něco málo přes 40 kg, ale mohlo se dostat až na zhruba 55 kg, když jsme jeli přes pouštní oblasti.
Charlie Richman
rok narození: 1956
bydliště: Maryland, USA
vzdělání: vysokoškolské
zaměstnání: geograf se specializací na digitální mapy, nyní v důchodu
kolo: lehokolo Bacchetta Giro 26, tříkolka Hase Kettwiesel, skládačka Bike Friday Tikit
Celý článek najdete v tištěné verzi nebo v elektronické podobě na https://www.alza.cz/media/cykloturistika-6-2020-d6124267.htm
Přidat komentář