Pamatuju si některé ty okamžiky dodnes a asi je nikdy nezapomenu, dokud hlava bude sloužit. Je v nich snění, silná touha, víra, přesvědčení, odolnost i pocity zmaru, obavy, riziko, bezesné noci a mnoho dalšího. A na konci je splněný sen a mnohem více.
Jestli si to dobře pamatuju, psal se rok 2008 (anebo možná 2007) a Pavel Horník se za mnou zastavil na stánku Vela na podzimním veletrhu Sport Life v Brně. „Nemáš chvíli? Potřebuju si s někým promluvit.“ Odešli jsme ven, v přítmí podvečera ubalili trochu voňavého tabáku (laskavý čtenář promine s odvoláním na výjimečnost chvíle) a Pavel spustil. Vyprávěl o tom, jak se vrátil z Walesu, jaké tam mají úžasné stezky pro cyklisty, kondenzát bikování. A že něco podobného tady chybí, přitom to musí fungovat a on to chce dokázat. Byly to okamžiky těžkého rozhodování. Všeho nechat, cele se oddat svému snu, vkročit do nejistoty i s celou rodinou. Po své vlastní zkušenosti s ježděním ve Walesu v roce 2007 jsem mu částečně rozuměl.
V roce 2009 se začala psát oficiální historie Rychlebských stezek. Potkali jsme se potom ještě mnohokrát a já mohl být svědkem nadšení z prvních hotových metrů i trailů, radosti z radosti návštěvníků, mozolů, zoufání z leckdy úporného zápolení s úředníky, nadšení z úředníků vstřícných a otevřených, obav ze zastavení rodinného domu kvůli půjčce na stezky, kdy se mohlo cokoliv pokazit a Pavel by přišel o všechno. Myslím, že si to vše připouštěl, a přesto se nezastavil. Věřil.
Víra a odhodlání dostaly Rychlebské stezky tam, kde jsou dnes. Přes všechny překážky a tuny materiálu. Staly se místem, ze kterého sálá to nejpodstatnější. Srdce, nadšení a pracovitost. To, co dokáže lidi nakazit a přitáhnout, stmelit je, spojit silným poutem. Důkazem jsou jak kluci „přímo“ ze stezek, tak skalní příznivci, skalňáci. „Rychlebky“ se staly domácím etalonem a stály za prudkým boomem center v dalších letech. Kam až vše dospělo, všichni dobře víme.
Pavlovi jsem s mnohaměsíčním předstihem slíbil, že u oslavy rozhodně nebudu chybět. Nakonec jsem pro osobní důvody přesto absentoval. Omlouval jsem se, ale věděl jsem, že je to neomluvitelné. Mrzí mě to doteď a mrzet bude dlouho. Bude to další z okamžiků spojený s Rychlebskými stezkami, který nezapomenu.
V tomto vydání najdete reportáž z oslavy. Požádal jsem pět ze šesti respondentů rubriky Rok na trailu, domácí stavitele stezek, aby dali dohromady deset slov k Rychlebským stezkám. Ne víc. Větu nebo nesouvisející „výkřiky“, přání nebo charakteristiku, osobní vztah, cokoliv. Podstatných bylo deset slov. Věc, která se snadno zadá, písmena, která se rychle napíšou, přesto věc celkem složitou. Kluci neměli moc času, jak se s tím poprali, se dočtete sami. A třeba zkusíte najít ve vztahu k Rychlebským stezkám vlastních deset slov. Protože věřím, že je jen málo bikerů, kteří tohle místo ještě neochutnali.
Zeptal jsem se sám sebe, jaká slova bych volil já. A sepsal je rychle, abych nečetl reakce ostatních. Mnohá z nich už zazněla v článku.
Sen. Víra. Nadšení. Odolnost. Žula. Česnek. Volnost. Skalňáci. Wales. Horník.
Pavle, díky za tvou práci. Drž se a pokračuj, vy všichni tam z RYSu! Pro nás všechny i pro sebe. Všechno nejlepší, ty kluku!
Rudolf Hronza
Přidat komentář