Myslím, že někteří čtenáři Cykloturistiky si již nepamatují na vaše začátky, které jste popisoval ve svých knihách.
Já si vedu cyklistický deník od roku 1949. Ale svoje setkávání s kolem jsem začal již dříve. Měl jsem strýce, který vlastnil za protektorátu řeznictví v Jenči nedaleko Prahy, občas někomu něco posílal, tak jsem dělal takového, dneska by se řeklo messengera. Rovněž jsem jezdil po Karlovarské do Unhoště na prodej jatečního dobytka. Tahle silnice mi vůbec pak učarovala. Potom jsem se také vydal za dědou do Chrášťan. Byly to ze začátku spíše účelové jízdy, až později jsem vyrážel jen tak za přírodou. A závodit jsem začal až ve třiceti devíti. Já jsem se totiž obával, že nevyhraju, a že když jsem zrzavý, budou se mi všichni smát. Tenkrát totiž nebyli zrzaví lidé moc v oblibě. Zrzi, zrzi, ty zrzavá palice… na mě často lidi pokřikovali. Tak jsem se o to moc nezajímal. Ale pak jsem se skamarádil s Honzou Veselým a pár závodů jsem nakonec odjel.
Kterými profesemi jste prošel za celý život?
Můj táta byl profesor matematiky, jablko však spadlo hodně daleko od stromu. Byl jsem sice přijatý na chemicko-technologickou školu, já měl z chemie jedničku, ale pak jsem si tam uvědomil, že to nepůjde hlavně kvůli matematice. Tak aby mě nevyhodili, odešel jsem sám. Tátovi jsem se omluvil a šel na vojnu. Po ní jsem dělal dva roky v knihovně v Karlových Varech, kam jsem byl přidělen. Ale chtěl jsem se dostat zpátky k rodičům do Prahy, to však tenkrát nebylo jednoduché. Ve Varech si mě chtěli nechat. Jedinou cestou bylo dostat se ke stavební brigádě – u ní jsem zůstal dva roky. Jednou jsem si jel takhle tramvají z Vršovic, a tam jsem viděl obrovský plakát, že „Československá plavba labsko-oderská přijímá na dálkovou plavbu Praha-Hamburk lodníky, kormidelníky a kapitány". Tento plakát byl pro mě osudový, u podniku jsem totiž zůstal až do důchodu. V roce 1961 byla postavena berlínská zeď a ti, kteří byli v té době v Hamburku, nebo na cestě v bývalé NSR, se už do republiky nevrátili, a tudíž lodě zůstaly bez posádky. Já neměl moc dobrý kádrový posudek, otec byl národní socialista, a tak bylo dílem právě událostí v Německu, že plavba brala a následně zaučovala lidi z ulice. V roce 1963 jsem tedy vyrazil na lodi na svou první cestu do Hamburku. Tak lehce se už nikdy k této plavbě nedalo dostat…
Pak jste ale měl na lodi nějaký „malér"…
Dneska bychom řekli podle Pelíšků: „Příkaz zněl jasně: nakoupit v Hamburku zboží za půlku diet, druhou dát na Tuzex, aby z toho stát něco měl." Na lodi to byla ale taková raubírna. Pracovali jsme s rybí moučkou nacucanou olejem ze strojovny. Převáželi jsme ji na malý nákladní pramici. Nebylo kam se schovat, a tak nám olej kapal za krk. Všechny firmy ji odmítly, jen Čechofracht ji koupil, krmila se s ní v Čechách prasata. Za tuhle příšernou práci jsme dostávali nicotný peníze, proto jsem si řekl, kašlu na Tuzex a nakoupím v Hamburku spoustu věcí. Kamarád mi poradil skrýš na lodi, ale v Hřensku šli celníci najisto. Stálo mě to lodní knížku… U plavby jsem ale zůstal a pracoval v přístavu. Já nikdy nechtěl do kanceláře, raději jsem dělal venku. Před tím malérem mi nabízeli, abych si udělal zkoušky na kormidelníka, ale já nechtěl, bál jsem se, viděl jsem několikrát, jak jsme narazili a málem se potopili, nechtěl jsem si brát na sebe takové riziko.
****Vy jste měl jako první cyklista na světě objet Island, proč se to nepodařilo?
Po tomhle průšvihu jsem měl na dva roky utrum, pak jsem zašel za generálním ředitelem v Děčíně a předložil jsem mu obnovenou žádost na vysněný ostrov. Nemohl pochopit, že zrovna mě chytili. Ale po pár větách jsem věděl, že mi je nakloněný a že mi na Island pomůže. Ten dvouletý odklad mé žádosti způsobil, že jsem o čtrnáct dní propásnul prvenství v objetí Islandu. Já bych to tenkrát mohl ututlat, předběhl mě totiž jeden Islanďan, který střídal chůzi s jízdou na kole. Ale já jsem byl skaut a to není můj styl, takže jsem se k tomu přiznal. Ale zůstalo mi alespoň prvenství mezi Čechy…
Těch hořkých chvil v životě vašem i vašeho parťáka bylo vícero…
Ano, shrnul jsem to v knížce Toulat se silnicí… „Berte to sportovně," řekli nám v osmdesátém šestém poté, co krachla naše cesta kolem světa. Prohrát podle fair play bychom zvládli, ale prásknout nás, to byl podraz, komunisti nám vzali jeden životní sen. Tisíce „bumážek", tiskovka, vytištěné propagační brožury, televizní šot ze slavnostního startu už byl hotový, čekalo se jen na ten ostrý, rozlučka s rodinami. A pak zařehtal závistivý šiml: „Pane Říha, přišlo udání, že chcete emigrovat. Jméno vám nesdělíme, ale poděkujte někomu z lidí, s nimiž pracujete." Měli jsme tenkrát být v podstatě pojízdná reklama na pivo, škodovky a sklo. Ubezpečovali nás, že se jim vyplatíme, že budeme levnější než roční pronájem tabule na stadionu v Sydney. A pak skoro současně s tím nařčením zničehonic najednou i generální ředitel Skloexportu, že nejsou peníze… Jirka odešel ze školy do lesa, nechtěl pořád hledat a dívat se na tu svini, co ho udala.
Pak ale přišla pro vás ještě jedna rána…
Ano, Jirka měl takové obrovské znamínko, které si v Tunisu trochu poranil, to ale ještě nevěděl, že by to mohlo být nějak nebezpečné. Byl z Moravy, která prý dostala slušnou dávku z Černobylu, pod barákem mu naměřili i něco radonu… Těžká práce, rány, které mu způsobil režim, si vybraly své. Aby se vyléčil, zkoušel všechno možné, včetně seance australského léčitele. Ještě v devadesátém závodil na přeboru veteránů v cyklorallye. Dokonce mi to chtěl natřít. A natřel… Naději mu dodávala nová cesta kolem světa, věřil, že ho vyléčí, měl jsem ji domluvit v Praze. Tehdy nám už sice žádný telefon nehrozil, ale nakonec to také neklaplo. Měli jsme se v roce 1991 dostat do olympijského grantu, který by nás podpořil, ale podmínkou bylo, že zastávkou bude i Barcelona, místo konání XXV. olympijských her v roce 1992. Olympijský výbor ale přišel s tím, že bychom měli jet ne dva, ale tři. Ale to my jsme nechtěli, měli bychom úplně jiné názory, nevím, jestli bychom se shodli. S Jirkou jsme věděli, že si spolu rozumíme. Ale tlak seshora byl takový, že buď pojedeme tři, nebo ani jeden, tedy jsme to „odpískali".
Kam jste se vydal po sametové revoluci?
V letech 1990 a 1991 jsme uvažovali a řešili tu obnovenou jízdu kolem světa. Pak ale Jirka zemřel, a tak už jsem se musel vydat někam sám.
Já jsem paradoxně zamířil na východ. Je to zvláštní, ale ani tam jsme nesměli. Chtěl jsem se podívat hlavně na Zakarpatskou Ukrajinu a vlastně projet Československou republiku. Dřív se ale dalo jet jen do Medzilaborců. Chtělo to speciální povolení. Nejdřív jsem si to okouknul s vysokohorskými turisty a pak jsem se tam vydal sám.
Ale trochu toho Západu jsem si také ještě užil… Mám rád hudbu, vydal jsem se do Lince za Antonem Brucknerem, pro kterého byl velkým vzorem Richard Wagner. Málokdo ví, že v roce 1884 kolaudoval Anton Bruckner nové varhany v pražském Rudolfinu.
Ale také jsem vyrazil po stopách Jiřího z Poděbrad do Santiaga de Compostela, do Španělska. Chtěl jsem dojet až do Porta, dát si vínečko a zpátky. Ale nebylo mi dopřáno dorazit až do cíle. Cestou jsem udělal tragickou chybu, na hranicích mezi Německem a Švýcarskem, kdy jsem měl před sebou jen 1700 kilometrů, jel jsem kolem slavných vodopádů na Rýnu v Schaffhausenu, otáčel jsem se za tou nasvícenou krásou, ale bylo tam mokro a já dostal smyk a spadl do vod Rýna. Kromě spacáku, který jsem měl pořádně zabalený, jsem byl kompletně mokrý. Nic suchého jsem nenašel. Zajel jsem za městečko, na lesní cestě jsem si lehl do toho suchého spacáku. Ale v noci přišla strašná průtrž mračen. Už se to nedalo vydržet, musel bych prosit lidi o pomoc, abych si všechno vysušil, a to moc není můj styl. Dojel jsem na vlak a obrátil jsem to.
Nedlouho po této nuceně ukončené cestě jsem si stačil zajet za mým z nejoblíbenějších skladatelů Richardem Wagnerem do Bavorska a na základě toho v Cykloturistice zahájit seriál Kolo a hudba. Cílem bylo město Bayreuth, kde Wagner žil. Je zde také divadlo, v němž se od roku 1876 provozují pouze jeho opery. Před touto budovou jsem si zadirigoval a nechal se i s kolem vyfotit. Na stará kolena jsem si uvědomil, že není malých cest, jde jen o to i poměrně malou kupu kilometrů naplnit myšlenkou. Pro mě ty bavorské smysl měly.
Kam jste se ještě vydal za svými oblíbenými muzikanty?
Tak samozřejmě že za Smetanou do Litomyšle, za Dvořákem do Nelahozevsi, do Sukových Křečovic, Janáčkových Hukvaldů, ale i třeba do Jihlavy jsem vyrazil za Gustavem Mahlerem. Ale nemohl jsem opomenout ani Mozartovu Vídeň, v Lipsku zase pobýval Johann Sebastian Bach.
Podnikl jste ještě ale jednu větší jízdu, jel jste si zavzpomínat do Hamburku…
Ano, bylo to takové finále. Stihl jsem to před operací kolene. Protože jsem starej šífák a dodnes mě to baví a jezdím na setkání šífáků do Děčína. Vydal jsem se tam se svým známým, kapitánem Pepíkem Myslivcem. Nalodil jsem se u Ústí nad Labem na loď, v Geesthachtu jsem vystoupil a jel do Hamburku. V tomhle městě jsem měl doporučení na Frantu Hošnu, který je technikem a správcem ubytovny, u něho jsem zůstal a ráno zase jel nazpět, ale ne podél Labe, ale podle kanálu, který zkracuje cestu z Lauenburgu do Magdeburku. V noci mě ale stihl snad orkán a během minuty jsem byl promočený na kost. Měl jsem starej horolezeckej kletr, říkal jsem si, je to moje poslední cesta, tak si pořádně protáhnu záda…
Musel jsem nakonec požádat o nocleh v jednom statku, otevřela mi sama ženská, já měl připravený pas a ukazuju na kolo a říkám „kein terrorist". Dala mi čaj, a že můžu zůstat uvnitř, ale nechtěl jsem, že jsem byl zmazanej. Tak mě odvedla do stodoly, dala mi matrace, doma mi usušila i věci. Dodnes jí a její rodině píšu na Vánoce a Velikonoce a děkuji jim, že mě u sebe nechali přespat.
Když jste vyprovázel Víťu na jeho cestě kolem, jak on říká, šťastné planety, bylo vám zřejmé, že tohle jste měl být vy…
Čas hodně vyléčil, ale je jasné, že ten zatrpklý pocit tam někde hluboko stále je. Naštěstí Jirka Říha zemřel těsně před tím, než se rozkřiklo, že Víťa Dostál se na tu naši vysněnou cestu začíná chystat. Ale myslím si, že tam někde v cyklistickém nebi se na nás dívá a je rád, že to někdo od nás dokázal.
Ještě jezdíte, Vlastimile, na kole? Zajímá vás stále, co je nového v cyklistice, cykloturistice?
Po revoluci jsem dostal nabídku od kamaráda, který dovážel treky, jestli nechci horské kolo. Ale já to odmítl. To je úplně něco jiného, byl jsem se na tom jednou projet a málem jsem se zabil. Zkoušel jsem to v Krkonoších, kde jsme byli na Bumbálce. Chatař mi půjčil horáka a neřekl mi, že tam jsou jiné převody. Ale vychytal jsem si to a naučil se to. Byl jsem pak v Lázních Bechyně a tam jsem si horské kolo taky půjčil.
Teď už bohužel nemůžu, protože mám zánět karpálních tunelů, ani bych nedokázal zmáčknout páčky. Nesmím jezdit kopce, koření cyklistiky. Ty mám zakázané. Mám jedno koleno umělé, a měl bych jít i na operaci druhého, ale stále to odkládám. Jezdil jsem aktivněji do roku 2006 a donedávna jsem navštěvoval na kole dva hřbitovy, jeden rodičů na Krteni a druhý strejdy a tety v Tachovicích, říkám tomu „pohřební tour". A navíc se taky už hodně bojím, protože řidiči, hlavně na motorkách, jsou prostě blázni, a já bych z toho už neměl ten správný požitek.
Jinak bych ale rád napsal ještě jednu knihu, resp. už ji mám rozepsanou. Ta se však týká nejen cykloturistiky, ale také říční plavby, která byla po dlouhý čas mým denním chlebem.
Na jaké cyklistické momenty v životě vzpomínáte nejraději?
Největší cyklistický orgasmus jsem prožíval na Islandu, kde jsem byl sám se sebou a zpíval si Beethovena a Wagnera. A nocleh vedle ledovce Vatnajökull.
Na jaké naopak vzpomínáte nerad?
Na střet s motocyklistou v roce 1966. Jel jsem tehdy po poděbradské silnici a v jedné vesnici jsem uslyšel, že vyjíždí motorkář. Ohlédl jsem se, ale pořádně jsem ho neviděl, protože nebyl osvětlený. A než ke mně dojel, nestačil si zapnout světla. Takže do mě narazil. Byly tam stromy, ale prolítl jsem naštěstí mezi nimi. Byl jsem trochu pohmožděný, ale jinak se mi nic nestalo. Dotyčný se mi omlouval a chtěl mi zaplatit i nemocenskou… takové jednání by se dneska už sotva vidělo, nejspíš by dotyčný rychle ujel.
Co vám přináší radost teď?
Kocour. Mám ho na chatě, kam si stále jezdím odpočinout, bohužel už ne na kole…
My vám za Cykloturistiku a za čtenáře vašich knih přejeme pevné zdraví.
S panem Vlastimilem Svobodou se můžete setkat 28. 11. 2009 na Cyklofestu v kině Oko, kde bude hostem cestovatelské dvojice Michala Jona a Lucie Kovaříkové. Viz také www.cyklofest.cz
Vlastimil Svoboda
věk: 76
vzdělání: gymnázium, knihovnická škola
zaměstnání: v důchodu, dříve zaměstnanec Československé plavby labsko-oderské
navštívené země nebo kraje: expedice Skandinávie 1968, Tunis 1973, Island 1974, Nordkaap 1977, expedice Dracula Rumunsko, Chorvatsko, Slovinsko – 1984, Německo;
první Čech, který objel Island, a druhý na světě
další zájmy: hudba
vydané knihy: Toulat se silnicí 1995, Toulám se dál 2001
připravila Slávka Chrpová
foto Vlastimil Svoboda a Jiří Říha, kresby Jiří Říha